ECLI:CZ:US:2017:2.US.3611.14.1
sp. zn. II. ÚS 3611/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ladislava Paulovicse, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014 č. j. 30 Cdo 902/2014-55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 28 Co 292/2013-47 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2012 č. j. 10 C 133/2012-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 98/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to proto, že délku řízení - vzhledem k tomu, že probíhalo na všech třech stupních soudní soustavy, přičemž odvolací soud rozhodoval dvakrát - nelze označit za nepřiměřenou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil, jelikož se ztotožnil s jeho názorem, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé; odvolací soud přitom zdůraznil, že věc řešenou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 je namístě označit za právně složitou, neboť jde o otázku přímé aplikovatelnosti ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 98/2008 se stěžovatel domáhal náhrady imateriální újmy ve výši 1 900 000 Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku výkonu trestu odnětí svobody - stanoveného v rozsudku Vojenského obvodního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1970 sp. zn. 7 T 484/70, jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny - od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980, a rovněž jemu předcházející události, označené stěžovatelem za únos Státní bezpečností z Budapešti. V tomto řízení byla stěžovatelova žaloba pravomocně zamítnuta (dle rozsudku městského soudu ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 39 Co 409/2010; stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 4015/2011 a následnou ústavní stížnost - po podání projednávané ústavní stížnosti - odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2198/13). Důvodem zamítnutí byla mimo jiné skutečnost, že stěžovatelovo právo na odškodnění prekludovalo dle ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a tento závěr posléze aproboval i Ústavní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 98/2008 "vykazuje naprosto nepřiměřenou délku trvání". Od podání žaloby (dne 2. 6. 2008) do doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 (dne 2. 7. 2013) uplynulo více než pět let, a následné řízení u Ústavního soudu v době podání projednávané ústavní stížnosti - tedy i po šesti a půl letech - stále probíhalo. Jestliže proto obecné soudy odmítly uznat takovou délku řízení za nepřiměřenou, a jestliže Nejvyšší soud navíc rezignoval na zodpovězení stěžovatelem položené otázky (zda je "možné délku řízení ospravedlnit rozporuplným rozhodováním soudů ohledně nároků na náhradu nemateriální újmy?"), je stěžovatel přesvědčen, že v projednávané věci bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (resp. na soudní ochranu), stejně jako právo na přiměřené odškodnění či zadostiučinění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Posuzovaná ústavní stížnost, a to je třeba zdůraznit, neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Skutečnost, že stěžovatel tvrdí porušení jím uváděných ustanovení Listiny a Úmluvy, jeho argumentaci (námitky) bez dalšího do ústavněprávní roviny neposouvá.
8. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti fakticky toliko dovolává revize závěru soudů první a druhé instance, že pravomocné skončení věci před uplynutím doby tří let nepředstavuje nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, s tím, že následné řízení u Nejvyššího soudu inicioval stěžovatel, což mu sice nelze klást za vinu, nicméně v takovém případě se řízení z povahy věci musí přiměřeně prodloužit. Proti rekapitulovanému závěru nalézacího a odvolacího soudu stěžovatel žádnou oponenturu nepřekládá, pouze - bez jakékoliv podpůrné argumentace - jako fakt předkládá své tvrzení, že řízení před obecnými soudy probíhalo "nepřiměřeně dlouho".
9. V této souvislosti je možno ještě uvést, že jakkoli obecně platí, že do celkové doby řízení je nutno započítat nejen případné řízení o dovolání, ale i řízení o ústavní stížnosti, a to i tehdy, pokud takové řízení nebylo pro účastníka řízení (stěžovatele) úspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a část III. bod 2. Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010), nelze současně přehlížet, že v takovém případě nemůže být "standardní délka řízení" stejná, jako v případě řízení, v němž účastníci řízení možnost podání mimořádných opravných prostředků nevyužili. Prizmatem okolností posuzované věci je navíc namístě připomenout, že nalézací soud vydal napadený rozsudek v době, kdy v řízení, jehož celková dálka měla být soudem posouzena, ještě probíhalo řízení o stěžovatelově dovolání, tedy v době, kdy celková doba řízení nemohla být soudu známa. Stěžovatelův pozdější poukaz na celkovou dobu řízení (zahrnující i délku řízení o ústavní stížnosti) tak byl v dalších fázích řízení procesně bezcenný (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3047/2013 a rozsudek téhož soudu ze dne 30. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4318/2013), pročež nelze soudům důvodně vytýkat, že délku řízení před Nejvyšším soudem (a posléze i před Ústavním soudem) nikterak neposuzovaly. Postačí tak již pouze zdůraznit, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 byla bezesporu řešena právně složitá věc (viz odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2198/13, jímž byla odmítnuta předchozí stěžovatelova ústavní stížnost), kterémužto závěru ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje.
10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, byť ani v tomto ohledu ústavní stížnost žádnou relevantní argumentaci neobsahuje, že ústavněprávní pochybení neshledává ani v postupu Nejvyššího soudu, jenž se meritorně nezabýval stěžovatelem v dovolání položenou (právní) otázkou. Dovolací soud totiž způsobem, jemuž nelze (nejen z ústavněprávních pozic) co vytknout, v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, proč zodpovězení stěžovatelem položené otázky není v daném řízení relevantní.
11. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu