ECLI:CZ:US:2017:2.US.1656.17.1
sp. zn. II. ÚS 1656/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky MERCATO PREZZO s.r.o., se sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Afs 233/2016-39, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Af 128/2014-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 11 odst. 5, v článku 36 odst. 1 a 2, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 1 odst. 1 a 2, v článku 2 odst. 3, v článku 4, v článku 90 a v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "Smlouva").
2. V projednávané věci bylo mezi stěžovatelkou a orgány celní správy sporné, zda tabákový výrobek SUPER SORT, který stěžovatelka hodlala dovézt do České republiky, je či není doutníkem, tedy zda došlo ke splnění podmínky dle §101 odst. 3 písm. b) bodu 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), podle kterého se pro účely tohoto zákona rozumí doutníky a cigarillos tabákové smotky, které se kouří v nezměněném stavu a s ohledem na jejich vlastnosti a očekávaní běžného spotřebitele jsou v nezměněném stavu určeny výhradně ke kouření a obsahují trhanou tabákovou náplň, s krycím listem v obvyklé barvě doutníku z rekonstituovaného tabáku, jenž kryje celý výrobek, případně i filtr, avšak nikoli náustek v případě doutníků s náustkem, činí-li jejich jednotková hmotnost bez filtru nebo náustku nejméně 2,3 g a nejvýše 10 g a je-li obvod nejméně jedné třetiny délky alespoň 34 mm. Stěžovatelka upozorňuje, že pokud minimálně určitá část částic obsažených v předmětných tabákových výrobcích splňuje podmínku, kterou si stanovily samy orgány celní správy, a následně jak správce daně a Generální ředitelství cel, tak i správní soudy dospějí k závěru, že o "trhanou tabákovou náplň" (a tedy ani o doutníky) nejde, pak se zjevně jedná o svévolnou aplikaci normy, jíž schází smysluplné odůvodnění. Dále správní soudy provedly dle stěžovatelky nepřípustné sebeomezení při soudním přezkumu neurčitého právního pojmu, když zaměnily neúplný přezkum správního uvážení správního orgánu a plný přezkum neurčitého právního pojmu, a zároveň se tak odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Při výkladu neurčitého právního pojmu správní soudy pouze nekriticky aprobovaly nezávaznou odpověď Generálního ředitelství cel, čímž vyprázdnily zásadu, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Stěžovatelka je nadále přesvědčena o tom, že pojem "trhaná tabáková náplň" měl být jakožto neurčitý právní pojem plně meritorně přezkoumatelný. Tímto jednáním se správní soudy dopustily i porušení principu jednotného výkladu práva Evropské unie, kdy je směrnice Rady č. 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (dále jen "Směrnice") platná a závazná na celém území Evropské unie ve stejném rozsahu. Nejvyšší správní soud rovněž porušil článek 267 Smlouvy, když odmítl položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, a tím porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Celní úřad pro Moravskoslezský kraj rozhodnutím ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 1759-19/2014-570000-11 nevyhověl návrhu stěžovatelky na vydání povolení jednorázově přijmout vybrané výrobky. Celní úřad dále rozhodnutím ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 25508-10/2014-570000-11 nevyhověl návrhu stěžovatelky na vydání povolení k provozování daňového skladu. Stěžovatelka proti oběma rozhodnutím podala odvolání ke Generálnímu ředitelství cel. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 31. 10. 2014, č. j. 43274-2/2014-900000-302 odvolání proti rozhodnutí 1759-19/2014-570000-11 zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Dále rozhodnutím ze stejného dne, č. j. 43114-2/2014-900000-302 zamítlo také odvolání proti rozhodnutí 25508-10/2014-570000-11 a napadené rozhodnutí potvrdilo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Generálního ředitelství cel žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Af 128/2014-39 obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí (výrok I.) a žaloby zamítl (výrok III.). Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Afs 233/2016-39 zamítnuta.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že nebyla porušena zásada dvouinstančnosti, protože odvolací správní orgán je přímo ze zákona zmocněn k odstraňování vad v řízení, které proběhlo před správním orgánem prvního stupně. V této souvislosti se Krajský soud v Ostravě vyjadřoval k postavení Celně technické laboratoře (dále jen "CLT"), která je sice organizační složkou celní správy, ale jedná se o odborné a specializované pracoviště, tudíž její posudky nemají sníženou důkazní hodnotu. V souvislosti s posudky CLT Krajský soud v Ostravě uzavírá, že posudek CLT zpracovaný v této věci byl řádným důkazním prostředkem, a pokud byl v řízení k důkazu proveden, pak se - bez ohledu na zařazení CLT do organizační struktury celní správy - nejedná o porušení zásady dvouinstančnosti. Ani další námitky stěžovatelky týkající se pojmu "trhaná tabáková směs" či polemika o případném vypadávání nebo nevypadávání tabákové náplně z doutníku, nebyly Krajským soudem v Ostravě, který v bodě J) odůvodnění napadeného rozsudku provedl podrobný výklad uvedeného pojmu, považovány za důvodné. Krajský soud v Ostravě dovodil, že výklad neurčitého právního pojmu "trhaná tabáková náplň" provedlo Generální ředitelství cel plně v souladu s účelem a smyslem zákonné úpravy, když při popisu výroby doutníků zřetelně odlišil náplň doutníků od tabákového odpadu, jak je zákonem definován, přičemž jeho úvahy jsou jasné, přezkoumatelné a nevykazují žádné známky svévole, navíc za situace, kdy totožnou úvahu celní správa zveřejnila na svých internetových stránkách již v roce 2011. V této souvislosti Krajský soud v Ostravě stěžovatelce vysvětlil, že úkolem soudu je kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu. Krajský soud v Ostravě zdůraznil, že dospěl ve shodě s Generálním ředitelstvím cel k závěru, že předmětný výrobek neobsahuje trhanou tabákovou náplň ve smyslu §101 odst. 3 písm. b) bodu 2 zákona o spotřebních daních, což již samo o sobě vylučuje podřazení předmětného výrobku pod pojem doutník, jak je užit v §101 tohoto zákona. Krajský soud v Ostravě v bodě M) svého rozhodnutí také osvětluje problematickou situaci, když polskými celními orgány a i tuzemským daňovým rozhodnutím byly předmětné výrobky dříve podřazeny pod pojem doutník. Krajský soud konstatuje, že nezákonně benevolentní praxe daňových orgánů mohla sice u stěžovatelky vytvořit legitimní očekávání, že bude provozování daňového skladu s předmětnými výrobky jako doutníky povoleno, ale požadavek na dosažení objektivní legality je v tomto případě silnější. Sama stěžovatelka si totiž musela být vědoma, že vlastnosti předmětných výrobků nemusí odpovídat požadavkům na doutníky, neboť české celní orgány již minimálně od roku 2011 zastávají praxi odlišnou a řádně uveřejněnou na svých internetových stránkách.
7. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku i Nejvyšší správní soud, který také neshledal porušení zásady dvouinstančnosti v tom, že celní orgány nevyhověly navrhovanému ohledání výrobků, neboť byly poměrně podrobně posouzeny již v posudku CLT a další ohledání by nebylo schopné zjistit nové skutečnosti. Dle kasačního soudu celní orgány standartní vlastnost doutníků řádně vyložily a krajský soud se s jejich výkladem právem ztotožnil - například to, že tabáková náplň z doutníků vypadává, je jasně patrné z fotografické dokumentace a Nejvyšší správní soud nemá pochybnost o tom, že se nejedná o vlastnost, která patří mezi očekávání běžných kuřáků doutníků. Zákonný předpoklad vyjádřený slovy "očekávání běžného spotřebitele" je obvyklou zákonnou konstrukcí, na níž není nic protiústavního. Jde o neurčitý právní pojem, který musí být v konkrétních případech řádně vyložen, aby nezůstal jen obecnou floskulí, pod níž si lze představit cokoli. Celní orgány v této věci vysvětlily, že běžní kuřáci doutníků neočekávají ulpívání tabákové drti v ústech a Nejvyšší správní soud považuje jejich výklad za rozumný.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Napadená rozhodnutí se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Ze skutečnosti, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, nelze dovodit neústavnost v rozhodování správních orgánů a soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení s. ř. s. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud zejména nemohl přisvědčit stěžovatelce, pokud jde o polemiku s výkladem §101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, který soudy provedly se zřetelem k otázce, zda předmětné tabákové výrobky obsahují trhanou tabákovou náplň. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že alespoň určitá část částic v předmětných výrobcích splňuje podmínku, kterou stanovily orgány celní správy, tedy že v případě doutníků mají mít částice tabáku velikost nad 6,3 mm. Ústavní soud v tomto bodě odkazuje na rozsáhlé odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě pod bodem J), kde soud nejen poukazuje na rozhodnutí celních úřadů, které se ztotožnily s posudkem CLT, ale i na důvodovou zprávu k zákonu č. 95/2011 Sb., kterým se měnil zákon o spotřebních daních, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 17/2013-179, ze kterých jasně vyplývá požadavek na to, aby z výrobků, které mají být označeny jako doutníky, tabáková náplň nevypadávala, protože by to neodpovídalo představám běžného spotřebitele o doutníku.
10. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se Krajský soud v Otravě při výkladu neurčitého právního pojmu odchýlil od ustálené judikatury, když odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005-62, který však byl další judikaturou Nejvyššího správního soudu dle tvrzení stěžovatelky překonán, Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že tuto námitku vznáší stěžovatelka poprvé v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.), se v řízení o kasační stížnosti touto námitkou stěžovatelky proto nezabýval. Je přitom pochybením stěžovatelky, že námitku uvedenou v ústavní stížnosti spolu s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu neuplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem. V důsledku této skutečnosti se shora uvedenou námitkou nemohl Nejvyšší správní soud zabývat, a jako taková je tedy vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku, tedy v dané věci kasační stížnosti k ochraně práva ze strany stěžovatelky, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 95/2006-50, ve kterém Nejvyšší správní soud judikoval, že: "Nesprávné posouzení právní otázky, k němuž v rozhodnutí krajského soudu objektivně došlo, nemůže být důvodem ke zrušení tohoto rozhodnutí, nebylo-li namítáno v kasační stížnosti a nejde-li o nezákonnost, ke které by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední povinnosti."
12. Ústavní soud se také neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že správní soudy pouze nekriticky aprobovaly nezávaznou odpověď Generálního ředitelství cel, a tím mu udělily pravomoc k výkladu předpisů daňového práva. Již výše Ústavní soud odkazuje na bod J) rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který se problematikou definice "trhané tabákové náplně" podrobně zabývá. Krajský soud v Ostravě zde nikoliv aprobuje názor Generálního ředitelství cel, ale naopak ho podrobuje důkladné komparaci s dostupnou literaturou a judikaturou. Krajský soud v Ostravě na základě tohoto zkoumání nedospěl k závěru, že by pojem "trhaná tabáková náplň", jak ji vykládají správní orgány, byl v rozporu s tuzemským a evropským právem a Ústavní soud s tímto závěrem nemá důvod nesouhlasit.
13. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud byl povinen předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda je možno tabákový výrobek SUPER SORT považovat za doutník ve smyslu čl. 4 odst. 1. písm. b) směrnice č. 2011/64/EU, případně předběžnou otázku, jak je třeba vykládat pojem "trhaná tabáková směs", použitý v čl. 4 odst. 1. písm. b) směrnice č. 2011/64/EU, potažmo jak velké musí být částice tabáku v takové "trhané tabákové směsi", Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky spadá pod právo Evropské unie. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce; i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává ústavní pořádek České republiky (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010). Porušením práva na zákonného soudce tedy není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011). Také dle závěrů plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces (a to zejména v případě, kdy toto rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva), pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, uveřejněné mj. v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl.).
14. Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jestliže během řízení vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty EU. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita) soudy členských států tuto povinnost nemají, pokud 1/ otázka komunitárního (dnes unijního) práva není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie) k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair). Doktrínu acte clair aplikuje při svém rozhodování i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2553/07, usnesení ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08), který na jedné straně připouští, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s komunitárním právem zapříčinit porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce, současně však připomíná, že porušením práva na zákonného soudce není každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci komunitárního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora.
15. Z uvedeného je zřejmé, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení předběžné otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud soud současně nedospěje (s pomocí i shora naznačeného testu) k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala. V projednávané věci Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč neshledal právní argumentaci stěžovatelky tvrzenou v kasační stížnosti za důvodnou, a aproboval závěry Krajského soudu v Ostravě, který vyšel z článku 3 Směrnice č. 2010/12/EU, kterým byl novelizován článek 3 Směrnice č. 95/59/ES, o daních jiných než daních z obratu, které ovlivňují spotřebu tabákových výrobků, a zejména z účelu citované Směrnice, vyjádřeného v bodu 14. její preambule. Pokud Nejvyšší správní soud neshledal rozpor mezi komunitární úpravou a národním právem, a tudíž ani povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť nevznikly pochybnosti o tom, že výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou v této věci (i přes odlišné hodnocení stěžovatelčiných výrobků ze strany polských celních orgánů v roce 2013) naprosto zjevné, nelze z jeho postupu vyvodit zkrácení práva stěžovatelky na zákonného soudce ani dalších jí tvrzených ústavně zaručených práv.
16. Konečně k námitce, že Nejvyšší správní soud opomněl přezkoumat kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě v části, v níž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí správce daně o zamítnutí návrhu na vydání povolení k provozování daňového skladu, Ústavní soud konstatuje, že celní úřad nevyhověl návrhu na vydání povolení k provozování daňového skladu k umístění cca. 2 000 000 ks tabákových výrobků - doutníků SUPER SOFT s odůvodněním, že vybraný výrobek, definovaný stěžovatelkou jako doutník, nesplňuje kritéria doutníku ve smyslu předmětu daně z tabákových výrobků, čímž nebyly splněny podmínky k provozování daňového skladu. Jak upozornil Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku, stěžovatelka uplatňuje proti oběma napadeným rozhodnutím (zamítnutí návrhu na vydání povolení k provozování daňového skladu a nevyhovění návrhu na vydání povolení jednorázově přijmout vybrané výrobky) tytéž žalobní body a shodnou argumentaci. Proto Krajský soud v Ostravě tato řízení spojil ke společnému projednání a rozhodl o nich napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud, jak již bylo shora řečeno, se k stěžovatelkou předložené (pro obě správní rozhodnutí shodné) argumentaci řádně vyjádřil a předmět řízení před Nejvyšším správním soudem (přezkum rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Af 128/2014-39) tím zcela vyčerpal.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu