ECLI:CZ:US:2017:2.US.3856.16.1
sp. zn. II. ÚS 3856/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Požárka, zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Ječná 29a, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2013, č. j. 31 C 195/2006-353, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 21 Co 279/2014-394, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 33 Cdo 3358/2016-436, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se žalobce (PYRAMID spol. s r.o.) podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil stěžovateli povinnost, aby mu zaplatil částku 2.900.000 Kč s úrokem z prodlení. Svůj návrh žalobce odůvodnil tím, že jako podnikatel měl obchodní vztah s obchodní společností Požárek s.r.o., které byl stěžovatel jednatelem, z něhož jí z titulu smluv o dlouhodobém pronájmu vznikl vůči žalobci dluh ve výši 2.398.626,30 Kč. K zajištění uvedeného dluhu byla mezi žalobcem a stěžovatelem uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ke specifikovaným nemovitostem. Na žádost stěžovatele však dne 29. 11. 2005 proběhlo v provozovně žalobce jednání (za účasti dalších osob), na němž byla sjednána a uzavřena ústní smlouva ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku z roku 1964 o "zpětvzetí podaného návrhu na vklad zástavního práva." Smluvními stranami mělo být v této smlouvě výslovně sjednáno, že žalobce vezme svůj návrh na vklad zpět a stěžovatel se zavazuje, že za toto zpětvzetí předmětného vkladu zaplatí žalobci částku 2.900.000 Kč, přičemž její úhradou bude vyrovnán uvedený dluh obchodní společnosti Požárek s.r.o. vůči žalobci. Zatímco však ze strany žalobce byl jeho závazek z předmětné smlouvy splněn dne 30. 11. 2005 (katastrální úřad již následující den 1. 12. 2005 předmětné vkladové řízení vedené pod zn. V-9306/2005-702 zastavil), stěžovatel svůj závazek vůči žalobci plynoucí z výše uvedené inominátní smlouvy nikdy nesplnil a uvedenou částku neuhradil ani přes výzvu obsaženou v dopise ze dne 13. 2. 2006.
3. Městský soud v Brně této žalobě ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl a uložil jím stěžovateli povinnost uhradit žalobci částku 2.900.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud předně konstatoval, že z obsahu spisu je zřejmé, že "s výjimkou výsledku jednání, k němuž došlo dne 29. 11. 2005, jsou ostatní skutečnosti mezi účastníky nesporné." Klíčovou otázkou k posouzení tedy bylo, zda skutečně na daném jednání došlo k uzavření předmětné inominátní smlouvy, obsahující uvedené závazky, neboť výsledek tohoto jednání je účastníky interpretován odlišně. Městský soud po provedeném dokazování (zejména výslech svědků účastnících se dané schůzky) dospěl k závěru, že na této schůzce skutečně "byla mezi účastníky uzavřena inominátní dohoda, kdy žalobce se zavázal vzít zpět návrh na vklad do katastru nemovitostí a (stěžovatel) mu poté uhradit částku 2.900.000 Kč.", přičemž "žalobce svoji povinnost z této dohody splnil, vzal zpět návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, (stěžovatel) oproti tomu svoji povinnost nesplnil."
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž výše předestřený právní závěr ohledně existence předmětné inominátní smlouvy zpochybňoval, neboť byl toho názoru, že městský soud jej založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném hodnocení provedených důkazů. Krajský soud v Brně nicméně uvedené odvolání stěžovatele shledal v ústavní stížností napadeném rozsudku nedůvodným a rozsudek městského soudu jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) Krajský soud plně souhlasil se závěrem městského soudu, že v daném případě byla uzavřena předmětná inominátní smlouva, z níž plynoucí závazek uhradit žalobci částku 2.900.000 Kč stěžovatel nesplnil. Proto krajský soud zamítl všechny odvolací námitky stěžovatele, kterými uvedené právní závěry obvodního soudu zpochybňoval.
5. Dovolání stěžovatele, v němž namítal vady řízení, nesprávné právní posouzení dané věci a "odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., když konstatoval, že podané dovolání nesplňovalo obligatorní zákonné náležitosti, neboť stěžovatel v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
6. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale i odvolání a dokonce i součástí jeho argumentace v nalézacím řízení. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky ohledně existence předmětné inominátní smlouvy, obsahující mj. i uvedený závazek stěžovatele uhradit dlužnou částku, vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a své právní závěry založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Z toho důvodu i v samotné ústavní stížnosti zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil městský soud v řízení o podané žalobě na zaplacení dlužné částky vzniklé z výše uvedeného smluvního závazku, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Navzdory tvrzení stěžovatele o znalosti role Ústavního soudu, svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv. Stěžovatelem uváděné obecné námitky, že "soudní řízení se naprosto vymykalo principům spravedlnosti v podmínkách materiálního právního státu", za relevantní ústavněprávní argumentaci považovat nelze.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup městského a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V nyní projednávané věci jak městský, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně důvodnosti žaloby z důvodu prokázané existence žalovaného smluvního závazku stěžovatele velmi podrobně a s oporou v provedených důkazech zdůvodnily. Nelze se proto ztotožnit s námitkami vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se stěžovatel spíše snaží čelit důkazní nouzi, v níž se ocitl při své snaze prokázat nedůvodnost žaloby. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, proto nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
11. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., když konstatoval, že stěžovatel nijak blíže neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Stěžovatel v něm totiž spíše jen předestřel téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobil specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
12. Výše uvedeným právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu