ECLI:CZ:US:2017:2.US.3940.16.1
sp. zn. II. ÚS 3940/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele T. N. B., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 48 T 5/2015, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel, který byl napadenými rozhodnutími uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), namítá, že byl v průběhu celého soudního řízení označován za hlavního pachatele vytýkaných trestných útoků, ačkoliv v dané trestní věci vystupoval pouze jako prostředník mezi účastníky drogového obchodu, a měl být tedy dle svého přesvědčení obviněn pouze v režimu přečinu podle §283 odst. 1 an. trestního zákoníku. Stěžovatel zdůrazňuje, že žije dlouhodobě v České republice, je zde plně domestikován, založil tu i rodinu, proto je jeho vyhoštění v rozporu jak s ustálenou justiční praxí, tak i v rozporu s komunitárními a mezinárodními předpisy. Stěžovatel dodává, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a plně doznal svou úlohu zprostředkovatele v dané trestní věci. Uložený trest je dle stěžovatele nepřiměřeně přísný a neplní svou společenskou funkci, kterou je zejména preventivní ochrana společnosti před trestnými činy.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 48 T 5/2015, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 700 USD, a podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku trest vyhoštění na dobu deseti let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o uložení trestu propadnutí věci, a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatel se při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a trestu vyhoštění podle §70 odst. 1 trestního zákoníku ve znění zákona č. 86/2015 Sb. odsuzuje k trestu propadnutí věci - částky 700 USD, v ostatním bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016, č. j. 11 Tdo 749/2016-38, odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud konstantně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících stanovení trestu vyhoštění, jmenovitě rozhodování podle §80 trestního zákoníku, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ustanovení §80 trestního zákoníku poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
6. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování [čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §80 trestního zákoníku. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí již náležitě vypořádaly, a dovodily, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění na 10 let stěžovateli, který je cizím státním příslušníkem, uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí i obecný zájem na potírání drogové trestné činnosti, přičemž ani předchozí působení státní moci ve formě dřívějších odsouzení nevedlo k nápravě stěžovatele.
8. Namítá-li stěžovatel nepřiměřenou tvrdost trestu, odvolací soud zdůraznil, že množství pervitinu konkretizované ve výroku napadeného rozsudku plně koresponduje s právní kvalifikací použitou soudem prvního stupně, výše trestu pak odpovídá vysokému stupni společenské škodlivosti předmětného jednání, přičemž ve věci stěžovatele bylo navíc nutno aplikovat ustanovení §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť byl krátce před spácháním nyní projednávané trestné činnosti odsouzen za obdobnou trestnou činnost, mimo jiné za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §238 odst. 1 trestního zákoníku.
9. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že je v České republice domestikován a založil zde rodinu. Vrchní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí přihlížel ke skutečnosti, že stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, z čehož jedno žije ve Vietnamu, a další dvě na území České republiky, konstatoval však, že pokud jde o děti žijící na území České republiky, jedno z nich se narodilo až po vzetí stěžovatele do vazby, každé dítě má stěžovatel s jinou partnerkou, ani s jednou z těchto žen přitom neuzavřel manželství. Vrchní soud měl tedy za to, že stěžovatel nevytvořil svým dětem žijícím v České republice rodinné prostředí, když mimořádné postavení rodinného svazku požívá dle občanskoprávních norem pouze manželství, nikoliv konkubinát. Vrchní soud dále konstatoval, že stěžovatel má povolen pobyt na území České republiky za účelem podnikání, ze zpráv správce daně vyplývá, že od roku 2010 nepodal žádné daňové přiznání, byl veden na úřadu práce, avšak byl vyškrtnut pro nespolupráci. Vrchní soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatel neměl legální zdroj příjmů a prostředky k obživě si opatřoval převážně trestnou činností. Za této situace dospěl vrchní soud k závěru, že jednak jsou splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění a jednak je zde i nutnost daná v ustanovení §80 odst. 1 trestního zákoníku. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud odmítl názor státního zástupce, který se domáhal uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
10. Ústavní soud připomíná, že vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva ani Listina toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj. že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Čl. 8 odst. 1 Úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Ústavní soud, zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, posuzuje otázku existence nebo neexistence rodinného života vždy na základě skutečné (praktické) existence úzkých osobních vztahů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 6. 1979 ve věci Marckx v. Belgie, stížnost č. 6833/74). Právo podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy však není chráněno neomezeně, podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Kritérium zákonnosti je splněno tím, že trest vyhoštění soudy uložily v souladu s trestním zákoníkem po trestním řízení proběhnuvším podle předvídatelných pravidel trestního řádu. Podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti je třeba identifikovat zejména se zájmem na veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti, ochraně práv a svobod jiných; srov. též požadavky náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, resp. prevence trestné činnosti, které se dále promítají v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů tak oproti názoru stěžovatele nejsou v rozporu ani s judikatorní praxí či normami komunitárního práva.
11. Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu