ECLI:CZ:US:2017:2.US.3869.16.1
sp. zn. II. ÚS 3869/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice Pelhřimov, příspěvková organizace, se sídlem Slovanského bratrství 710, Pelhřimov, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 6. 2014, č. j. 4 C 84/2012-228, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13. 11. 2014, č. j. 15 Co 438/2014-334, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, č. j. 25 Cdo 298/2016-203, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Pelhřimově ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z žalobců (M. M. a F. S., jenž nicméně dne 25. 12. 2015 zemřel, přičemž procesní nástupkyní se stala prvně jmenovaná - viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 298/2016-198) částku 240.000 Kč (výroky I. a II.), a to z titulu náhrady škody za zdraví, za jejíž vznik dle názoru okresního soudu byla odpovědná stěžovatelka ve smyslu ustanovení §421a občanského zákoníku z roku 1964. Žalobci stěžovatelku činili odpovědnou za úmrtí poškozené (R. S.), když bezprostřední příčinou úmrtí bylo porušení plicní tepny, resp. rozsáhlé poranění plic, plicních cév a perikardu, přičemž k tomuto poškození došlo při zavedení drénu do jedné z větví plicní tepny poškozené. Okresní soud na základě provedených důkazů (znalecký posudek, výslechy svědků) sice dospěl k závěru, že stěžovatelka "postupovala při poskytování zdravotní péče lege artis, neporušila právní povinnost, a tedy neodpovídá podle §420 obč. zák., protože postup lékaře byl správný a metoda provedení hrudní drenáže je běžně užívaná." Dovodil však odpovědnost stěžovatelky za škodu podle ustanovení §421a občanského zákoníku z roku 1964, dle něhož "každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito", přičemž tato odpovědnost, které se nelze zprostit, "se vztahuje i na poskytování zdravotnických." Okresní soud v daném případě dospěl k závěru, že vzniklá škoda "měla původ v povaze použité věci - drénu. (...) Není pochyb o tom, že prostředek použitý k punkci byl ostrý, když dle dokazování právě porušení plicní tepny bylo bezprostřední příčinou úmrtí."
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav i nesprávné právní posouzení věci ze strany okresního soudu či nepřezkoumatelnost jeho závěru o vzniku odpovědnosti stěžovatelky ve smyslu §421a občanského zákoníku z roku 1964, jenž je nadto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný (ve smyslu §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), s výjimkou výroku o nákladech řízení, který zčásti změnil (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, když shodně s ním za bezprostřední příčinu úmrtí poškozené označil porušení plicní tepny, resp. rozsáhlé poranění plic, plicních cév a perikardu, přičemž "k tomuto poškození došlo při zavedení drénu do jedné z větví plicní tepny." Proto krajský soud, "v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu", z níž v odůvodnění rozsudku obsáhle citoval, rovněž dovodil odpovědnost stěžovatelky ve smyslu §421a občanského zákoníku z roku 1964, neboť "porušení plicní tepny bylo způsobeno povahou užité věci - ostrostí drénu." Nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, neboť namítaný nesprávný procesní postup okresního soudu "představuje vadu řízení a tuto vadu odvolací soud napravil provedením vyžádaného doplňku revizního posudku v odvolacím řízení."
5. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci ze strany krajského soudu. Přípustnost dovolání spatřovala zejména v posouzení otázky, zda lze v daném případě dovodit její odpovědnost ve smyslu ustanovení §421a občanského zákoníku z roku 1964 za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí zdravotní péče použito, neboť byla toho názoru, že při jejím řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, v níž samotné je nadto rozhodována rozdílně.
6. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení nicméně dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož "napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky aplikace ustanovení §421a obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu." Nejvyšší soud ke stěžovatelkou namítanému rozporu závěrů krajského soudu s jeho judikaturou konstatoval, že otázkou právní kvalifikace uplatněného nároku podle §421a občanského zákoníku z roku 1964 se "zabýval již nesčetněkrát, a proto existuje k této problematice bohatá judikatura, z níž ostatně odvolací soud citoval, a která je ustálena v závěru, že je jednoznačné, že přístroj sám - bez toho, že by byl použit, ani samotná operační metoda bez příslušného přístroje - nejsou způsobilé zdraví pacienta ovlivnit. Přitom zákon v §421a obč. zák. výslovně počítá s tím, že přístroje či věci bylo při plnění závazku použito. Použitím věci k jejímu účelu se rozumí úkony, které jsou nezbytné pro její řádné fungování, popřípadě dosažení účelu sledovaného jejím užitím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005)." Dle Nejvyššího soudu "nelze od sebe oddělovat působení typických vlastností operačního přístroje a metodu, tedy způsob jeho použití při operačním výkonu", a proto nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, že vyvolávajícím činitelem poškození plicní tepny poškozené bylo pouze aktivní konání lékaře, tedy faktické ovládání věci, nikoli jeho povaha. "Byla to naopak hlavní vlastnost použitého drénu, ostrost a schopnost prořezat tepnu ve spojení s rizikovým způsobem zavedení drénu "na slepo", bez níž by k následku dojít nemohlo."
7. Stěžovatelka v nyní projednávané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání. Rovněž v ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že příčina vzniku škody nespočívala v působení věci, ale ve způsobu jejího použití, neboť příčinou porušení plicní tepny bylo aktivní konání lékaře, který drén zaváděl, a nikoliv působení nástroje či jeho konkrétní vlastnosti. Stěžovatelka proto namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly naplněním jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu dle ustanovení §421a občanského zákoníku z roku 1964. Dále, že obecné soudy: a) vyložily předmětné ustanovení v rozporu s principy spravedlnosti; b) nevypořádaly se s jejími námitkami ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu; c) poskytly nedostatečná odůvodnění pro svá rozhodnutí, a d) nesprávným a nikoli ústavněprávně konformním výkladem §421a občanského zákoníku odňaly stěžovatelce její právo na spravedlivý proces, když "autoritativním konstatováním, že pouhým použitím ostré věci, která i přes postup lege artis způsobí pacientovi újmu, dovodily, že v tu chvíli nemá poskytovatel zdravotních služeb možnost zprostit se odpovědnosti, čímž je zakládána nerovnost stran v jejich vzájemném vztahu." Vzhledem ke skutečnosti, že jí byla současně uložena povinnost nahradit škodu, došlo údajně i k porušení jejího vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o podané žalobě na náhradu škody, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
10. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V nyní projednávané věci jak okresní, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně vzniku odpovědnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení §421a občanského zákoníku z roku 1964 velmi podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se s tímto výše rekapitulovaným závěrem obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelky jej považuje za přesvědčivý a nacházející oporu nejen v provedeném dokazování, ale i v judikatuře Nejvyššího soudu, z níž obsáhle citovaly.
12. Ostatně tuto námitku stěžovatelka předestřela již v dovolání a dle názoru Ústavního soudu se s ní Nejvyšší soud rovněž velmi podrobně vypořádal, a to právě s oporou ve své judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1129/2005 či sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, dostupné na www.nssoud.cz). Nepřisvědčil tak námitce stěžovatelky, kterou předkládá i nyní v ústavní stížnosti, že závěr krajského i okresního soudu se nachází v rozporu s touto judikaturou, a naopak opětovně zdůraznil, že "ze skutkových zjištění a závěrů revizního znaleckého posudku vyplývá, že punkce pohrudniční dutiny provedená ostrým drenážním setem spočívá v proříznutí hrudní stěny a narušování jednotlivých vrstev měkkých tkání, že se tento výkon běžně provádí tzv. "na slepo" a v posuzovaném případě pronikl do plicní tepny poškozené, tedy kam neměl. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že k prořezání plicní tepny došlo v důsledku povahy užité věci, drénu, jehož specifickou vlastností je právě schopnost prořezání hladkých tkání bez možnosti přímé vizuální kontroly, dovolací soud považuje tento názor za souladný s ustálenou rozhodovací praxí." Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se tímto závěrem dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu