ECLI:CZ:US:2017:2.US.1834.17.1
sp. zn. II. ÚS 1834/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky FinArt, s. r. o., adresa Riegrova 373/22, 252 19 Rudná, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 69 Co 351/2014-552, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na rovnost v řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze jakožto soudu odvolacího ze dne 26. dubna 2017, č. j. 69 Co 351/2014-552, byl změněn původně vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 25 266 796 Kč, byla zamítnuta. Odvolací soud rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí rovněž zamítavý rozsudek ze dne 3. prosince 2014, č. j. 69 Co 351/2014-544, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 30 Cdo 1181/2015-583.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolacímu soudu vytýká, že se při rozhodování o jejím nároku dopustil celé řady zásadních pochybení (uvalil na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno, důkazy hodnotil svévolně, některé důkazy nezohlednil, popř. z nich vyvodil závěry, které se skutkovými zjištěními nekorespondují atd.). Vyslovuje podezření, že postup Městského soudu v Praze byl veden jeho zájmem na tom, aby jeho vlastní pochybení, kterého se dopustil v minulosti v řízení, z něhož nyní stěžovatelka svoje nároky na náhradu škody vůči státu vyvozuje, nevedlo ke vzniku platební povinnosti vůči státu. Domnívá se, že ústavní stížnost je přípustná, když rozhodování Městského soudu v Praze již jednou bylo předmětem dovolacího přezkumu, a proto by její další dovolání Nejvyšší soud pravděpodobně posoudil jako nepřípustné. Rovněž poukazuje na §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tím, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V projednávané věci stěžovatelka v ústavní stížnosti sice uvádí, že její případné dovolání by bylo vzhledem k tomu, že již rozsudek odvolacího soudu jednou předmětem dovolacího přezkumu byl, pravděpodobně Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, nicméně, jak se podává z databáze dostupné na http://infosoud.justice.cz/, což Ústavní soud ověřil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 2, stěžovatelka dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze stejně podala. Dovolání v dané věci přitom představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelčinou povinností podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tento procesní prostředek ochrany práv "vyčerpat" před podáním ústavní stížnosti. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne tedy stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti bylo předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
9. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku [srov. nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405); nález ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 (N 117/41 SbNU 469); nález ze dne 10. května 2007 sp. zn. III. ÚS 715/06 (N 78/45 SbNU 203); nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355); aj.].
10. Ke stěžovatelkou navrhované možnosti postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. března 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze otálet a čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu, jinými slovy řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, jenž je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jedná o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní". Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více z důvodů uvedených výše (srov. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386, 387, a judikatura Ústavního soudu tam zmíněná).
11. Projednávaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatelky nedosahuje. Z pouhé obecné proklamace stěžovatelky, že jde o důležitou věc, která je způsobilá ovlivnit náhled na nezávislost a spravedlivost soudní moci, přičemž posouzení ze strany Ústavního soudu může přispět k tomu, aby bylo ve věcech, kdy stát postupuje vůči soukromoprávním osobám nezákonně a nesprávně, rozhodováno spravedlivě a nikoliv účelově, nelze podstatný přesah zájmů stěžovatelky dovozovat. Navíc postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepřichází do úvahy ani z toho důvodu, že stěžovatelka podala ve věci dovolání.
12. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 17. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj