ECLI:CZ:US:2017:2.US.2326.17.1
sp. zn. II. ÚS 2326/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1289/2016-149 ze dne 29. března 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 55/2015-2995 ze dne 23. února 2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 68 T 7/2014-2677 ze dne 22. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 750 000 Kč (náhradní trest mu byl stanoven v trvání šesti měsíců) a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákaz výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu sedmi let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších sedmi obviněných.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je ve vztahu k jeho osobě natolik neurčité a nedostatečné, že nesplňuje základní požadavky řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Dle jeho názoru napadená rozhodnutí volí ve vztahu k obviněným nepřijatelný kolektivní přístup a nevěnují se individuální odpovědnosti stěžovatele. Má za to, že chybí skutkový podklad pro právní závěr o jeho úmyslném zapojení do předmětné trestné činnosti. Nesouhlasí s právním posouzením svého jednání i jednání dalších spoluobviněných ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, což má být v hrubém rozporu s veškerými zjištěními soudů. Dle jeho názoru mělo k daňovému úniku dojít ve společnosti COMERCIO ZLÍN, a. s., tím, že tato společnost předstírala dodávku zboží do Slovenské republiky. Závěr soudů o karuselovém obchodu je pak dle stěžovatele nedůvodný a nadto chybí skutková zjištění o jeho roli v celé věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že ohledně jeho osoby nešlo o společné jednání, které mělo spočívat ve vystavování fiktivních faktur na předmětné zboží, a realizaci jejich simulovaných úhrad. Pokud mělo být cílem jeho jednání zastření předmětných obchodů, to samo o sobě znaky takové trestné činnosti nenaplňuje. Poukazuje na komentářovou literaturu o trestné součinnosti a o trestném činu, který je mu kladen za vinu, přičemž má za to, že jeho jednání nenaplňuje ani objektivní stránku daného trestného činu. Soudům dále vytýká, že použily výpověď klíčového svědka z přípravného řízení, aniž by ho vyslechly, a že též protiústavně použily výpovědi a vysvětlení obviněných učiněné před finančními úřady. Ve vztahu k výroku o peněžitém trestu pak namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení, když měla být zohledněna námitka o nemajetnosti.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel uplatněnou argumentací zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, i naplnění podmínek spolupachatelství, přičemž vznáší výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a ke zjištěnému skutkovému stavu. Soudům také vytýká, že ve svých rozhodnutích řádně nepopsaly a důkazně nepodložily jeho roli na páchané trestné činnosti. Z obsahu ústavní stížnosti je však přes odkazované články Listiny a Úmluvy zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.
8. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci byly požadavky na důkazní postup v trestním řízení naplněny, učiněné právní závěry nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními ani provedenými důkazy a soudy se nedopustily ani jiného pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
10. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, na základě jakých úvah a důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnily. Svůj závěr, že skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, naplňuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní a objektivní stránky, opřely o řadu logicky na sebe navazujících důkazů, které také podle Ústavního soudu zcela postačují k přijetí uvedeného závěru, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný.
11. Námitkami stěžovatele, že nebyl vyslechnut klíčový svědek, že ke čtení jeho výpovědi z přípravného řízení nebyly splněny zákonné podmínky, a že byly protiústavně použity i výpovědi a vysvětlení obviněných učiněné před finančními úřady, se dostatečně zabýval odvolací soud, který v napadeném rozhodnutí přijatelným způsobem vysvětlil, proč je shledal nedůvodnými (viz str. 32 rozsudku odvolacího soudu).
12. Posuzovaná ústavní stížnost je pak převážně identická i s obsahem podaného dovolání, s jehož argumentací se i Nejvyšší soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu vypořádal. Ani on nezjistil, že by soudy v rámci své hodnotící činnosti vybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že by bylo možno dovodit extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Znovu tak řešil podstatu skutku a roli jednotlivých obviněných (včetně stěžovatele) a míru jejich účasti jako spolupachatelů na trestné činnosti i námitku o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu, ani on však nepochyboval o tom, že ke zkrácení uvedeného druhu daně skutečně došlo, a že trestně odpovědnými za spáchaný skutek jsou právě obvinění, jejichž vina spočívala v tom, že v různém postavení a svým předem domluveným postupem vytvořili účelový obchodní řetězec, přes který realizovali tři spekulativní nákupy a prodeje zboží (niklových katod), vedeni jednotnou snahou zkrátit daň z přidané hodnoty. Přitom již výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně obsahuje dostatečně podrobný popis skutkového děje, z něhož je i Ústavnímu soudu naprosto zřejmé, jak se jednotliví spoluobvinění na trestném jednání podíleli. Je v něm podrobně popsána i role stěžovatele a způsob jeho jednání v tomto účelovém obchodním řetězci, která je pak rozvedena v odůvodnění rozsudku. Pokud tedy Nejvyšší soud uzavřel, že všichni obvinění se podíleli, každý svým dílem, na konečném cíli - zkrátit daň z přidané hodnoty, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska nic vytknout. Přijatelné je i jeho stanovisko, opřené o konzistentní soudní judikaturu, že k naplnění znaku spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, ale stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. I v tom případě odpovídá každý ze spolupachatelů, jakoby trestný čin spáchal sám.
13. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry vyplývající z napadených rozhodnutí byly již podrobeny ústavně právnímu přezkumu na základě ústavní stížnosti spoluobviněného M. Z., v níž tento stěžovatel také mimo jiné namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně (která plyne z toho, že se z něj nepodává, zda a jak měl být vytvořen údajný účelový řetězec, resp. které osoby měly být součástí té které části tohoto řetězce, jehož cílem mělo být zkrácení daně z přidané hodnoty), dále nedostatečně objasněný skutkový stav, neujasněnou povahu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a absenci subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ústavní soud však námitkám stěžovatele nepřisvědčil a shledal je neopodstatněnými, přičemž zdůraznil, že krácení daně z přidané hodnoty patří mezi sofistikované druhy kriminality, kde je prokazování zavinění, jakož i objektivní stránky trestného činu ztíženo, avšak v projednávané věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, na jejichž základě bylo možno dovodit úmysl spoluobviněných společným jednáním daň zkrátit (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2212/17 ze dne 5. 10. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Stěžovatel brojí i proti vyměřenému peněžitému trestu, přičemž namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení. Jak již však v minulosti Ústavní soud mnohokrát rozhodl, Ústavní soud není oprávněn ukládat či přezkoumávat tresty, neboť tuto pravomoc svěřil ústavodárce toliko soudům (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Tomu odpovídá i procesní úprava trestního řízení, v němž, na rozdíl od řízení před Ústavním soudem, mají obecné soudy širokou možnost procesem dokazování zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro úvahu o uložení trestu v konkrétním případě relevantní. Ústavní soud může do tohoto procesu či jeho výsledku zasáhnout pouze v případě, kdy zjistí zjevnou libovůli při aplikaci příslušných zákonných norem. V případě stěžovatele však byl peněžitý trest uložen v souladu s podmínkami tr. zákoníku (viz ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku) a odpovídá i zjištěným majetkovým poměrům stěžovatele. Tvrzenou nedobytnost peněžitého trestu řešily jak soudy prvního a druhého stupně, tak i soud dovolací (viz bod 40 napadeného usnesení), který se po rozboru relevantních skutečností plně ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že uložený peněžitý trest není trestem nepřiměřeným ani nedobytným. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, podílu stěžovatele na jejím páchání i celkové výši daňového úniku, i s ohledem na osobu stěžovatele nejde ani dle názoru Ústavního soudu o výměru zjevně excesivní.
15. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 Úmluvy. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, lze proto považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu