ECLI:CZ:US:2017:2.US.3166.17.1
sp. zn. II. ÚS 3166/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana P., 2) Adama P. (jedná se o pseudonymy) , právně zastoupených stěžovatelem 3) Pavlem P. (jedná se o pseudonym), proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 7. 2017 sp. zn. 2 KZN 160/2017 a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 23. 6. 2017 sp. zn. ZN 1946/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Okresního státního zastupitelství Praha - východ ("okresní státní zastupitelství"). Tvrdí, že vedla k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonnou ochranu rodičovství a rodiny a zvláštní ochrany dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Dodávají, že obě státní zastupitelství překročila meze uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Navrhují proto zrušení uvedených usnesení.
2. Proti matce stěžovatelů 1) a 2) a manželce stěžovatele 3) je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatelé 1) a 2) vystupují v řízení jako poškození. Okresní státní zastupitelství jim pro účely tohoto trestního řízení ustanovilo opatrovníkem Městský úřad Černošice, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, oddělení sociálněprávní ochrany dětí. Stěžovatel 3) však podal proti tomuto rozhodnutí stížnost a domáhal se, aby se opatrovníkem stěžovatelů 1) a 2) stal on jako jejich otec. Státní zástupce krajského státního zastupitelství v řízení o stížnosti odkázal na použitelnou judikaturu, podle které platí, že pokud jeden z rodičů spáchal trestný čin ke škodě vlastního nezletilého dítěte, nemůže práva poškozeného vykonávat druhý z rodičů vzhledem k možnosti střetu zájmů mezi rodičem a dítětem. Postačí přitom jen možnost střetu zájmů a není nutné, aby tato kolize skutečně nastala. V takovém případě je třeba ustanovit dítěti opatrovníka, který by poškozené dítě v trestním řízení zastupoval. Dodal, že proto není možné, aby opatrovníkem byl ustanoven otec poškozených nezletilých dětí, a to ani za situace, kdy je sám profesně advokátem. Přesto změnil rozhodnutí okresního státního zastupitelství a stěžovatelům 1) a 2) ustanovil jako opatrovnici jinou advokátku.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že procesní předpisy stanoví podmínky, podle nichž fyzické osoby, které nemohou před soudem jednat samostatně, zastupuje zákonný zástupce nebo opatrovník. Nezletilé dítě má v řízení primárně zastupovat jeho zákonný zástupce - rodič dítěte. Je nezpochybnitelnou povinností příslušných orgánů zkoumat v řízení vedeném za účasti nezletilého dítěte, zda jeho zákonný zástupce je osobou způsobilou dítě v daném řízení řádně zastupovat, eventuálně zda je potřeba jeho zastupování v řízení vyloučit a dítěti ustanovit opatrovníka. Obě státní zastupitelství přistoupily k věci formalisticky a mechanicky. Stěžovatelé vyčítají orgánům, které vydaly napadená rozhodnutí, že nezvážily dopady opatrovnictví na psychiku nezletilých dětí. Současně namítají, že krajské státní zastupitelství zcela bezdůvodně klade důraz na "absolutní objektivitu" ustanoveného advokáta jako opatrovníka. V neposlední řadě vyčítají napadenému usnesení krajského státního zastupitelství, že před rozhodnutím o ustanovení opatrovníka nezletilým dětem nevyvinul snahu k tomu, aby zjistil, zda v daném případě skutečně existuje ona možnost střetu zájmů, o které se hovoří v judikatuře, které se krajský státní zástupce dovolává.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není "odvolací soud". Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Jde vždy jen a pouze o to, zda tento orgán porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení orgánu veřejné moci při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud musí dále dodat, jak opakovaně zdůrazňuje ve své judikatuře, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nepřípustné a nežádoucí, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud současně došlo k závažnému zásahu do osobní svobody jednotlivce). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, Ústavní soud může zasáhnout toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výraz v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. února 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
7. Ústavní soud však porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal. Krajské státní zastupitelství opřelo své rozhodnutí o výklad podústavního práva podpořeného použitelnou judikaturou, kterému nelze z pozic ústavního práva nic vytknout. Podle Ústavního soudu se v této věci nedá hovořit o svévoli státních zastupitelství či zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, které by se zcela vymykalo příslušnému procesněprávnímu rámci. Přístup, podle kterého má jen možnost střetu zájmu mezi rodičem a dítětem za následek nemožnost ustanovení daného rodiče jako opatrovníka, má bezpochyby svoje opodstatnění a představuje přiměřený zásah do práv, o něž se stěžovatelé opírají.
8. S ohledem na svou nutnou zdrženlivost proto Ústavní soud neshledal napadená usnesení státních zastupitelství za protiústavní. Ústavní soud musí vycházet ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Proto se řídí požadavkem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména jestliže dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Ústavní soud má pravomoc především k přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky, které vycházejí z příslušných procesních norem. Ústavní soud ostatně vycházel i ze skutečnosti, že pokud mají stěžovatelé za to, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva, budou mít v průběhu trestního řízení dostatek možností ke zjednání nápravy tvrzených pochybení.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní státní zastupitelství a krajské státní zastupitelství neporušila základní práva či svobody stěžovatelů. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu