ECLI:CZ:US:2017:2.US.277.17.1
sp. zn. II. ÚS 277/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Čecha, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, se sídlem Sokolská 7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 49 T 7/2015-11704 ze dne 3. listopadu 2016 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 90/2016-11753 ze dne 21. listopadu 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je obžalobou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, sp. zn. 4 VZV 9/2014 ze dne 13. 10. 2015, podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný formou organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku. Spolu s ním je stíháno dalších 15 fyzických a 5 právnických osob jako spolupachatelů.
3. Usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16062/2015 ze dne 15. 5. 2015 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu §67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 281/2015 ze dne 25. 6. 2015 bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů §67 písm. a), b) tr. řádu. Vazební důvod dle §67 písm. b) tr. řádu v průběhu dalšího řízení odpadl. Po podání obžaloby bylo o vazbě stěžovatele rozhodováno několikrát, naposledy (před vydáním napadených rozhodnutí) usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 49 T 7/2015-11579 ze dne 11. 10. 2016, kdy byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nebyl přijat jeho písemný slib ani návrh na stanovení dohledu probačního úředníka a návrh na uložení zákazu vycestování do zahraničí. Nebyla přijata ani nabídka převzetí záruky řadou důvěryhodných osob.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel podle §72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu ponechává ve vazbě z důvodu §67 písm. a) tr. řádu. Stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Stížnostní soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že dosud shromážděné důkazy jsou dostatečným podkladem pro odůvodněné podezření, že stěžovatel skutek, pro nějž je stíhán, spáchal, jedná se o velmi sofistikovanou trestnou činnost, přesahující hranici České republiky a vedenou konspirativním způsobem a v případě jejího prokázání stěžovateli před soudem bude možné konstatovat, že stěžovatel byl jednou z předních postav organizační struktury stíhané skupiny. Důvody útěkové vazby spatřoval stejně jako soud prvního stupně v ohrožení stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby, a to od 9 do 13 let, ve výši způsobené škody přesahující 100 mil. Kč, v tom, že tyto finanční prostředky měly být přesměrovány do zahraničí a nepodařilo se je zajistit, dále v možných kontaktech stěžovatele v zahraničí, včetně kontaktu na jednoho ze spoluobžalovaných, který je stíhán v řízení proti uprchlému pro pobyt na neznámém místě v zahraničí, a který měl být jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, takže nelze vyloučit, že by značný objem vyvedených finančních prostředků mohl být využit i k financování pobytu stěžovatele mimo území České republiky.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvody útěkové vazby jsou spatřovány v obecných okolnostech, spočívajících v tom, že údajně hrozí obava z útěku do zahraničí, kde by mohl čerpat z výnosů z trestné činnosti. Uvádí, že tvrzení soudů o kontaktech v zahraničí se nezakládají na pravdě a jsou opřená o spekulace a domněnky. Pracovní kontakt s uprchlým spoluobžalovaným v minulosti dle něj ještě neznamená, že by na tuto osobu měl jakékoliv kontakty v současné době. Takový přístup bez konkrétních zjištění by bylo možno akceptovat v počátečních fázích trestního řízení a nikoliv po 19 měsících trvání vazby. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, N 217/71 SbNU 545, a sp. zn. III. ÚS 188/99. Není ani nijak zřejmé, z čeho je dovozována existence finančních prostředků v zahraničí a stěžovatelův přístup k nim. Pokud by takové prostředky měl, nebylo by pro něj nic jednoduššího, než je použít jako peněžitou záruku způsobilou nahradit vazbu. Má za to, že tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a jsou založeny na nepodložených domněnkách (viz nález sp. zn. II. ÚS 897/08). Ani z výpovědí svědků, na něž je v napadených rozhodnutích odkazováno, neplynou skutečnosti odůvodňující jeho vazbu. S poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 2876/15, v němž je uváděno, že prodloužení vazby musí být odůvodněno konkrétními okolnostmi, přičemž musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, vyslovuje přesvědčení, že od jeho vzetí do vazby se důkazní situace nevyvinula takovým způsobem, který by odůvodnil další trvání vazby, přičemž ani typová hrozba vysokého trestu není sama o sobě pro naplnění útěkové vazby dostačující. Zatímco další spoluobžalovaní jsou stíhaní na svobodě, přičemž jejich záruky i míra uspořádanosti rodinného života nebyly zdaleka na takové úrovni jako v případě stěžovatele, jím nabízený písemný slib, návrh dohledu probačního úředníka i záruka celé řady bezúhonných osob považují soudy bez náležitého odůvodnění opakovaně za nedostatečné.
6. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění však náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li soudní rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v posuzované věci nejde.
8. K argumentaci stěžovatele o nedůvodnosti jeho vazebního stíhání se Ústavní soud již opakovaně vyjadřoval a na svých předchozích závěrech nehodlá ničeho měnit ani v nyní projednávaném případě, kdy soudy rozhodovaly o dalším trvání vazby (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 748/16 ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1870/16 ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3433/16 ze dne 8. 11. 2016).
9. Vzhledem k poukazu stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke skutečnostem zeslabujícím či zesilujícím útěkový vazební důvod se však Ústavní soud zabýval délkou vazebního stíhání stěžovatele, který byl v době rozhodování vrchního soudu ve vazbě již 19 měsíců. Při takto trvající délce vazby musí být důvodnost jejího dalšího trvání obzvláště silně zvažována, neboť postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje. Jedná se o tzv. doktrínu zesílených důvodů (viz např. stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, jež by ospravedlnily pokračující odnětí svobody. Soudy proto musí vysvětlit, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné. Přitom však nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení §72a trestního řádu), jaká délka vazby je přiměřená, neboť je nezbytné vyjít z konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Pokračování vazby tak může být ospravedlněno pouze tehdy, existuje-li zjevně opravdový veřejný zájem, který převáží nad právem na osobní svobodu.
10. V projednávaném případě z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy dostatečně konkretizovaly zjištění, pro která stěžovatele ponechaly v útěkové vazbě. Při posuzování a přezkoumávání existence tohoto vazebního důvodu u stěžovatele přitom vzaly v úvahu i délku trvání vazby a specifika trestního řízení. Svá rozhodnutí opřely nejen o zcela konkrétní hrozbu vysokým trestem odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby v rozmezí od 9 do 13 let, ale též o další závažné skutečnosti vyplývající z doposud provedeného dokazování v rámci hlavního líčení, a svědčící o vysoce sofistikované přeshraniční trestné činnosti vedené konspirativním způsobem, spočívající v tzv. karuselových podvodech, při nichž je nutná přesná koordinace činností jednotlivých obžalovaných, a v níž byl stěžovatel dle výpovědí soudem vyslechnutých osob jednou z vůdčích postav organizované skupiny, schopné s ohledem na znalosti němčiny a angličtiny zajišťovat stěžejní záležitosti v zahraničí. Vedle charakteru jím údajně spáchané trestné činnosti připomněly též výši způsobené škody přesahující 100 mil. Kč a zjištění, že tyto finanční prostředky měly být přesměrovány do zahraničí, zmínily též úzké kontakty s uprchlým spoluobžalovaným, který měl patřit mezi organizátory trestné činnosti, byť je stěžovatel označuje za ryze pracovní. Pokud tyto skutečnosti spojily s trvajícím rizikem skrývání se či uprchnutí stěžovatele v případě jeho propuštění na svobodu, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska cokoli vytknout.
11. Právě s ohledem na intenzitu naplnění důvodů útěkové vazby, povahu a závažnost projednávané trestné činnosti nelze soudům ani důvodně vytýkat, že nepřihlédly k uspořádaným rodinným poměrům stěžovatele a vazbu doposud nenahradily jinými navrhovanými instituty.
12. Za dané situace Ústavní soud nemíní závěry soudů stran důvodnosti útěkové vazby přehodnocovat, neboť soudy řádně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá i nadále obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)].
13. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu