ECLI:CZ:US:2017:2.US.1766.17.1
sp. zn. II. ÚS 1766/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky STAR EIGHT GROUP LP, se sídlem SUITE 2, 5 St. Vincent Street, EH3 6SW Edinburgh, Skotsko, Velká Británie, právně zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, AK se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. 1 Nt 6307/2017 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 9. 2. 2017 č. j. KRPA-488630-43/TČ-2016-001192-6-HÁ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Rozhodnutí obecného soudu je podle stěžovatelky důsledkem svévolného a protiústavního výkladu zákonného ustanovení §79a trestního řádu. V ústavní stížnosti postupně provádí rekapitulaci skutkových okolností případu a následného postupu orgánů činných v trestním řízení.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu, kterým byly zajištěny peněžní prostředky ve výši 965 004,16 USD včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých, na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., jehož majitelkou je stěžovatelka, a jako náhradní hodnota peněžní prostředky ve výši 264 824,39 USD, včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých, na účtech vedených u České spořitelny, a. s. Předchozí rozhodnutí o zajištění byla tímtéž soudem zrušena pro nepřezkoumatelnost a policejnímu orgánu bylo uloženo o věci znovu jednat a rozhodnout.
3. Stěžovatelka má za to, že další trvání zajištění peněžních prostředků je již v rozporu se smyslem a účelem daného institutu. Stěžovatelka má rovněž za to, že v předmětné věci došlo ke zneužití institutu zajištění finančních prostředků na bankovním účtu a obcházení zákona. Policejním orgánem byla opakovaně porušována zásada ne bis in idem a její projev spočívající v zákazu litispendence. Stěžovatelka poukazuje též na to, že zajišťovací usnesení nesplňuje zákonné požadavky kladené na rozhodnutí a jeho odůvodnění dané trestním řádem. V odůvodnění zcela absentuje popis jakéhokoliv jednání, které by vykazovalo znaky trestného činu včetně trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14), že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
6. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Průběh řízení předcházející vydání předmětného rozhodnutí byl Ústavním soudem shledán též v souladu s platnými procesními předpisy. Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelkou namítané pochybení obecného soudu, resp. orgánů činných v trestním řízení. Samotné rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07; N 25/48 SbNU 291). Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatelka o zrušení zajištění již žádala.
7. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu vysloveného například v nálezu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
8. K délce trvání zajištění se Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.
9. Vztaženo na nyní posuzovanou věc je z pohledu Ústavního soudu zásadní, že ke dni podání návrhu na zrušení shora označeného usnesení trvalo zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky celkem šest měsíců. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jejím účtu bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí není v rozporu s požadavkem přiměřenosti, pokud jde o předmětný právně aprobovaný zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka má i nadále možnost o zrušení zajištění ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu žádat.
10. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu