ECLI:CZ:US:2017:2.US.3066.16.1
sp. zn. II. ÚS 3066/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, adresa Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, územní pracoviště Ústí nad Labem, adresa Mírové náměstí 36, 400 01 Ústí nad Labem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. června 2016, č. j. 36 Co 486/2015-123, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. září 2015, č. j. 18 C 156/2013-94, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 25. září 2015, č. j. 18 C 156/2013-94, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po prvním žalovaném (Rudolfu Dreithalerovi) zaplacení částky ve výši 39 630 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil druhému žalovanému (ELTHERM, výrobní družstvo) zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 815 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části ohledně částky 19 815 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. června 2016, č. j. 36 Co 486/2015-123, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., jímž byla žaloba proti druhému žalovanému zamítnuta, potvrdil. Ve vztahu k části výroku II., jímž byla druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19 815 Kč s příslušenstvím, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu za bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví státu zastavěných stavbou v podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Soudy obou stupňů dovodily, že sice na straně žalovaných vzniká bezdůvodné obohacení, avšak ve vztahu k prvnímu žalovanému je třeba výkon práva žalobkyně odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Důvod pro aplikaci uvedeného ustanovení spatřovaly soudy obou stupňů v okolnostech nabytí vlastnictví předmětného pozemku státem a následně v jeho nesprávném postupu při vyřizování restitučního nároku prvního žalovaného, když stát prostřednictvím chybného jednání soudů (v důsledku vadného resp. absentujícího poučení prvního žalovaného ohledně okruhu povinných osob) zapříčinil, že prvnímu žalovanému nebyly dotčené pozemky vydány. Ve vztahu k druhému žalovanému shledaly soudy důvodným požadavek toliko na zaplacení částky 19 815 Kč, když žalobkyně požadovala uhrazení dalších 19 815 Kč z titulu společné a nerozdílné povinnosti s prvním žalovaným. V tomto směru soudy konstatovaly, že pokud nárok žalobkyně nebyl shledán důvodným vůči prvnímu žalovanému, nelze druhému žalovanému uložit povinnost v celém rozsahu i za prvního žalovaného. Tento závěr odůvodnily tím, že pokud se jeden ze solidárních dlužníků zprostil svého závazku, zaniká v tomto rozsahu nárok věřitele proti všem spoludlužníkům.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí. Soudům vytýká, že přehlédly, že předmětem žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nebyl pozemek parcelní č. X/2, který byl předmětem restituční žaloby, nýbrž pozemek parcelní č. X/1, jenž je ve vlastnictví státu a o jehož vydání první žalovaný vůbec nežádal. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že výkon jejího práva je v rozporu s dobrými mravy, když to měl být stát, který zapříčinil, že prvnímu žalovanému nebyly vydány v restitučním řízení předmětné pozemky. Podle názoru stěžovatelky moc soudní nepřípustně zasahuje do moci výkonné, neboť svá vlastní pochybení, jichž se soudy dopustily v restitučním řízení, přisuzují stěžovatelce, jakožto součásti moci výkonné. Soudy nejsou oprávněny přezkoumávat pravomocná rozhodnutí soudů vydaná v restitučním řízení, ale naopak z nich musí vycházet. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že první žalovaný v rámci restitučního řízení nevyužil dostupných opravných nebo jiných procesních prostředků, aby mohlo být případné pochybení soudů napraveno. Rozhodnutím soudů obou stupňů dochází podle stěžovatelky k vyprazdňování jejího vlastnického práva, neboť pozbývá jakýchkoliv práv plynoucích z vlastnictví předmětného pozemku. V situaci, kdy je předmětný pozemek zcela zastavěn stavbou jiného vlastníka, je přijímání náhrady vlastníkem od uživatele zastavěného pozemku prakticky jedinou formou, jak smysluplně realizovat vlastnické právo k takovému pozemku. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně aplikoval právní úpravu občanského zákoníku účinnou od 1. ledna 2014, přestože tato úprava v době, za kterou je požadováno bezdůvodné obohacení, vůbec účinná nebyla. Rovněž podotýká, že řešení, které zmiňuje odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí - dohoda o bezplatném užívání pozemku, není s ohledem na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku České republiky"), přijatelné. Navíc bylo vysloveno pouze v odůvodnění rozhodnutí a stěžovatelka tak na něj nemohla reagovat. Kromě toho poukazuje na to, že s prvním žalovaným vede, a s ohledem na povinnost důsledně využívat všech právních prostředků k hájení zájmů státu a včas uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení stanovenou v §14 odst. 4 zákona o majetku České republiky, i v budoucnu nadále povede další spory o vydání bezdůvodného obohacení, neboť první žalovaný nemá zájem na odkoupení předmětných pozemků. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s výrokem, kterým jí byla vůči druhému žalovanému přiznána částka toliko ve výši odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Domnívá se, že i tento výrok je nezákonný, neboť je v rozporu s ustanoveními týkajícími se dlužnické solidarity (§139 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na §511 odst. 3 obč. zák.).
III.
5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 83 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Předmětem ústavní stížnosti je v prvé řadě nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jakožto nároku, který je v rozporu s dobrými mravy. Z dosavadní četné judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (dostupné stejně jako všechna další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz/) a další na něj navazující] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak ostatně obecné soudy standardně judikují, že §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
7. K tomu Ústavní soud dále připomíná, že posuzování otázky souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech skutečně dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález ze dne 25. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však, jak již bylo zmíněno výše, přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. září 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08). Pokud v dané věci soudy na základě zjištěného skutkového stavu vyhodnotily uplatňování nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na němž stála stavba ve vlastnictví žalovaných, jako rozporné s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, nelze v jejich postupu a rozhodnutích spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nelze přitom přehlédnout, že soudy při posuzování nároku stěžovatelky a uplatnění korektivu dobrých mravů vycházely z celkových okolností sporu včetně jemu předcházejících restitučních řízení. Přitom se poměrně podrobně věnovaly i otázce, z jakých důvodů nebylo o nároku oprávněného (žalovaného) na vydání dotčených pozemků rozhodnuto a proč nakonec došlo ke vzniku odlišných vlastnických režimů u pozemků a staveb na nich stojících. Ústavní soud v této souvislosti rovněž podotýká, že pokud má projednávaná věc souvislost s restitucemi, nelze soudům vytýkat, že při svém rozhodování akcentují právě zájmy oprávněných osob.
8. Námitka vznášená stěžovatelkou, že soudy svými rozhodnutími nepřípustně zasahují do moci výkonné, když pochybení, které vzniklo v rámci moci soudní, v podstatě přenášejí na moc výkonnou, je podle Ústavního soudu nepřípadná. I když je moc ve státě rozdělená do třech různých složek, nelze jednání těchto složek ve vztahu navenek (v daném případě tedy v horizontálním vztahu k soukromé osobě) oddělovat. Jednání každé jednotlivé složky při výkonu státní moci je vždy přičitatelné České republice jako celku a Česká republika za ně nese odpovědnost bez ohledu na to, v rámci jaké složky moci k případnému pochybení došlo.
9. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku, že napadenými rozhodnutími dochází k vyprazdňování vlastnického práva stěžovatelky. Obdobně jako odvolací soud Ústavní soud na danou situaci nahlíží pouze jako na omezení vlastnického práva, které má svůj legitimní podklad právě v potřebě uplatnění korektivu dobrých mravů.
10. Pokud stěžovatelka namítala nezákonnost výroku, jímž jí bylo přiznáno vydání bezdůvodného obohacení vůči druhému žalovanému ve výši odpovídající pouze jeho spoluvlastnickému podílu (a nikoliv v celé výši i za prvního žalovaného), pro rozpor s pravidly dlužnické solidarity, jedná se z její strany o pouhou polemiku s právním závěrem vysloveným obecnými soudy. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, v čem by měl spočívat rozpor uvedeného závěru s jejími ústavně zaručenými právy. Samotná skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu