ECLI:CZ:US:2017:2.US.2082.16.1
sp. zn. II. ÚS 2082/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky IES REAL & CONSULTING, s. r. o., adresa Ostružnická 326/8, 779 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, se sídlem Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, č. j. 30 Cdo 4673/2015-1028, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. března 2015, č. j. 12 Co 603/2014-957, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. června 2014, č. j. 22 C 214/2007-912, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a AG-Consult, s. r. o., adresa U Dráhy 187/1, 785 01 Šternberk, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou, se sídlem Cholinská 1048/19, 784 01 Litovel, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. června 2014, č. j. 22 C 214/2007-912, poté, co jeho předchozí rozhodnutí včetně na něj navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, č. j. 30 Cdo 1783/2013-739, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení, že je vlastnicí nemovitosti (pozemku s budovou) blíže specifikované ve výroku I. (dále jen "předmětná nemovitost") a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Při posuzování toho, zda žalobkyně je či není vlastnicí předmětné nemovitosti, se soud prvního stupně vypořádával s otázkou platnosti tří (časově po sobě uzavřených) kupních smluv ze dne 4. února 1999, ze dne 25. května 2000 a ze dne 26. dubna 2004. Na základě provedeného dokazování a v intencích závazného právního názoru vyjádřeného ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi Hanáckým masokombinátem Olomouc, a. s. (původním vlastníkem předmětné nemovitosti a ve stávajícím řízení vystupujícím jako první žalovaný) a společností IN., s. r. o. ze dne 4. února 1999 je postižena absolutní neplatností ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť se nejednalo o zajišťovací převod, nýbrž ve skutečnosti šlo o tzv. propadnou zástavu. Soud prvního stupně poté dovodil absolutní neplatnost i navazující kupní smlouvy uzavřené dne 25. května 2000 mezi společností IN, s. r. o. jako prodávající a žalobkyní jako kupující. Soud prvního stupně se v této souvislosti zabýval i otázkou dobré víry žalobkyně a dospěl k závěru, že předmětnou nemovitost nemohla nabýt ani na základě dobré víry, neboť již dne 1. února 2000, tj. v době rozhodování katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 4. února 1999 udělila kupující společnost IN, s. r. o., jednateli žalobkyně Ing. Ivanu Kyselému, plnou moc ke všem jednáním na katastrálním úřadě, která se týkala uvedené vkladové věci, takže statutární zástupce žalobkyně měl ještě před rozhodnutím katastrálního úřadu vědomost o tomto řízení i o námitkách Hanáckého masokombinátu, a. s., a mohl tudíž relevantním způsobem vyhodnotit rizika vyplývající z uzavřené kupní smlouvy se společností IN, s. r. o., dne 25. května 2000. Naopak kupní smlouvu ze dne 26. dubna 2004, na základě které společnost Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., prodala předmětnou nemovitost druhé žalované (vedlejší účastnici řízení), považoval soud prvního stupně za platný právní úkon. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto žalobu na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch žalobkyně zamítl.
3. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 26. března 2015, č. j. 12 Co 603/2014-957, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. února 1999. Konstatoval, že tato smlouva byla uzavřena mezi stejnými účastníky a ve stejný den, tedy v bezprostřední časové souvislosti se smlouvou o zřízení zástavního práva ke shodné nemovitosti, přičemž důvodem k uzavření smlouvy bylo zajištění závazku uhradit pohledávku ve výši 10 000 000 Kč ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5. června 1998. Zopakoval, že kupní smlouva je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť jejím smyslem bylo uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví. V důsledku toho jako absolutně neplatnou hodnotil odvolací soud i následnou smlouvu ze dne 25. května 2000 a ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně o absenci dobré víry společnosti IN, s. r. o., když z okolností, za jakých žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, její dobrá víra nevyplývá. Žalobkyni totiž byl znám celý průběh vkladového řízení včetně obsahu listin a zpochybňování platnosti právních úkonů. Z dokazování je zřejmé, že sama žalobkyně měla pochybnosti o předmětných právních úkonech a řízeních, scházela se a jednala s akcionáři společnosti Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., s cílem dosáhnout zastavení řízení o určení vlastnického práva vyvolaného Hanáckým masokombinátem Olomouc, a. s. v roce 2001 (pozn. toto řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 120/2001 bylo nakonec skutečně v roce 2007 zastaveno, avšak na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě 2. října 2003, č. j. 15 Co 365/2002-329, který byl sice posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 510/2004-392, nicméně k věcnému ukončení věci již nedošlo, byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán opět Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., což mu umožnilo uzavřít dne 26. dubna 2004 kupní smlouvu k předmětné nemovitosti s druhou žalovanou) získání informací o celé kauze včetně získání přímých informací zastupováním společnosti IN, s. r. o., jakožto účastnice řízení.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, č. j. 30 Cdo 4673/2015-1028, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žalobkyně se fakticky domáhá věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu při argumentaci zpochybňující jak skutková zjištění, z nichž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, tak i právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem. Kromě vymezení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka žalobkyně ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neuvedla, v jakém směru se měl odvolací soud při jí vymezené právní otázce týkající se tzv. propadné zástavy odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která jiná varianta, obsažená v §237 o. s. ř., by měla založit přípustnost jejího dovolání. Nejvyšší soud k tomu podotkl, že i když odvolacím soudem odkazovaná dosavadní ustálená judikatura dovolacího soudu v řešení otázky "nemo plus iuris", která v mezidobí doznala podstatné změny (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo pro danou věc podstatné, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zabýval otázkou, zda žalobkyně v předmětné době, tj. v době uzavření předmětné kupní smlouvy, byla či nikoliv v dobré víře, přičemž dospěl-li v tomto směru (shodně se soudem prvního stupně) k negativnímu závěru, nelze ani v řešení této otázky odvolacímu soudu nic vytknout, neboť takto jím učiněný právní závěr má opět plnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a ve svém důsledku je tedy souladný i s judikaturou Ústavního soudu, která jako esenciální z hlediska naplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka požaduje existenci dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí. Jestliže bylo v řízení soudy prokázáno, že žalobkyně v předmětnou dobu v dobré víře nebyla, pak i v tomto směru bylo stěží možno oponovat učiněnému právnímu závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy a o nemožnosti nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti žalobkyní.
III.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje okolnosti vzniku sporu a dosavadní průběh řízení. Poté se věnuje rozboru pochybení, kterých se měly dopustit obecné soudy. V prvé řadě akcentuje zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (k tomu srov. usnesení ze dne 5. února 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12), právo na racionální odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)] a zákaz svévole v soudním rozhodování [např. nález ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)]. Všechny tyto principy se podle stěžovatelky promítají i do stávající věci. Poukazuje přitom na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i dle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 lze nabýt vlastnické právo k nemovitým věcem od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Přitom by mělo platit, že osoby, jimž svědčí dobrá víra, nemohou nést žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené jejich právními předchůdci.
6. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu týkající se propadných zástav, podle níž institut propadné zástavy nebrání tomu, aby se v situaci, kdy má zástavní věřitel za osobním dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, zástavní dlužník s věřitelem dohodl, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že dohodnutá kupní cena nebo její část bude použita jako plnění zástavního dlužníka. Závěr o existenci nedovoleného ujednání o propadné zástavě lze učinit pouze v situaci, kdy dluh není ještě splatný. V dané věci však již společnost Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., jejímž právním nástupcem je společnost HMO logistika Olomouc, a. s., v okamžiku uzavření kupní smlouvy ze dne 4. února 1999 již v prodlení svého splatného dluhu (odměny za zprostředkovatelskou činnost) byla. Uzavření této kupní smlouvy nebylo podle stěžovatelky v rozporu s právním řádem a odpovídalo smluvní vůli zúčastněných stran. Stěžovatelka tedy namítá, že se Nejvyšší soud odchýlil od své dřívější ustálené rozhodovací praxe (srov. rozsudek ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. 29 Odo 928/2003 či rozsudek ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 29 Odo 460/2002), aniž by poskytl adekvátní zdůvodnění tohoto odchýlení se. V rozhodnutí soudů spatřuje stěžovatelka despekt k zásadě autonomie vůle a k zásadě priority výkladu, který upřednostňuje platnost právního jednání před neplatným.
7. Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, bylo by vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabyto v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Posouzení této otázky vykazuje podle stěžovatelky prvky libovůle, neboť přijaté právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nemají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti rozebírá závěry soudů ohledně absence dobré víry na straně Ing. Kyselého a polemizuje s nimi. Stěžovatelka uzavírá, že před uzavřením kupní smlouvy postupovala obezřetně, když si prověřovala stav zápisu v katastru nemovitostí pro účely vyhodnocení všech rizik a je zřejmé, že při samotném uzavírání kupní smlouvy jednala v dobré víře.
III.
8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od Okresního soudu ve Zlíně příslušný spis.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nad rozsah odůvodnění ústavní stížnosti se vyjádřil k otázce nabývání od nevlastníka na základě dobré víry a zejména pak k judikatornímu posunu ve vztahu k řešení problematiky "nemo plus iuris". Poukázal na to, že odvolací soud se zabýval i otázkou dobré víry stěžovatele a jeho závěry mají plnou oporu ve skutkovém stavu, z čehož vyplývá i soulad s judikaturou Ústavního soudu. Dále podotýká, že z důvodu nevymezení kritéria přípustnosti dovolání bylo třeba dovolání odmítnout. Nejvyšší soud dále pokračoval, že nárok stěžovatelky by nemohl obstát ani tehdy, pokud by přípustnost dovolání k nastolené otázce řádně vymezila, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Smyslem posuzované smlouvy bylo dle zjištění odvolacího soudu uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví, což nelze považovat za rozporné se stěžovatelkou citovanou judikaturou, z níž toliko jako jeden ze závěrů vyplývá, že ne každá transakce, při níž je kupní cena za převod nemovitosti započítávána vůči pohledávce kupujícího, musí být automaticky neplatná z důvodu existence propadné zástavy. Podstatný při určení neplatnosti je však vždy smysl takového ujednání.
10. Okresní soud v Olomouci i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zcela odkázaly na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Vedlejší účastnice řízení podala obsáhlejší vyjádření, v němž se nejprve věnuje obecným východiskům posouzení věci. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud se v otázkách propadné zástavy, nabytí vlastnického práva od nevlastníka a dobré víry neodchýlil od ustálené praxe. Přitakává Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatelka v dovolání pouze zpochybňovala skutková zjištění a právní posouzení věci odvolacím soudem, čímž při absenci vymezení předpokladů přípustnosti odsoudila své dovolání k rozhodnutí o jeho odmítnutí. Vedlejší účastnice řízení se dále podrobně vyjadřuje k posouzení ujednání týkající se propadné zástavy a ve shodě s obecnými soudy dospívá k závěru o jeho neplatnosti. Rovněž se zabývá problematikou provedených či neprovedených důkazů a i v tomto směru se ztotožňuje s postupem obecných soudů a jejich hodnocením důkazů. V další části se věnuje problematice existence dobré víry při nabývání nemovitostí jednak na straně stěžovatelky, jednak i na straně vedlejší účastnice. Dovozuje z celkových okolností sporu a zejména pak z chování stěžovatelky, že jí dobrá víra svědčit nemohla.
12. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení byla zaslána stěžovatelce k případné replice, ale ta na ně ve stanovené lhůtě nereagovala.
IV.
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soudní soustavy [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Třebaže se stěžovatelka snaží ústavní stížnost posunout do ústavněprávní roviny, a to zejména poukazováním na porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, zdůrazňováním práva na racionální odůvodnění soudních rozhodnutí či porušení zákazu svévole v soudním rozhodování, je její podstatou především nesouhlas s vlastním posouzením smlouvy jakožto ujednání o propadné zástavě a následná polemika s otázkou hodnocení dobré víry při nabytí předmětné nemovitosti. Jakkoliv lze dát v obecné rovině stěžovatelce zapravdu v tom, že soudní rozhodnutí musí být řádně odůvodněná, předvídatelná a soudy se mají vyvarovat při rozhodování svévole, v daném případě Ústavní soud porušení těchto zásad neshledal. Naopak stěžovatelka svojí argumentací toliko zpochybňuje právní (posouzení ujednání o propadné zástavě) i skutkové (posouzení existence dobré víry) závěry soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ve světle výše naznačených úvah lze proto v zásadě pominout námitky stěžovatelky vztahující se k nesprávné interpretaci a aplikaci příslušných norem podústavního práva, nicméně Ústavní soud se k nim ve stručnosti vyjádří níže.
15. Co se týče námitky despektu, resp. absence respektu, obecných soudů k zásadě autonomie vůle, vyvěrající z podle názoru stěžovatelky nesprávného posouzení neplatnosti ujednání o propadné zástavě ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva, Ústavní soud připomíná, že respekt a ochranu autonomie vůle přirozeně považoval ve své předchozí judikatuře a stále považuje za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu [srov. např. nález ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)], přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429)]. A právě takový případ, kdy nelze na autonomii vůle nahlížet absolutně, nýbrž je třeba ji podrobit určitému omezení, představuje i nyní projednávaná věc. Samozřejmě, pokud by se na autonomii vůle nahlíželo absolutně, bylo by třeba respektovat ujednání smluvních stran i ve vztahu k případné existenci propadné zástavy, avšak je zřejmé, že na druhé straně působící ochrana vlastnického práva původního vlastníka autonomii vůle do značné míry relativizuje. Podstatné pro stávající věc je především to, že se soudy obsahem a platností relevantních ujednání, jakož i následnou argumentací stěžovatelky k těmto otázkám, zabývaly. Jasně, srozumitelně a podrobně přitom vysvětlily, že hlavním smyslem vzájemných ujednání mezi smluvními stranami v situaci, kdy závazek Hanáckého masokombinátu, a. s., byl již splatný, bylo uspokojení věřitele tím, že mu připadne předmět zajištění do vlastnictví (tedy jinak řečeno, že se jedná svým obsahem a účelem o propadnou zástavu). Za daného stavu, kdy má věřitel za dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti a dlužník se s věřitelem dohodne, že na něj převede vlastnické právo a že dohodnutá kupní cena nebo její část bude použita jako plnění dlužníka, nelze mít výhrady proti závěru o absolutní neplatnosti takového ujednání. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně [viz str. 24 - 27 rozsudku (č. l. 923 - 925 vyžádaného spisu), resp. na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [viz str. 5 - 9 rozsudku (č. l. 961 - 965 vyžádaného spisu)].
16. Ve vztahu ke stěžovatelčině námitce týkající se posouzení otázky dobré víry Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v průběhu řízení se všemi aspekty i ve vztahu k této otázce zabývaly. Okolnosti existence dobré víry na straně stěžovatelky podrobily obecné soudy podrobnému zkoumání, přičemž při jejím zkoumání uplatnily i závěry vyplývající z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. V této souvislosti bylo rozhodující, že jednateli žalobkyně (Ing. Ivanu Kyselému) byla již v roce 2000 jednatelem společnosti IN, s. r. o., udělena plná moc k zastupování před katastrálním úřadem, která se týkala vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Žalobkyně tak měla prostřednictvím svého jednatele vědomost o námitkách původního vlastníka předmětné nemovitosti a tedy o rizicích vyplývajících z uzavřené kupní smlouvy, pročež nebylo možné dovodit, že by vlastnictví nabyla v dobré víře. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů o absenci dobré víry mají oporu v provedených důkazech a jsou i náležitě, jasně a srozumitelně odůvodněny. Neexistence dobré víry stěžovatelky vyplynula podle obecných soudů z různých v řízení provedených důkazů (např. důkaz spisem Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc sp. zn. V 9420/1999-805), které byly posuzovány ve svém souhrnu. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo naznačeno výše, jejich přehodnocování. Pokud stěžovatelka zpochybňuje výsledky dokazování a předestírá svůj vlastní názor na provedené důkazy s tím, že její pohled na ně je jedině správný, staví tím Ústavní soud do role další instance, která mu, a to Ústavní soud zdůrazňuje opakovaně, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů totiž vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
17. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu