ECLI:CZ:US:2017:2.US.3790.16.1
sp. zn. II. ÚS 3790/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 To 261/2016-941 ze dne 26. září 2016 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 1 T 19/2014-932 ze dne 19. července 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu ve Vsetíně byla podle §152 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli jako odsouzenému uložena povinnost nahradit státu částku 50 814 Kč, představující náklady, které mu vznikly v souvislosti s uhrazením odměny a hotových výdajů ustanovenému obhájci.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 1 T 19/2014-706 ze dne 17. 2. 2015 uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), odvolací soud však z podnětu podaných odvolání rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následným rozsudkem ze dne 21. 1. 2016 byl stěžovatel uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho obhájce poté vyúčtoval odměnu a hotové výdaje částkou 50 814 Kč, která mu byla usnesením ze dne 26. 5. 2016 přiznána a dne 5. 8. 2016 účtárnou soudu převedena na jeho účet. Stížnostní soud hledal, že trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno pro jeden skutek, v němž byl původně spatřován uvedený zločin, avšak v důsledku provedení dalšího dokazování podle pokynů odvolacího soudu byl trestní čin překvalifikován. Uzavřel, že stěžovatel nebyl stíhán pro dva či více trestných činů a jeho trestní stíhání nebylo tedy možné zastavit. V postupu soudu prvního stupně ani v jeho rozhodnutí proto neshledal žádné vady.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2215/2014 ze dne 18. 8. 2015. Z jeho závěrů vyvozuje, že pokud nebyl odsouzen za trestný čin, pro který mu byl ustanoven obhájce v rámci nutné obhajoby, nemá povinnost k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených obhájci státem. Uvádí, že byl původně obviněn a obžalován ze zločinu, pravomocně odsouzen však byl pro přečin. Pokud by byl od počátku stíhán pro přečin, pro který byl nakonec odsouzen, žádná povinnost k náhradě nákladů obhajoby by mu nevznikla, neboť by trestní stíhání bylo zahájeno návrhem na potrestání a skončilo by vydáním trestního příkazu. Tato povinnost mu tedy nemůže vzniknout ani tehdy, jestliže byl nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení mylně obžalován ze zločinu, pro který nebyl nakonec odsouzen. Dle něj není významné, zda omyl těchto orgánů spočívá v nesprávné právní kvalifikaci skutku při zachování totožnosti skutku anebo v nesprávné skutkové větě.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581)].
8. Náklady trestního řízení, které podle ustanovení §151 odst. 1, 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání jeho viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení §152 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené státem ustanovenému obhájci, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou.
9. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup, kdy Ústavnímu soudu přísluší jen posouzení, zda vydaná soudní rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3284/13 ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1722/07 ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci zjištěno nebylo.
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je námitka, že i když byl uznán vinným, původní kvalifikace skutku podle §211 odst. 1, 5 tr. zákoníku byla rozsudkem soudu prvního stupně změněna na kvalifikaci podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, což je trestný čin, na který se nevztahuje nutná obhajoba, takže při absenci viny za trestný čin, ke kterému se váže povinnost nutné obhajoby, je na místě i absence povinnosti hradit náklady státu na tuto obhajobu.
11. Shodnou námitku stěžovatel uplatnil i ve stížnosti podané proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně, stížnostní soud ji však shledal nedůvodnou a svůj závěr ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnil. Ústavní stížnost je tak polemikou s jeho argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že není oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273), sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581)]. V dané věci však Ústavní soud porušení tvrzených práv stěžovatele neshledal.
12. Ustanovení obhájce stěžovateli nebylo pochybením či projevem svévole orgánů činných v trestním řízení, nýbrž naopak naplněním práva stěžovatele na obhajobu za situace, kdy byl původně stíhán pro skutek kvalifikovaný jako závažný trestný čin, a ve vztahu k tomuto trestnému činu vedl ustanovený obhájce účinnou obhajobu, čímž přispěl ke změně skutkového stavu a k příznivější právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Trestní stíhání pro předmětný skutek nebylo zastaveno a pro tento skutek stěžovatel nebyl obžaloby zproštěn, pouze v důsledku provedení dalšího dokazování podle pokynů odvolacího soudu obsažených v kasačním rozhodnutí ze dne 8. 6. 2015 v soudním stádiu řízení nalézací soud překvalifikoval trestný čin podle prvního odstavce §211 tr. zákoníku, tj. na trestný čin, který nutnou obhajobu nezakládá. Důvod nutné obhajoby i povinnost stěžovatele zaplatit náklady vzniklé v souvislosti s ní tedy trvala až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
13. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 2215/14 není případný, neboť ve v něm řešené věci byl obviněný částečně zproštěn obžaloby z provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pro trestný čin, který zakládal důvod nutné obhajoby, přičemž tuto skutečnost soudy při stanovení povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů státem ustanovené obhájkyni vůbec nezohlednily. Jak však bylo konstatováno v předchozím odstavci, v nyní projednávané věci nebyl stěžovatel obžaloby zproštěn, a to ani částečně, a jeho trestní stíhání pro předmětný skutek nebylo ani zastaveno.
14. Závěry vyslovené v napadených rozhodnutích jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatel zastává opačný názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenaly zásah do jeho základního práva na spravedlivý proces a do práva vlastnického.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu