ECLI:CZ:US:2017:2.US.2272.17.1
sp. zn. II. ÚS 2272/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti L. V., proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, JMK 20510/2017 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2017 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí. Současně stěžovatelka tvrdila, že v postupu Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen "Úřad") spatřuje i jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť Úřad používá informace ze spisů orgánu péče o dítě způsobem, při kterém dochází mimo jiné k poskytování osobní údajů dětí neoprávněným osobám.
2. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
4. V právní věci stěžovatelky je za poslední procesní opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, JMK 20510/2017, správní žalobu a poté kasační stížnost. Jak je Ústavnímu soudu známo z příloh založených ve věci stěžovatelky projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2858/17, stěžovatelka napadla ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, JMK 20510/2017 žalobou u Krajského soudu v Brně, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101 však bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, a stěžovatelka byla poučena, že proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost, což také učinila, a věc je v současné době vedena pod sp. zn. 1 As 331/2017 u Nejvyššího správního soudu. Je tedy zjevné, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, JMK 20510/2017 nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud ukončena, neboť stěžovatelkou zahájené soudní řízení dále pokračuje pod zn. 1 As 331/2017 před Nejvyšším správním soudem. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
5. Výše uvedené platí i pro stěžovatelkou tvrzený zásah orgánu veřejné moci. Jak Ústavní soud zjistil z příloh založených ve spise sp. zn. II. ÚS 2858/17, stěžovatelka podala dne 6. 3. 2017 u Krajského soudu v Brně žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který měl spočívat "v manipulaci se spisy OM 323/02" a "v poskytnutí informací ze spisů neoprávněným osobám". Současně stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a navrhla, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Krajský soud usnesením ze dne 12. 7. 2017, č. j. 62 A 52/2017-68, ve výroku I. žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl, ve výroku II. stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč, a ve výroku III. zamítl návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 221/2017-26, zamítl. Je tedy zřejmé, že také řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem není dosud pravomocně skončeno, neboť po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti týkající se zaplacení soudního poplatku a ustanovení zástupce bude v řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 52/2017 pokračováno.
6. S ohledem na shora konstatované skutečnosti nelze v dané procesní situaci napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.
7. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nebyla v řízení před Ústavním soudem právně zastoupena (respektive nedošlo k řádnému udělení plné moci stěžovatelkou určenému advokátovi, a dle telefonického sdělení České advokátní komory již stěžovatelce nebude určen v této věci k zastupování advokát), nicméně Ústavní soud na odstranění této vady netrval, neboť na jeho závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by ani bezvadná ústavní stížnost ničeho nezměnila. Obdobně Ústavní soud postupoval ve věcech taktéž nezastoupené stěžovatelky v řízení vedených pod sp. zn. I. ÚS 2268/17, II. ÚS 2269/17, I. ÚS 2270/17, či I. ÚS 2271/17.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj