ECLI:CZ:US:2017:2.US.3556.17.1
sp. zn. II. ÚS 3556/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. Petrem Alexandrem, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské nám. 629/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 Azs 78/2017-43, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 4 Az 4/2015-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 7 odst. 2 a v článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudů, ke kterým dospěly při přezkoumávání správnosti postupu správního orgánu v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší správní soud měl jeho kasační stížností meritorně zabývat, a nikoliv ji odmítnout, neboť byly dány důvody přijatelnosti kasační stížnosti spočívající v zodpovězení právních otázek dosud v judikatuře správních soudů komplexně nevyřešených. Jedná se např. o otázku, zda je nutné v případě udělování některé z forem mezinárodní ochrany přihlédnout nejen k právům samotného stěžovatele, ale i k právu ostatních členů jeho rodiny. Stěžovatelova nezletilá dcera totiž trpí vrozenou srdeční vadou a vyžaduje dlouhodobou zvýšenou péči. Od nezletilé dcery stěžovatele a jeho manželky tedy s ohledem na jejich rodinné a sociální vazby a s ohledem na zdravotní stav nezletilé nelze objektivně požadovat, aby stěžovatele následovaly na Ukrajinu. Nadto stěžovatel upozorňoval na skutečnost, že jedním z důvodů nepřiznání mezinárodní ochrany v jeho případě je i skutečnost, že byl odsouzen za trestný čin, který je dle právních předpisů České republiky trestán trestem odnětí svobody s horní hranicí ve výši 10 let, tedy zvlášť závažného zločinu. Za toto mu byl uložen trest doživotního vyhoštění, a to v době před 1. 1. 1998, tedy v době, kdy nebylo možné udělit tento druh trestu na jakoukoliv jinou dobu. Stěžovatel argumentoval, že ačkoliv bylo již judikatorně konstatováno, že pojem vážného zločinu je třeba vykládat autonomně a nelze jej ztotožňovat s pojmem zvlášť závažného zločinu, nebyla doposud vyřešena otázka, zda jsou soudy povinny přihlížet i k následnému chování a způsobu života žadatele po odsouzení, jakož i k dopadům nepřiznání azylu na jeho práva, a to v důsledku trestu, který lze s ohledem na současnou právní úpravu považovat za nepřiměřený. Postupem soudů bylo dle stěžovatele rovněž porušeno jeho právo zaručené čl. 7 odst. 2 Listiny, resp. čl. 3 Úmluvy, na jehož základě nesmí být nikdo mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Již od počátku řízení stěžovatel uváděl, že byl na Ukrajině pronásledován kvazistátní mocí, nikoli tedy soukromými osobami, nýbrž lidmi napojenými na tehdejšího prezidenta Janukovyče, kteří jej nutili převést své podnikatelské aktivity v oblasti dřevozpracovatelství na podnikatelské uskupení syna prezidenta Janukovyče. Stěžovatel byl ze strany těchto skupin napojených na politické špičky ukrajinské veřejné moci vydírán, a bylo mu dokonce vyhrožováno fyzickou likvidací. Stěžovatel má za to, že není přípustné, aby soudy k tomuto ohrožení stěžovatele nepřihlížely pouze z důvodu, že není pronásledován oficiální veřejnou mocí dané země, ale toliko prostředníky na veřejnou moc napojenými, neboť v rámci základního práva nebýt mučen a podroben krutému a nelidskému zacházení je totiž obsažen rovněž pozitivní závazek státu učinit taková opatření, aby osoby v jejich jurisdikci nebyly vystaveny špatnému zacházení. Postupem správních soudů bylo zasaženo i do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel a jeho rodina totiž nemají objektivně možnost, jak vést společný rodinný život a pečovat o nemocnou nezletilou dceru, když byl stěžovatel nucen ze své vlasti utéct před pronásledováním z důvodu podnikání v oboru zájmu nejvyšších představitelů země, přičemž z návratu má stále obavy a nechce logicky vystavit nebezpečí i rodinu, tím spíše, že jeho dcera vyžaduje stálou a kvalitní zdravotní péči kardiologa, celá rodina zde má vazby a vede standardní bezúhonný život, řádně pracují či studují, stejně jako stěžovatel.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 1. 2015, č. j. OAM-361-/ZA-ZA 14-LEO5-2013, nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii české republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Citované rozhodnutí Ministerstva vnitra napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 4 Az 4/2015-63, zamítnul. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítnul pro nepřijatelnost.
4. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. Porušení takového rázu však ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Kasační stížnost stěžovatele byla odmítnuta podle §104a s. ř. s., který stanoví, že Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec §104a odst. 3 soudního řádu správního odůvodnil a své závěry opřel o konstantní judikaturu. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud se již otázkou interpretace §104a soudního řádu správního ve své judikatuře dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (usnesení ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 nebo usnesení ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11).
7. Ústavní soud shledává taktéž ústavně souladnými napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, které shodně dospěly k závěru, že stěžovateli nelze udělit mezinárodní ochranu (doplňkovou ochranu), neboť v České republice dříve páchal vážnou trestnou činnost [§15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatel v České republice pobýval již dříve v roce 1996, ale pod jménem J. K. V roce 1997 byl odsouzen za trestný čin loupeže ve spolupachatelství, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Po výkonu prvního z uvedených trestů byl dne 2. 2. 2000 vykonán trest vyhoštění. Stěžovatel poté změnil identitu, pod níž vystupuje nyní, a do České republiky se vrátil dne 7. 10. 2013, za což byl dne 16. 7. 2014 znovu odsouzen, a to pro maření výkonu úředního rozhodnutí k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl posléze snížen na osm měsíců. Z vězení byl propuštěn 17. 2. 2015. Obvodní soud pro Prahu 4 pak k jeho žádosti odložil výkon trestu vyhoštění uloženého již dříve. V této souvislosti Městský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel již měl v České republice legální pobyt, tuto příležitost však nevyužil, když v České republice spáchal zvlášť závažný zločin loupeže. Přitom podle ustanovení čl. 43 věty druhé Listiny základních práv a svobod může být azyl odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami; objekty trestného činu loupeže jsou osobní svoboda a právo vlastnit majetek, tedy základní lidské svobody upravené v čl. 8 a čl. 11 Listiny, porušením těchto objektů tedy stěžovatel naplnil znak čl. 43 věty druhé Listiny.
8. Pokud stěžovatel namítá, že nebylo přihlédnuto k právu jeho rodinných příslušníků na soukromý a rodinný život za situace, kdy od nich nelze objektivně požadovat, aby jej následovali do země jeho původu, kde není dostatečná lékařská péče, Nejvyšší správní soud uvedl, že k těmto novým tvrzením Městský soud v Praze právem nepřihlédl, když se o tom, že stěžovatelova nemocná dcera by na Ukrajině nedostala srovnatelnou lékařskou péči, stěžovatel poprvé zmínil až v řízení před Městským soudem v Praze. Stěžovatel dle Nejvyššího správního soudu ostatně nijak neprokazoval, že by jeho nezletilá dcera byla na něm skutečně závislá, navíc velkou část svého dosavadního života žila bez něj, protože byl ve výkonu trestu odnětí svobody; z toho vyplývá spíše závislost na její matce, která zde má legální pobyt. Pokud jde o následné chování stěžovatele, který byl dříve odsouzen, a k jeho způsobu života za situace, kdy lze uložený trest s ohledem na současnou právní úpravu považovat za nepřiměřený, Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že správní soudy nemají pravomoc zpětně přezkoumávat tresty a jejich výměry uložené trestními soudy z pohledu aktuálně platné úpravy trestního práva. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že nemá důvod domnívat se, že by trest vyhoštění byl udělen v rozporu se zákonem, ani že by byl stěžovatel vyhoštěním jakkoliv ohrožen. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatel žádal o mezinárodní ochranu, ačkoli si byl vědom, že byl pod svou předchozí identitou ze země vyhoštěn, a z jakých důvodů. Snaží-li se stěžovatel zvrátit rozhodnutí soudu tvrzením, že pojmy "vážný zločin" a "zvlášť závažný zločin" jsou autonomní, tj. ne vždy se musejí překrývat a nelze vycházet pouze z trestněprávního významu tohoto pojmu, nelze pochybovat o tom, že čin, kterého se stěžovatel dopustil (dokonaná loupež), lze označit za vážný v jeho eurokonformním významu. Také námitku pronásledování ze strany vyděračů - soukromých osob, které mají mít napojení na syna bývalého prezidenta Ukrajiny, Nejvyšší správní soud řádně vypořádal, když odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle které pronásledování ze strany soukromých osob bez přímé souvislosti s žadatelovou rasou, národností, náboženstvím, se zastáváním určitých politických názorů či s jeho příslušností k určité sociální skupině nelze považovat za důvod postačující k udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
9. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. Je také namístě připomenout případný závěr Městského soudu v Praze, který konstatoval, že pokud by byla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana, byl by díky svému maření trestu vyhoštění neoprávněně zvýhodněn před těmi, kteří byli k trestu vyhoštění odsouzeni, ale tento trest respektovali a nemařili jej, tj. do České republiky se nevrátili.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu