ECLI:CZ:US:2017:2.US.2886.17.1
sp. zn. II. ÚS 2886/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017, č. j. 32 Cdo 207/2017-407, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 91 Co 396/2015-348, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. ledna 2015, č. j. 8 EC 38/2012-216, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 8 EC 38/2012-216 (v pořadí druhým ve věci), zastavil řízení o zaplacení částky 2 000 Kč (výrok I.) a uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 882,98 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a na nákladech řízení částku 37 510,40 Kč (výrok III.). Uhrazení uvedené částky se žalobkyně domáhala po žalovaném z důvodu nesplnění jeho povinnosti řádně a včas splácet svůj dluh vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání platební karty ze dne 13. prosince 2007 (dále jen "smlouva o revolvingovém úvěru").
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 91 Co 396/2015-348, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ve správném znění potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně řízení činí 20 231,55 Kč (první výrok), a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 986 Kč (druhý výrok).
4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017, č. j. 32 Cdo 207/2017-407, zčásti (ve věci samé) odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro vady, zčásti, pokud směřovalo proti nákladům řízení, jako nepřípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (20 231,55 Kč) a za odvolací řízení (7 986 Kč), nepřevyšovala částku 50 000 Kč. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud uvedl, že dovolatel u jednotlivých formulovaných otázek nespecifikoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje a tato skutečnost nebyla zjistitelná ani z obsahu dovolacích námitek např. prostřednictvím odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu, poněvadž dovolatel na žádná rozhodnutí dovolacího soudu neodkázal. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že "všeobecné obchodní podmínky, o které soudy prvního a druhého stupně opíraly jednotlivé nároky žalobkyně vůči žalovanému, nebyly součástí smlouvy o úvěru, což je podle judikatury Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem", neboť jednak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř., jednak, a to zejména, odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Žalovaný totiž ani v odvolacím řízení neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že obchodní podmínky se nestaly součástí smlouvy. Naopak, podle zjištění soudů nižších stupňů, ve smlouvě o revolvingovém úvěru bylo výslovně uvedeno, že smluvní strany odkazují na úpravu obsaženou v obchodních podmínkách právní předchůdkyně žalobkyně, které byly nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný ve smlouvě o revolvingovém úvěru dále výslovně prohlásil, že se s obchodními podmínkami seznámil, nemá k nim žádné výhrady a zavazuje se je dodržovat. Dovolatel podle Nejvyššího soudu pominul, že podle znění §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Tento předpoklad přípustnosti dovolání však nebyl naplněn.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručném shrnutí obsahu napadených rozhodnutí a popisu dosavadního průběhu řízení se věnuje jednotlivým pochybením, k nimž mělo dojít v řízení před obecnými soudy. V prvé řadě soudům vytýká, že povinnost stěžovatele k zaplacení pohledávky odvozovaly ze smlouvy o revolvingovém úvěru, přestože k platnému uzavření této smlouvy podle názoru stěžovatele nedošlo, neboť dopis zaslaný právní předchůdkyní žalobkyně nebylo možno považovat za jednoznačný a srozumitelný návrh na uzavření úvěrové smlouvy. Stěžovatel dále namítá, že všeobecné obchodní podmínky, o něž obecné soudy opíraly jednotlivé nároky žalobkyně, nebyly součástí úvěrové smlouvy, což je podle judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11) v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel rovněž namítá protiústavnost smluvního úroku a dalších poplatků včetně poplatků za zaslání upomínek. Dále nesouhlasí s posouzením jím vznesené námitky promlčení, když vychází z toho, že smlouva o revolvingovém úvěru nebyla platně uzavřena, takže promlčecí doba uplynula ještě před podáním žaloby. Další námitky se vztahují k rozhodnutí o nákladech řízení. Zde vyslovuje přesvědčení, že v dané věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, neboť stěžovatel je nemajetný, pročež měl být aplikován §150 o. s. ř., a nemělo být rozhodováno na základě úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti rovněž namítá neúčelnost nákladů vynaložených žalobkyní. Stěžovatel konečně brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se jeho námitkami v podstatě vůbec nezabýval. V této souvislosti uvádí, že jeho dovolání bylo důvodné. Nesouhlasí s tím, že by měl v dovolání vyjmenovávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, která oproti odvolacímu soudu otázku zásadního právního významu řeší odlišně. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud zná svoji judikaturu, a proto mu ji není třeba připomínat. Podle názoru stěžovatele postačuje, když dovolatel vymezí (formuluje) otázku, kterou odvolací soud posoudil po hmotněprávní či procesní stránce v rozporu se zákonem. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje přepjatý formalismus a odepření spravedlnosti.
III.
6. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti.
7. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou, a to v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným, v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu je pak návrhem nepřípustným.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. V této souvislosti v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355); všechna rozhodnutí jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem zčásti (pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) odmítnuto pro existenci vady, neboť stěžovatel u jednotlivých jím formulovaných otázek nespecifikoval žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatel v takovém postupu spatřuje přepjatý formalismus, přičemž namítá, že není jeho povinností, aby poukazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ústavní soud toto pojetí splnění procesních povinností, jak je prezentuje stěžovatel, nesdílí. V této souvislosti lze poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou jak požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, tak i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání, souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 3762/16, ze dne 14. března 2017 sp. zn. III. ÚS 588/17, ze dne 7. března 2017 sp. zn. I. ÚS 323/17, ze dne 7. března 2017 sp. zn. III. ÚS 583/17 aj., nebo nálezy ze dne 3. května 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 a ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16).
11. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2135/16 Ústavní soud shrnul, že "[v] každém dovolání... musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu §237 občanského soudního řádu zjednodušeně řečeno spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu". Jak také Ústavní soud v citovaném nálezu poznamenal, pokud dovolatelé svých povinností nedostojí, je odmítnutí dovolání souladné s ústavním pořádkem. Z výše uvedeného je zřejmé, že povinností stěžovatele je, pokud již výslovně neodkáže na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se má rozhodnutí odvolacího soudu odchylovat, přinejmenším natolik zřetelně formulovat svoje dovolání, aby z něj bylo seznatelné, jaká judikatura Nejvyššího soudu a v jaké otázce je dotčena. Stěžovatel tuto povinnost nesplnil, a proto je důsledkem toho odmítnutí jeho dovolání.
12. Byť Ústavní soud nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (k tomu srov. nález ze dne 6. června 2017 sp. zn. I. ÚS 980/17, podle něhož předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu), nelze v daném případě uvažovat o případném zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jak současně správně Nejvyšší soud poznamenal, odvolací soud své rozhodnutí na řešení otázky, zda byly či nebyly všeobecné obchodní podmínky, o něž soudy opíraly jednotlivé nároky žalobkyně, nezaložil, resp. ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že všeobecné obchodní podmínky součástí smlouvy o úvěru byly.
13. S ohledem na to, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nekonkretizoval předpoklady přípustnosti dovolání a v této souvislosti Ústavnímu soudu žádný důkaz prokazující opodstatněnost jeho tvrzení o naplnění předpokladů přípustnosti dovolání nenabídl, když jeho argumentem pouze bylo, že není jeho povinností vymezovat kritéria přípustnosti dovolání poukazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože Nejvyšší soud svoji judikaturu musí znát, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná.
14. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Z podstaty věci by totiž - v dané procesní situaci - mohl Nejvyšší soud uvážit přípustnost dovolání pouze za předpokladu, že by mu stěžovatel, jenž by splnil svoji procesní povinnost způsobem předvídaným v §241a odst. 2 o. s. ř., dal k takovému postupu svým formálně bezvadným dovoláním možnost.
15. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
16. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. To stejné platí i pro rozhodnutí soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení. V tomto případě bylo dovolání odmítnuto, protože vůbec přípustné nebylo [viz §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.)], a tedy ani zde neměl Nejvyšší soud jakýkoliv prostor pro uvážení.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu