ECLI:CZ:US:2017:2.US.1532.17.1
sp. zn. II. ÚS 1532/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Svatopluka Slabyhouda, zastoupeného Mgr. Karlem Viktorou, advokátem se sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 11 C 37/2011-309 ze dne 15. 9. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 69 Co 74/2016-334 ze dne 12. 5. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4376/2016-360 ze dne 1. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů poté, co jeho manželství bylo rozvedeno. Protože mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou nedošlo k dohodě o vypořádání majetku, který se stal součástí společného jmění manželů, rozhodl Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") a následně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") o vypořádání zaniklého společného jmění manželů shora označenými rozsudky. Žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení.
Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že okresní i krajský soud odmítly provést jím navržené důkazy, konkrétně si vyžádat od blíže vymezených finančních institucí zprávu, zda byl na vedlejší účastnici (bývalou manželku stěžovatele) v období od 1. 1. 2008 do 16. 3. 2010 (právní moc rozsudku o rozvodu) veden jakýkoliv finanční produkt, včetně zjištění aktuálních zůstatků.
Stěžovatel tvrdí, že neprovedením uvedených důkazů, jimiž hodlal dokázat oprávněnost uplatněného nároku k vypořádání společného jmění manželů, byl skutkový stav věci zjištěn neúplně. To vedlo ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům, jakož i k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.
Postupem soudů došlo dle stěžovatele k porušení "zásady hodnocení důkazů jednotlivě, tak všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti", přičemž soudy nerespektovaly povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení.
Stěžovatel dále cituje z napadeného usnesení dovolacího soudu, které mj. odkazuje na právní názor uvedený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 ze dne 25. 8. 2015, ze kterého plyne, že nemá-li jeden z manželů kvůli chování (nedostatku součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede tzv. opěrné body svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení.
Stěžovatel má za to, že tyto opěrné body k prokázání svých tvrzení soudům v dostatečné míře poskytl a označil konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že nelze účastníku přičíst k tíži, pokud nemůže uvést čísla účtů manžela u peněžního ústavu, na kterém se nachází finanční prostředky ze společného jmění manželů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud si vyžádal soudní spis a na základě konfrontace tvrzení stěžovatele s obsahem soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění postupu okresního i krajského soudu, které zamítly návrh stěžovatele na provedení důkazu spočívajícím ve vyžádání zpráv od 23 bank, spořitelen a pojišťoven, jejichž obsahem by měla být informace o tom, zda u nich nejsou deponovány peníze vedlejší účastnice spadající do nevypořádaného společného jmění manželů.
Námitka stěžovatele je v ústavní rovině námitkou tzv. opomenutého důkazu. Judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy." [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nebo sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747)].
V souladu s doktrínou tzv. opomenutých důkazů tak sice soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017).
V nyní posuzované věci však jak okresní soud, tak krajský soud výslovně uvádí, proč nebylo důkazním návrhům stěžovatele vyhověno. Vadu tedy nelze spatřovat v tom, že by důkazní návrhy zůstaly soudem zcela opomenuty.
Zbývá posoudit, zda důvody, které obecné soudy uvedly pro neprovedení navržených důkazů, mohou obstát.
Pokud stěžovatel cituje právní názor Nejvyššího soudu zmíněný v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 ze dne 25. 8. 2015, který se týká tzv. opěrných bodů tvrzení, které je možno upřesnit v průběhu dalšího řízení, nelze než konstatovat, že stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu soudního řízení tomuto požadavku nedostála.
Soud nalézací i soud odvolací nepovažovaly stěžovatelova tvrzení o možném hypotetickém uložení peněz v některém z 23 vyjmenovaných finančních ústavů za dostatečně podložené konkrétními poznatky, aby bylo nutno důkazní návrhy (vyžádání zpráv o případných vkladech či jiných produktech vedlejší účastnice) ve vztahu k těmto finančním ústavům provádět. Z vyžádaného soudního spisu plyne, že tvrzení stěžovatele jakožto žalobce byla velmi obecná, resp. že nepředložil soudům jakékoli konkrétnější poznatky svědčící o tom, že v některém z finančních ústavů by mohly být uloženy společné finanční prostředky manželů (srov. obsah žaloby na č. l. 2, protokol z ústního jednání na č. l. 23, resp. č. l. 59). Tam, kde relevantní tvrzení zazněla, soud navržené důkazy provedl. Společné prostředky na účtech Komerční banky, ČSOB Pojišťovny a Modré pyramidy stavební spořitelny byly vypořádány. Bylo tak vypořádáno stavební spoření, penzijní připojištění, prostředky na běžném účtu i vkladovém účtu (výroky I a II rozsudku okresního soudu). K možným dalším finančním prostředkům na účtech u jiných finančních ústavů nepředložil stěžovatel žádné relevantní poznatky, tudíž nedostál své povinnosti tvrzení, a to alespoň v určitých "opěrných bodech".
Soudy tento důvod pro neprovedení navržených důkazů dostatečně ve svých rozhodnutích vyložily a dostály tak z hlediska doktríny opomenutých důkazů, resp. práva na spravedlivý proces své povinnosti (s. 10 rozhodnutí okresního soudu, resp. s. 6-7 rozsudku krajského soudu).
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nelze účastníku řízení přičíst k tíži, pokud nemůže uvést čísla účtů manžela u peněžního ústavu, na kterém se nachází finanční prostředky ze společného jmění manželů, je nutno připomenout, že soudy nevyžadovaly uvádět čísla účtů, ale jakýkoli konkrétnější poznatek, který by mohl nasvědčovat tomu, že se u konkrétního peněžního ústavu nacházejí finanční prostředky patřící do společného jmění manželů.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu