ECLI:CZ:US:2017:2.US.2940.17.1
sp. zn. II. ÚS 2940/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Leo Krále, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, se sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 2 KZV 45/2015-495 ze dne 18. srpna 2017, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, s tvrzením, že v trestním řízení vedeném proti němu Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Odborem hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Olomouc, pod sp. zn. KRPM-53507-114/TČ-2014-140080, dochází k porušování jeho ústavního práva na spravedlivý proces a na obhajobu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozhodnutím státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, byl stěžovatel, který je trestně stíhán pro trestný čin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), vyrozuměn o tom, že jeho stížnost na postup policejního orgánu byla přezkoumána v intencích §157a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a nebyla shledána důvodnou.
3. Stěžovatel považuje za protiústavní postup policejního orgánu při provádění úkonů v rámci vyšetřování trestného činu, jehož se měl dopustit. Uvádí, že naposledy bylo do jeho práv zasaženo při provádění úkonu seznámení stěžovatele jako obviněného s trestním spisem podle §166 odst. 1 tr. řádu. V den nařízeného úkonu prostudování spisu totiž neměl ustanoveného obhájce, respektive se o jeho ustanovení nedozvěděl, a z toho důvodu požádal policejní orgán o změnu termínu pro seznámení se spisem. Policejní orgán však jeho žádost zamítl a uvedený úkon tak proběhl bez jeho přítomnosti. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o ustanovení obhájce bylo obhájci doručeno až 17. 7. 2017 a ten zjistil kontakt na stěžovatele až 21. 7. 2017 při seznámení se spisem. Stěžovatel proto podal na postup policejního orgánu v souvislosti s úkonem dle §166 tr. řádu stížnost, která však nebyla příslušným státním zástupcem shledána důvodnou. Stěžovatel má za to, že jeho obhájci nebyla poskytnuta dostatečná lhůta pro přípravu na úkon prostudování spisu a neproběhla ani porada mezi ním a obhájcem, v níž by se obhájce seznámil s případem a s případnými návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, čímž mu byl znemožněn řádný výkon obhajoby.
4. Za situace, kdy stěžovatel brojí proti vyrozumění státního zástupce ve věci jeho žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu při provádění úkonu podle §166 odst. 1 tr. řádu, se Ústavní soud v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky plynoucí z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky totiž představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
5. Zmíněná zásada, spolu se související zásadou zdrženlivosti v zásazích Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, se přitom specificky projevuje též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného trestního řízení. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti i ústavnosti. V procesu, který probíhá, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotným orgány činnými v přípravném řízení a posléze obecnými soudy. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, kdy by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby).
6. O takovou situaci však v projednávané věci, kdy stěžovatel tvrdí, že policejní orgán pochybil při skončení vyšetřování ve smyslu ustanovení §166 tr. řádu a jeho pochybení nenapravil ani státní zástupce, nejde. Tvrzené pochybení lze totiž zhojit v dalších stádiích řízení a zejména v řízení před soudem, kdy v případě podání obžaloby může dát stěžovatel podnět k předběžnému projednání obžaloby a v něm navrhnout, aby byla věc z důvodu tvrzeného pochybení vrácena státnímu zástupci k došetření. Trestní řád tedy nabízí stěžovateli procesní prostředek, v rámci něhož může uplatnit ty námitky, které uplatnil v ústavní stížnosti. Lze také souhlasit s názorem státního zástupce vysloveným v napadeném vyrozumění, že za současného stavu trestního řízení nemůže být stěžovateli a jeho obhájci upřena možnost nahlédnout do spisu u kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení, který má spis k dispozici, když nadto nebylo vyšetřování ještě skončeno, neboť dosud nebylo možno přikročit k prostudování spisu spoluobviněným. Rovněž nelze pominout právo stěžovatele činit důkazní a jiné návrhy v kterémkoliv okamžiku trestního řízení (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008; U 7/50 SbNU 435), a především ve stádiu řízení před soudem, v němž bude mít stěžovatel dostatek nástrojů na ochranu svých práv (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 520/99 ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 519/02 ze dne 6. 9. 2002, sp. II. ÚS 2322/14 ze dne 30. 9. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť je v pravomoci obecných soudů, aby se v rámci instančního přezkumu zabývaly vznesenými námitkami a tvrzené porušení práv stěžovatele jako obviněného, tj. porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu, posoudily v rámci konečného rozhodnutí věci.
7. Vzhledem k výše uvedenému lze dospět k závěru, že stěžovatel má ve své dispozici jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, než je ústavní stížnost. S ohledem na princip subsidiarity při posuzování ústavní stížnosti není proto vstup Ústavního soudu do předmětného, dosud neskončeného, trestního řízení přípustný.
8. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj