ECLI:CZ:US:2017:2.US.3828.14.1
sp. zn. II. ÚS 3828/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a. s., sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Andreou Považanovou, advokátkou, sídlem Elišky Peškové 15/735, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 23 Cdo 1890/2013-287, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Arla Foods amba, sídlem Skanderborgvej 277, Viby, Dánské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka (dříve vystupující pod obchodní firmou "TPK, spol. s r.o.") žádá o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 9. 6. 2008 domáhala dle §51 odst. 1 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, uložení zákazu vedlejší účastnici užívat slovní ochrannou známku Společenství č. 242 990 "APETINA" pro "mléko a mléčné výrobky, potravinářské tuky" zapsané ve třídě 29 a pro "omáčky (koření)" zapsané ve třídě 30 na území České republiky (dále jen "předmětná ochranná známka"). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 č. j. 41 Cm 75/2008-82 stěžovatelčinu žalobu v plném rozsahu zamítl, když mimo jiné neshledal důvod postupovat podle §135 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a vycházet z rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") ze dne 9. 2. 2004 č. 795205, dle kterého měl Úřad dospět k závěru, že ochranná známka vedlejší účastnice obsahující označení "APETINA" je zaměnitelná s ochrannými známkami náležejícími stěžovatelce, obsahující označení "APETITO". Dle názoru městského soudu totiž šlo o jinou ochrannou známku vedlejší účastnice i o odlišný právní režim než v projednávané věci.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2010 č. j. 3 Cmo 330/2009-160 změnil rozsudek městského soudu tak, že se vedlejší účastnici zakazuje užívat předmětnou ochrannou známku v části týkající se třídy 29; ve zbývající části pak rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud totiž dospěl k závěru, že předmětnou ochrannou známku zapsanou ve třídě 29 je třeba považovat za zaměnitelnou s ochrannými známkami stěžovatelky.
4. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2012 č. j. 23 Cdo 4046/2010-202 rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ochranné známky stěžovatelky a vedlejší účastnice zapsané ve třídě 29 nejsou zaměnitelné. S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ze dne 16. 7. 1998 ve věci Gut Springenheide a Tusky proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt, C-210/96 Nejvyšší soud mj. konstatoval: "Ochranná známka může na straně veřejnosti vyvolat pravděpodobnost záměny, jestliže je natolik podobná jiné ochranné známce, že může spotřebitele uvést v omyl co do původu takto označovaných shodných nebo podobných výrobků nebo služeb. Dovolací soud přisvědčil dovolatelce, že ochranná známka ´APETITO´ má nízkou rozlišovací způsobilost, jelikož je tvořena prvkem obecného názvosloví (apetit). V kontextu posouzení nebezpečí záměny slovní prvky ´apetit´, resp. ´apetito´, jakožto prvky pozitivně se vztahující k základní vlastnosti potravin (a tedy s nízkým stupněm rozlišovací způsobilosti vzhledem k daným výrobkům a službám) jsou prvky poměrně oblíbenými a ze strany výrobců a poskytovatelů služeb v oblasti gastronomie hojně využívanými. Spotřebiteli je tedy tento prvek poměrně znám a nespojuje si ho s jedním konkrétním vlastníkem ochranné známky; lze důvodně předpokládat, že průměrný spotřebitel se při vnímání předmětných slovních ochranných známek zaměří nikoli pouze na jejich slovní podobu jako takovou, ale i na jejich další prvky, zejména grafické, v jejichž souvislosti je ochranná známka používána. Jelikož je český spotřebitel zvyklý setkávat se s označeními obsahujícími označení ´apetit´ ve spojení s potravinářskými výrobky, musí pozorněji vnímat rozdíl v koncovce konkrétního označení. Z toho důvodu nelze dovodit zaměnitelnost obou označení." Nejvyšší soud ve svém rozsudku dodal: "Pravděpodobnost asociace označení není striktnější alternativou k pravděpodobnosti záměny označení, nýbrž slouží pouze k definování jejího rozsahu. To znamená, že se nedá aplikovat v případě, kdy si spotřebitelská veřejnost při spatření podobného označení pouze vybaví starší ochrannou známku, aniž by bylo pravděpodobné, že předmětná označení zamění. Takový výklad je v souladu s rozhodnutím Soudního dvora EU ve věci SABEL, C-251/95. Soudní dvůr zde řešil předběžnou otázku, jaký význam má, že pravděpodobnost (nebezpečí) záměny zahrnuje i pravděpodobnost, že známka může být asociována se starší ochrannou známkou. Soudní dvůr EU mj. uvedl, že kritérium pravděpodobnosti záměny, které zahrnuje i pravděpodobnost asociace s dřívější ochrannou známkou podle čl. 4 (1)(b) směrnice 89/104/EHS, musí být interpretováno v tom smyslu, že pouhá asociace, která může být vyvolána na straně veřejnosti mezi dvěma ochrannými známkami následkem jejich analogického významového obsahu, není sama o sobě dostačující pro konstatování, že existuje pravděpodobnost záměny ve smyslu tohoto ustanovení. V tomto ohledu lze dospět k závěru, že průměrnému spotřebiteli se s ohledem na četnost výskytu základu slova ´apetit´ v gastronomických službách při setkání s ochrannou známkou APETINA může vybavit jiný produkt obsahující stejný slovní základ, např. produkt nesoucí ochranná známka APETITO, avšak bez pravděpodobnosti záměny obou označení."
5. Po vrácení věci vrchní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2012 č. j. 3 Cmo 330/2009-236 rozsudek městského soudu ve věci samé potvrdil, když s odkazem na závěry přijaté v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu uvedl, že obě dané ochranné známky jsou sice užívány pro podobné výrobky a při posouzení podobnosti ochranných známek samotných nelze z hlediska fonetického podobnost obou ochranných známek pro průměrného spotřebitele zcela vyloučit (pokud významově obě ochranné známky navozují dojem "chutě k jídlu"), není tu však dána - a to je podstatné - zaměnitelnost předmětných ochranných známek. Z pohledu průměrného spotřebitele, jenž hodnotí nejen slovní podobu označení, ale jedná i na základě svých zkušeností, neexistuje nebezpečí záměny těchto ochranných známek.
6. Během jednání přitom vrchní soud zamítl návrh stěžovatelky, aby přerušil řízení a předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jmenovitě otázku, zda jsou omezující hlediska, jež Soudní dvůr uplatňuje při hodnocení pravděpodobnosti asociace, jakožto pojmu vymezujícího rozsah pojmu pravděpodobnost záměny v rozsudku ze dne 11. 11. 1997 ve věci SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, plně aplikovatelná též v případě konfliktů mezi dvěma slovními ochrannými známkami, jež jsou si kromě sémantické podobnosti podobné i vizuálně a foneticky, a současně zda zahrnuje pojem pravděpodobnost záměny, včetně pravděpodobnosti asociace, též situaci, kdy si spotřebitelé mohou spojovat dvě slovní ochranné známky odvozené od stejného slovního základu, jehož sémantický obsah je ve vztahu ke chráněným výrobkům a službám fantazijní, a liší se pouze běžnými příponami.
7. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, a v této souvislosti zdůraznil, že v plném rozsahu odkazuje na předchozí kasační rozsudek, od jehož závěrů neshledává důvody se odchýlit ani v novém projednávání věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka s odkazem na závěry nálezu ze dne ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (N 30/32 SbNU 277) a nálezu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 594/02 (N 99/34 SbNU 57) považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění nelze seznat, proč jí předloženou právní otázku nepovažoval dovolací soud za otázku zásadního právního významu.
9. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s její právní argumentací, když např. nereagoval na jí od počátku řízení vznášenou námitku, že je namístě aplikovat §135 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a tedy vyjít z pravomocného rozhodnutí Úřadu ze dne 9. 2. 2004, dle kterého jsou ochranné známky vyjádřené slovy "APETITO" a "APETINA" vzájemně zaměnitelné, a v této souvislosti rovněž poukazovala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 696/2000.
10. Nadto stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se nepřípadným způsobem vypořádal se stěžovatelčiným návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, když toliko odkázal na tři rozsudky (jmenovitě rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci Srl Cilfit a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví, C-283/81, ze dne 11. 11. 1997 ve věci SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, a ze dne 16. 7. 1998 ve věci Gut Springenheide a Tusky proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt, C-210/96), od jejichž závěrů se nehodlá odchylovat, aniž vzal v potaz: 1) vizuální stránku srovnávaných ochranných známek, 2) fonetické hledisko, když vzal do úvahy pouze hledisko sémantické, 3) skutečnost, že stěžovatelka disponuje celou "rodinou" ochranných známek obsahujících slovo "APETITO" a 4) skutečnost, že výrobky chráněné danými ochrannými známkami představují rychloobrátkové zboží, tedy zboží, jehož výběru spotřebitelé nevěnují tolik pozornosti.
11. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto dle stěžovatelky rozporné s řadou judikátů Soudního dvora, resp. Tribunálu (stěžovatelka cituje rozsudky ze dne 29. 9. 1998 ve věci Canon Kabushiki Kaisha proti Metro-Goldwyn-Mayer, C-39/97, ze dne 13. 12. 2007 ve věci Xentral LLC proti OHIM, T-134/06, ze dne 13. 9. 2007 ve věci Il Ponte Finanziaria SpA proti OHIM, C-234/06, ze dne 12. 1. 2006 ve věci Claude Ruiz-Picasso a další proti OHIM, C-361/04 a rozsudek ze dne 16. 6. 2011 ve věci Union Investment Privatfonds proti UniCredito Italiano, C-317/10). Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak dle stěžovatelky třeba hodnotit jako projev libovůle dovolacího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
14. Již z výše uvedených (rekapitulujících) bodů je patrné, že ačkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž cituje závěry z několika nálezů Ústavního soudu, se kterými má být napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu, podstatou jejího podání je pokračující polemika s právními závěry dovolacího soudu, vycházející ze značně specifického "terénu" známkového práva, jež bez dalšího ústavněprávní roviny nedosahuje.
15. Jinými slovy řečeno, předkládá-li stěžovatelka Ústavnímu soudu k posouzení podání, obsahující převážně (značně odborně specializovanou) argumentaci směřující k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je věcně nesprávné, což podpírá řadou citací a odkazů na příslušné judikáty Soudního dvora, nemůže legitimně očekávat, že Ústavní soud napadené rozhodnutí (a fakticky v prvé řadě předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu) podrobí meritornímu přezkumu, když její ústavněprávní argumentace se omezuje na kontextuálně značně nepřiléhavý odkaz na několik nálezů, kterými by chtěla dokázat bez nějaké hlubší argumentace porušení svých základních práv, která by měla plynout z výše uvedených tří ustanovení Listiny.
16. Tvrdí-li totiž stěžovatelka, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné (a tedy představuje projev libovůle dovolacího soudu), je zřejmé, že v tomto ohledu nelze stěžovatelce nikterak přisvědčit, a to právě proto, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není možno hodnotit izolovaně, nýbrž striktně prizmatem odůvodnění předchozího (výše citovaného) kasačního rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4046/2010. Z tohoto hlediska pak tvrzení stěžovatelky, že napadené usnesení není řádně odůvodněno (a že z něj není ani patrno, proč jí předložená právní otázka není otázkou zásadního významu), nelze hodnotit jinak než jako zcela nepřípadné.
17. V návaznosti na to je třeba hodnotit taktéž stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy postupovaly v rozporu s §135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Přestože v jiném procesním kontextu by mohlo jít o námitku ústavněprávně relevantní, neboť v případně její důvodnosti by byl namístě závěr o tom, že obecné soudy zatížily své rozhodnutí deficitem tzv. opomenutého důkazu, v projednávané věci, kdy stěžovatelka petitem ústavní stížnosti "míří" pouze na rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zjevné, že jde o námitku nedůvodnou, neboť nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že se touto námitkou nezabýval, pakliže je současně namístě závěr (viz předchozí bod), že Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odmítl jako nepřípustné stěžovatelčino dovolání proto, že jí předložené právní otázce nepřiznal zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění. Nebylo-li totiž stěžovatelčino dovolání přípustné, nemohl se Nejvyšší soud věcně zabývat námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je (údajně) zatíženo touto procesní vadou.
18. Přes výše uvedené (a bez ohledu na to, že stěžovatelka v této spojitosti nepředkládá žádnou podpůrnou argumentaci) není možno přehlížet, že ústavní stížnost obsahuje implicitně námitku, jíž nelze - potenciálně - upřít ústavněprávní relevanci. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, čím se Nejvyšší soud měl porušení tohoto článku dopustit, nicméně neuvádí. Je tak namístě dovodit, že se stěžovatelka nejspíše dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), zopakovaných v nálezu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357), dle kterých obecný soud poslední instance aplikující normy unijního práva poruší základní právo účastníka řízení na zákonného soudce, když svévolně opomene položit Soudnímu dvoru (tímto účastníkem formulovanou) předběžnou otázku.
19. To však není případ projednávané věci. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (ve spojení s odůvodněním jeho předchozího kasačního rozsudku) je zřejmé, že v rozhodnutí dovolacího soudu nepoložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku nelze spatřovat zjevné prvky svévole, neboť Nejvyšší soud tento svůj postup (postoj) řádně odůvodnil. Tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud v rámci tohoto svého rozhodnutí přehlédl (nezohlednil) řadu dílčích skutečností, přitom bez dalšího není - v rámci ústavněprávního přezkumu napadeného rozhodnutí - relevantní, jelikož i v případě, že by bylo namístě stěžovatelce v tomto ohledu plně přisvědčit, by byla zpochybněna pouze správnost, nikoliv však ústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a za takové situace nemůže Ústavní soud ingerovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť v opačném případě by se stal další ("odvolací") instancí, čím by zcela vybočil z kompetencí, jež mu byly Ústavou svěřeny (viz výše).
20. Je tak namístě konstatovat, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny neprokázala, neboť Ústavní soud na napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani na řízení, jež jeho vydání předcházelo, ústavněprávní deficity neshledává. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu