ECLI:CZ:US:2017:2.US.3743.17.1
sp. zn. II. ÚS 3743/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Nexhmi Cakiqi, t. č. ve Vazební Věznici Praha Pankrác, zastoupený Mgr. Petrem Hulánem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 44 To 430/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím samotným (jakož i řízením, jež mu předcházelo) bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadeným rozhodnutím byl podle stěžovatele porušen rovněž zákaz svévole podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 1. 2017. Ke stěžovatelově opakované žádosti o propuštění ze dne 10. 7. 2017 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 0 Nt 17014/2017, tak, že přijetí peněžité záruky za náhradu vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu je přípustné a její výše se stanovuje na částku 200.000 Kč.
3. K odvolání státní zástupkyně však rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí obvodního soudu zrušil. Stížnost státní zástupkyně totiž byla městskému soudu předložena k rozhodnutí poté, kdy v trestní věci stěžovatele již byla dne 14. 8. 2017 podána obžaloba. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 872/07 ze dne 18. 4. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 920/07 ze dne 16. 8. 2007 nebo rozsudek z 5. 10. 2011, sp. zn. 7 Tz 68/2011] je za takového stavu příslušným k rozhodnutí o vazbě soud, který zároveň rozhoduje o podané obžalobě. Vzhledem k tomu, že předsedkyně senátu, který je příslušný k rozhodnutí o podané obžalobě, městskému soudu sdělila, že si přeje stěžovatele ponechat ve vazbě a vzhledem k tomu, že rozhodnutí městského soudu je za této situace čistě formální a jde spíše o rozhodnutí administrativního charakteru, a to s ohledem na absenci věcné příslušnosti městského soudu, rozhodl městský soud o stížnosti státní zástupkyně pouze tak, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil. Nevyhověl tak návrhu státní zástupkyně, aby po zrušení napadeného usnesení sám rozhodl, že se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby a že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť k takovému rozhodnutí již není věcně příslušný.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že vzhledem k jeho sociálnímu zázemí v České republice - byť se narodil v Kosovu - vůbec nejsou dány důvody pro uvalení vazby. Nadto oba soudy v řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby neprojednaly žádost stěžovatele náležitě rychle, čímž postupovaly v rozporu se stěžovatelem v ústavní stížností citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a existenci vazebního důvodu dostatečně neodůvodnily.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud tak o ní může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V prvé řadě je třeba konstatovat, že stěžovatelova stížnostní argumentace se s odůvodněním ústavní stížností napadeného usnesení zcela míjí.
8. Rovněž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou [srov. shora citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 872/07] totiž musí konstatovat, že po podání obžaloby nastalá procesní situace překáží tomu, aby stížnostní soud - zde senát 44 To Městského soudu v Praze - mohl věcně rozhodovat. Orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě se stal příslušný senát Obvodního soudu pro Prahu 4. Z uvedeného lze učinit závěr, že po podání obžaloby již v dané věci doposud není příslušný soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 posuzující žádost stěžovatele o propuštění z vazby ve stádiu přípravného řízení, tedy před podáním obžaloby. Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení městského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat.
9. Ústavní soud se proto omezil na posouzení mezí ústavnosti v napadeném usnesení Městského soudu v Praze. Z tohoto rozhodnutí je patrné, že městský soud dospěl k závěru, že v důsledku podání obžaloby přestal být soudem příslušným pro rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, jež bylo vydáno v rámci přípravného řízení. Tato situace již byla Ústavním soudem řešena kromě shora citované věci také např. v usnesení ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 451/03. V tomto rozhodnutí odkázal Ústavní soud na řešení dané problematiky ze strany obecných soudů a konstatoval, že uvedená řešení, resp. následně vzniklý stav, sám o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je povinen o vazbě rozhodnout.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
11. Jelikož Ústavní soud o právě projednávané ústavní stížnosti rozhodl v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu