ECLI:CZ:US:2017:2.US.3436.17.1
sp. zn. II. ÚS 3436/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Urbana, právně zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, AK se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2017 č. j. 14 To 255/2017-52 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2017 č. j. 2 KZV 11/2017-485, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodu podnikání podle čl. 26 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto jejich zrušení.
2. Proti stěžovateli byla zahájeno trestní stíhání. Orgány činné v trestním řízení ho viní ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Policejní orgán v rámci tohoto trestního řízení rozhodl, že se podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako náhradní hodnota zajišťují peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatele. Proti souvisejícím rozhodnutím stěžovatel podal stížnosti, které krajský zamítl. Jeho rozhodnutí pak napadl ústavními stížnostmi, které Ústavní soud spojil do společného řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 2664/17. Doposud o nich nerozhodl.
3. Stěžovatel následně podal žádost o uvolnění zajištěných peněžních prostředků k úhradě daně z příjmu, daně z přidané hodnoty a doplatku na sociálním pojištění. Tvrdil, že mu policejní orgány zajistily veškerý majetek, a proto nemůže plnit své daňové povinnosti a povinnost doplatit sociální a zdravotní pojištění za předchozí kalendářní rok. Krajské státní zastupitelství tuto žádost zamítlo. Zajištění peněžních prostředků podle něj bylo přiměřené. V průběhu řízení doposud nevznikly žádné průtahy. Potřeba zajistit dané peněžní prostředky navíc stále trvá. Pokud by žádosti stěžovatele krajské státní zastupitelství vyhovělo, hodnota zajištěných věci by klesla o nemalou částku a účel zajišťovacích institutů by tím byl zmařen.
4. Krajský soud pak zamítl následnou stížnost stěžovatele proti usnesení krajského státního zastupitelství. Uvedl, že stěžovatel má po propuštění z vazby možnost pokračovat ve své podnikatelské a zaměstnanecké činnosti. Díky tomu může plnit své zákonné povinnosti. Trestní řízení se navíc týká zločinu, kterým měla být způsobena velmi vysoká škoda přesahující 130 miliónů korun. Celé řízení probíhá v souladu s trestním řádem a není stiženo průtahy. Krajský soud nepřistoupil ani na námitky stěžovatele, že neuvolnění peněžních prostředků povede k jeho exekuci, která bude představovat zbytečný zásah do jeho vlastnického práva. Podle krajského soudu tyto námitky nejsou namístě. Jde o rizika, která s sebou zajištění náhradní hodnoty nese. Navíc se nejedná o žádné zásadní snížení zajištěné hodnoty.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí zcela pomíjí skutečnost, že částka, kterou má na zákonných platbách uhradit, je vysoká. Vyplývá z příjmů stěžovatele za rok 2016. Je vyloučeno, aby stěžovatel v krátkém časovém horizontu od propuštění z vazby nahradil své rezervy z bankovních účtů jinými příjmy. Stěžovatel navíc kvůli výkonu vazby dostal výpověď. Charakter závazků, které jsou předmětem žádosti stěžovatele o omezení zajištění, je shodný s charakterem údajné způsobené škody. Konečným příjemcem peněžních prostředků bude v obou případech Česká republika. Zajištěné finanční prostředky na bankovních účtech stěžovatele budou podle §79e odst. 2 trestního řádu stejně postiženy daňovou exekucí za účelem úhrady daňových a odvodových povinností stěžovatele. Pokud by však bylo vyhověno žádosti stěžovatele, nedošlo by ke vzniku exekučních nákladů a penále. Jediným výsledkem celé věci je, že hodnota zajištěných věcí klesne o částku ve výši exekučních nákladů a dalšího příslušenství. Zajištění náhradní hodnoty musí splňovat kritérium přiměřenosti. Stěžovatel dodal, že krajské státní zastupitelství v minulosti opakovaným žádostem stěžovatele o omezení zajištění peněžních prostředků vyhovělo, a to i na základě námitek, které stěžovatel uplatňoval v řízení, ve kterém byla vydána touto stížností napadená rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není "odvolací soud". Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Jde vždy jen a pouze o to, zda tento orgán porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení orgánu veřejné moci při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní soud musí dále dodat, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nepřípustné a nežádoucí, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud současně došlo k závažnému zásahu do osobní svobody jednotlivce). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, Ústavní soud může zasáhnout toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výraz v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. února 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
9. Ústavní soud však porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal. Krajské státní zastupitelství i krajský soud opřely svá rozhodnutí o výklad podústavního práva, kterému nelze z pozic ústavního práva nic vytknout. Podle Ústavního soudu se v této věci nedá hovořit o svévoli krajského státního zastupitelství a krajského soudu. Nejde ani o zjevné porušení kogentních ustanovení podústavního práva, které by se zcela vymykalo příslušnému procesněprávnímu rámci. Oba orgány se v předcházejícím řízení naopak přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele, které jsou opakovaně vznášeny i v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel se tím jen snaží domoci dalšího instančního přezkumu merita věci, což samo o sobě nemůže založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. S ohledem na svou nutnou zdrženlivost proto Ústavní soud neshledal napadená usnesení za protiústavní. Ústavní soud musí vycházet ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Proto se řídí požadavkem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména jestliže dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Ústavní soud má pravomoc především k přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky, které vycházejí z příslušných procesních norem. Ústavní soud ostatně vycházel i ze skutečnosti, že pokud má stěžovatel za to, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, bude mít v průběhu trestního řízení dostatek možností ke zjednání nápravy tvrzených pochybení. To se ostatně již částečně stálo, protože stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl (a doložil to příslušnými rozhodnutími), že krajské státní zastupitelství v minulosti omezilo zajištění jeho peněžních prostředků.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že krajské státní zastupitelství a po něm i krajský soud neporušily základní práva či svobody stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu