ECLI:CZ:US:2017:2.US.1752.17.1
sp. zn. II. ÚS 1752/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Ritze, zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 0 Nt 7001/2017-2 ze dne 11. dubna 2017, za účasti Okresního soudu v Teplicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo pokojně užívat majetek zaručené čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality - pracoviště Most, č. j. KRPU-188624-138/TČ-2015-040081-HOR ze dne 14. 2. 2017 byly po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích v trestní věci stěžovatele, podezřelého ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), podle §79f zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s §79d odst. 1 tr. řádu zajištěny nemovitosti (blíže specifikované ve výroku rozhodnutí pod body 1. - 4.), a to jako náhradní hodnota odpovídající výnosu z trestné činnosti.
3. Proti uvedenému rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Teplicích napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětné usnesení policejního orgánu vykazuje zásadní vady. Proto proti němu podal stížnost, v níž argumentoval tím, že svým jednáním nespáchal trestný čin přijetí úplatku, neboť jednal jako soukromá osoba, která nemohla ovlivnit výsledné rozhodování orgánů veřejné správy. Napadené usnesení není dle jeho názoru řádně odůvodněné, což považuje s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 za zásadní vadu. Chybí v něm zejména vyčíslení výnosu z trestné činnosti, což neumožňuje posoudit, zda zajištěná náhradní hodnota nepřesahuje tento výnos. Takový postup stěžovatel považuje za zásah do vlastnického práva, neboť mu bylo znemožněno se svým majetkem disponovat, či ho pouze užívat.
5. Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel byl v době rozhodování soudu v postavení podezřelého ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Důvodnost podezření vyplývala z obsahu policejního spisu. Sám stěžovatel v zásadě nezpochybňoval svůj podíl na vyšetřovaném jednání, bránil se však tím, že nejde o trestné jednání. Tento jeho právní názor však soud nesdílel a ve svém rozhodnutí popsal jednání stěžovatele, které bylo možno podřadit pod konkrétní trestně právní kvalifikaci, včetně délky jeho trvání a způsobu získávání majetkového prospěchu, a konkretizoval také důkazy, z nichž důvodnost podezření vyplývala. Stěžovatelem napadené rozhodnutí je dle soudu nutno posuzovat ve spojení s usnesením policejního orgánu, z něhož je zřejmý i předpokládaný rozsah majetkového prospěchu, byť není vyčíslen konkrétní částkou. Skutečnost, že konkrétní výnos nebyl zajištěn, rozhodně nevylučuje jeho existenci. Soud se vyjádřil i k právní kvalifikaci jednání, z něhož je stěžovatel podezřelý, kterou vyhodnotil v uvedené fázi trestního řízení jako přiléhavou, přičemž pro její použitelnost není nezbytné, aby byl stěžovatel úřední osobou; takový speciální subjekt je vyžadován u právní kvalifikace dle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
6. Na uvedené vyjádření okresního soudu již stěžovatel nijak nereagoval.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Přitom je v prvé řadě na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudily, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení.
10. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další).
11. Jak se podává z obou usnesení posuzovaných jako celek, policejní orgán i stížnostní soud svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily. V této souvislosti je třeba připomenout, že usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy prověřované skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu musí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění, zvláště za situace, kdy o zajištění věcí bylo rozhodováno ve fázi, kdy dosud nebylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Z obou rozhodnutí však jsou seznatelné jak okolnosti, z nichž vyplývá podezření, že se stěžovatel dopustil daného činu, který je přiléhavě právně kvalifikován, tak i důvodnost zajištění předmětných nemovitostí.
12. Ve smyslu ustanovení §79f odst. 1 tr. řádu je možné zajistit náhradní hodnotu, nelze-li zajistit vlastní výnos z trestné činnosti. V daném případě sice nebyla výše majetkového prospěchu vyčíslena konkrétní částkou, lze však souhlasit s argumentací okresního soudu obsaženou ve vyjádření, že rozsah majetkového prospěchu je zjistitelný z doby, po kterou měl stěžovatel trestnou činnost páchat (nejméně od roku 2014 do současnosti), z minimální výše úplaty - odměny 1 150 Eur za každého žadatele - a z množství osob, které byly jako "klienti" stěžovatele zajištěnými důkazy do doby rozhodování ztotožněny. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že by hodnota zajištěných nemovitostí byla zjevně nepřiměřená výši předpokládaného výnosu z trestné činnosti, z jejíhož páchání je stěžovatel spolu s dalšími osobami podezřelý. Z rozhodnutí policejního orgánu i soudu vyplývají konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán vymezený trestný čin, z něhož je podezřelý stěžovatel. Ten měl mít z uvedeného jednání majetkový prospěch, který však nebyl dohledán. Podařilo se však zjistit jeho majetek, který by mohl být použit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, takže orgány činné v trestním řízení přistoupily k jeho zajištění dle ustanovení §79f odst. 1 trestního řádu. Tento postup je plně v souladu se zákonnou úpravou zajištění věcí v rámci trestního řízení, pročež Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o nedůvodný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud stěžovatel užití předmětného majetkového zajišťovacího institutu hodnotí jako postup znemožňující užívat jeho majetek, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází "pouze" k dočasnému omezení možnosti dotčeného jednotlivce disponovat s majetkovými hodnotami a tedy k dočasnému omezení jeho vlastnického práva, nikoliv k trvalému zbavení vlastnického práva, což je naopak charakteristickým znakem konfiskace. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že předmětné zajištění nemovitostí lze vnímat pouze jako úkon, který stěžovatelovi brání s tímto majetkem volně disponovat, avšak i nadále jej může užívat.
13. Jak vyplývá z ustanovení §79f tr. řádu a §80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterými mohou být i osoby odlišné od obviněného, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3947/12 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009).
14. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele, o takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných nemovitostí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení namítané porušení ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu