ECLI:CZ:US:2017:2.US.4064.16.1
sp. zn. II. ÚS 4064/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčková a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Drahoše, zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem, se sídlem Palackého nám. 62, 572 01 Polička, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. srpna 2016, č. j. 22 Co 281/2016-94, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Chrudimi výrokem I. usnesení ze dne 27. dubna 2016, č. j. 12 C 2015/2015-87, zastavil řízení, v němž se žalobce (ČEZ Distribuce, a. s.) domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 330 670 Kč s příslušenstvím; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení bylo zastaveno podle §96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobce vzal žalobu zpět poté, co mezi oběma stranami došlo k mimosoudnímu vyřízení věci, a podle dohody o narovnání žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši 15 632,18 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání žalovaného, které směřovalo toliko do výroku II., Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. srpna 2016, č. j. 22 Co 281/2016-94, napadený výrok o náhradě nákladů potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Žalovaný namítal, že o nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle §146 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dal sice žalovanému zapravdu v tom, že ke zpětvzetí žaloby došlo žalobcem v převážné části předmětu řízení, přičemž se tak nestalo pro chování žalovaného, takže by aplikace §146 odst. 2 věta první o. s. ř. přicházela do úvahy, nicméně v dané věci dovodil, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž je na místě žalovanému odepřít právo na náhradu nákladů řízení (§150 o. s. ř.). V této souvislosti konstatoval, že původ sporu spočíval v protiprávním chování žalovaného, který neoprávněně odebíral elektřinu z distribuční sítě žalobce. Pokud se žalovaný uvolil zaplatit žalobci byť i jen poměrně nízkou částku, oproti původně žalované, nelze to chápat jinak, než uznání faktu, že si žalovaný počínal neoprávněně. Nadto poukázal odvolací soud na to, že mezi stranami uzavřená dohoda o narovnání se svojí povahou shoduje se soudním smírem a pokud si strany nedohodly nic jiného, nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení [srov. §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně popisuje okolnosti vzniku sporu a podstatu dosavadního řízení. Namítá, že jeho protiprávní chování a neoprávněný odběr elektrické energie nebyly v řízení nikterak prokázány. Poukazuje na to, že žalobcem požadovaná částka byla zcela nepřiměřená a uvedenou škodu nezpůsobil. Vyslovuje přesvědčení, že náklady řízení měly být přiznány jemu na základě §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť je to žalobce, kdo nese procesní zavinění za zastavení řízení. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že měl být aplikován §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože účastníci si v dohodě o narovnání nedohodli nic jiného.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval.
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv a do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, pak Ústavní soud zásadně nevstupuje. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. K takovému zjevnému výkladovému (aplikačnímu) excesu, způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci v řízení před odvolacím soudem nedošlo.
9. V dané věci odvolací soud existenci důvodů zvláštního zřetele hodných a tedy důvod pro použití §150 o. s. ř. shledal v chování žalovaného, který měl neoprávněně odebírat elektřinu z distribuční sítě žalobce. Třebaže tato otázka nebyla (nemohla být) předmětem soudního zkoumání, neboť mezi účastníky řízení došlo k mimosoudnímu vyřešení věci, dospěl odvolací soud k tomuto závěru z celkových okolností sporu a jednání žalovaného, jenž se v dohodě o narovnání zavázal k úhradě části nákladů vzniklých žalobci souvislosti s poškozením elektroměru. Byť z uvedeného nelze na jedné straně jednoznačně dovozovat protiprávnost chování žalovaného, na straně druhé je evidentní, že došlo k takovému zásahu do elektroměru, který neoprávněný odběr skutečně umožňoval. Za daného stavu bylo i vyčíslení výše škody ze strany žalobce v souladu s právními předpisy a nebyl vyloučen úspěch žalobce v celém sporu. Ve světle výše řečeného se proto nejeví jako nespravedlivé, aby si oba účastníci řízení hradili náklady řízení sami. Odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení proto nepovažuje Ústavní soudu za projev libovolného rozhodování. Ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem by mohlo dojít jedině, pokud by soud zjistil, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, k čemuž se Ústavní soud staví zdrženlivě a uchyluje jen výjimečně, a ani v tomto případě nenastaly okolnosti, aby k tomu Ústavní soud dle požadavků stěžovatele mohl dospět (viz nález ze dne 29. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 549/06 (N 213/43 SbNU 381). Nadto nelze přehlédnout, že to byli oba účastníci soudního sporu, tedy i stěžovatel, kteří v dohodě o narovnání ponechali otázku náhrady nákladů řízení na rozhodnutí soudu. Pokud nyní stěžovatel požaduje revizi tohoto rozhodnutí, neboť s ním nesouhlasí, staví tím Ústavní soud právě nepřípustně do pozice další soudní instance.
10. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu