ECLI:CZ:US:2017:2.US.3338.17.1
sp. zn. II. ÚS 3338/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Valentyna Duda, zastoupené JUDr. Jiřím Kubešou, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 4 Ads 11/2017-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. 2 Ad 18/2016-20, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 4. 2016, č. j. X-RSO, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 10. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka - řečeno zjednodušeně - nesouhlasí s tím, aby se za období od listopadu 1992 do března 2003 jí získaná doba sociálního pojištění hodnotila jako doba pojištění získaná na Ukrajině, neboť v daném období pracovala v České republice (resp. v Československu). Správní orgány a poté i správní soudy se ovšem ujednotily v tom, že do 31. 3. 2003 je nutno na dobu pojištění stěžovatelky nahlížet jako na dobu pojištění získanou na Ukrajině a teprve od 1. 4. 2003 je rozhodná doba pojištění podle nových mezinárodních smluv hodnocena jako získaná v České republice.
2. Stěžovatelka dále uvádí, že v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, od něhož odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, byl jejímu dřívějšímu právnímu zástupci doručen již dne 31. 5. 2017, když se ovšem stěžovatelka pochybením právního zástupce s tímto rozsudkem seznámila až dne 24. 8. 2017. Nyní projednávaná ústavní stížnost je tedy podána po uplynutí dvouměsíční lhůty určené zákonem k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka nicméně Ústavní soud žádá o aplikaci institutu prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 o. s. ř., neboť ke zmeškání lhůty došlo chybou advokáta (stěžovatelka se již v této souvislosti obrátila na Českou advokátní komoru).
3. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Jak stěžovatelka sama uvádí, rozsudek Nejvyššího správního soudu byl jejímu předchozímu advokátovi doručen již 31. 5. 2017, ale tento ji o tom údajně neinformoval. Stěžovatelka se tak o rozsudku Nejvyššího správního soud dozvěděla až dne 24. 8. 2017 a sama pak podala ústavní stížnost až dne 25. 10. 2017, tedy zjevně po zákonem stanovené lhůtě.
5. Procesní lhůta zakotvená v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom lhůtou kogentní a Ústavní soud ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Ústavní soud nemůže aplikovat ani ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu týkající se subsidiárního použití občanského soudního řádu v řízení před Ústavním soudem, konkrétně jeho ustanovení §58 o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je totiž možné pouze za podmínky, že zákon o Ústavním soudu nestanoví nic jiného. V tomto případě však ustanovení §43 odst. 1 písm. b) tohoto zákona neskýtá žádnou dispoziční volnost a promeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti nelze prominout. Právě uvedené vyplývá z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu k dané problematice (namátkou viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 468/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz) a také z doktriny (viz např. LANGÁŠEK, T. in WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; POSPÍŠIL, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340).
6. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou.
7. Musel tak učinit i přesto, že si uvědomuje tíživou sociální situaci stěžovatelky. Při podrobném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí ovšem nepřehlédl, že nelehká sociální situace stěžovatelky primárně nesouvisí s tvrzeným nesprávným výkladem právních předpisů či mezinárodních smluv správními soudy, jak se stěžovatelka domnívá, ale spíše s tím, že ukrajinský zaměstnavatel neodváděl za stěžovatelku po převážnou dobu její práce sociální pojištění ani na území Ukrajiny, ani v České republice. Nadto z podnětu samotné stěžovatelky bylo zastaveno přešetření potřebné doby zaměstnání na Ukrajině, které zahájila Česká správa sociálního zabezpečení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj