ECLI:CZ:US:2017:2.US.3898.16.1
sp. zn. II. ÚS 3898/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Krause, zastoupeného JUDr. Kateřinou Malmstedt, Ph.D., advokátkou, se sídlem Ostružinová 1794, 252 28 Černošice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2015 č. j. 38 C 108/2012 - 403, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016 č. j. 35 Co 450/2015 - 416 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016 č. j. 28 Cdo 1520/2016 - 459, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva na svobodu a rovnost v právech a zásah do principu stanovícího, že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, jak je stanoveno ustanovením čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, jak je zaručeno ustanovením čl. 11 Listiny, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak vyplývá z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovné postavení k ostatním účastníkům řízení, jak je zakládá ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud uvedl, že neshledal důvody stanovené zákonem pro osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel disponuje dostatečným příjmem a není nemajetný. Městský soud proto dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele se nepřibližují situaci, s níž ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků počítá, a proto mu požadované osvobození nemohl přiznat. Odvolání podané stěžovatelem městský soud ústavní stížností napadeným usnesením shledal jako neopodstatněné a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dle názoru městského soudu obsaženého v odůvodnění rozhodnutí, se obvodní soud dostatečně zabýval splněním zákonných podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Stěžovatel v úplnosti a bez pochybností neprokázal své majetkové poměry. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že se rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodných právních otázkách neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se obvodní soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho tvrzeními a dostatečně objektivně nezkoumal jeho možnosti uhradit soudní poplatek. Stěžovatel je přesvědčen, že pouhá existence majetku, jehož hodnota nadto na uhrazení poplatku nemusí stačit, nemůže být důvodem pro odepření osvobození. Stěžovatel je dále toho názoru, že městský soud přenesl důkazní břemeno na něj, a přitom jej nevyzval k tomu, aby doložil tvrzení ohledně svého majetku. Stěžovatel uvádí, že případná výzva, na kterou odkazuje ve svém usnesení městský soud, se ve spise nenachází. Stěžovatel proto dospěl k závěru, že se spisem bylo nepřípustně manipulováno.
Stěžovatel je přesvědčen, že nade vší pochybnost prokázal, že objektivně není schopen soudní poplatek uhradit a trvání na splnění této povinnosti mu brání k přístupu k soudům. Tím bylo dle jeho názoru jednoznačně porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento zásah do svých základních práv stěžovatel dále dokládá skutečností, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud jinak přistupoval k němu a k žalobci, kterého částečně od této povinnosti osvobodil. Tím měly obecné soudy stěžovatele nepřípustně diskriminovat. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, řádně se nevypořádaly se všemi jeho argumenty a svá rozhodnutí založily pouze na argumentech vytržených z kontextu, aniž by se dostatečně a objektivně věnovaly jeho majetkovým poměrům a situaci, okolnostem případu a zejména jeho schopnosti soudní poplatek vůbec uhradit. Tím obecné soudy brání stěžovateli, dle jeho mínění, v přístupu k soudu a v právu na řádnou právní ochranu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (viz čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavní soud nedisponuje pravomocí přehodnocovat jejich závěry, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospějí [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197), případně usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz]. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by došlo k extrémnímu vybočení z principů spravedlnosti, což by vyžadovalo jeho zásah (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1545/16 ze dne 18. 10. 2016). Ústavní stížností napadená rozhodnutí nepostrádají odůvodnění a nejsou svévolná či jinak vadná, jak uvádí stěžovatel. Nelze tedy dospět k závěru, který předkládá stěžovatel, že by napadaným postupem obecných soudů došlo k odepření jeho přístupu k soudu či k odepření možnosti domáhat se ochrany svých práv.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti rovněž domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Takový postup je však přípustný pouze tehdy, pokud Ústavní soud ústavní stížnost přijme, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3291/15 ze dne 26. 11. 2015]. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu