ECLI:CZ:US:2017:2.US.4197.16.1
sp. zn. II. ÚS 4197/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H.R.S. a.s., se sídlem Praha 1, Truhlářská 1108/3, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2016, č. j. 48 EXE 2950/2013-134, a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 51 Co 224/2016-182, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka totiž tvrdí, že napadenými výroky v záhlaví označených soudních rozhodnutí bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že uvedenými výroky - souhrnně řečeno - byla stěžovatelce (v exekučním řízení v postavení povinné) uložena povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení ve výši 21.858,50 Kč (za řízení před soudy obou stupňů).
3. Stěžovatelka namítá, že po ní spravedlivě nemohou být požadovány náklady řízení oprávněné za úkony právní služby, které byly v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce učiněny až poté, co stěžovatelka již celou vymáhanou částku uhradila a kterými oprávněná aktivně zastavení exekuce odporovala, ač podmínky pro zastavení exekuce byly splněny. Stěžovatelka v této souvislosti nepopírá, že exekuční řízení bylo zahájeno oprávněně a nebrojí proti výroku o nákladech soudního exekutora a proti nákladům právního zastoupení oprávněné za převzetí a přípravu věci a za podání exekučního návrhu. Je však přesvědčena, že náklady právního zastoupení oprávněné, resp. úkony právní služby učiněné poté, co stěžovatelka zcela uhradila vymáhanou částku a exekuce měla být zastavena, nelze považovat za účelně vynaložené bránění práva. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), na nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) a na nález sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461)], podle níž je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlížet ke všem okolnostem projednávané věci, jež mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž soud musí vždy také uvážit, zda nejsou dány další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Pokud obecný soud takto nepostupuje, dopouští se nepřípustné libovůle.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud totiž mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti vpřípadech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. V nyní projednávané věci je spor veden o částku 21.858,50 Kč (resp. dokonce o poměrnou část z tohoto obnosu), tedy o částku, u níž zákonodárce až na výjimky ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015, kde Ústavní soud považoval za bagatelní částku 32.700 Kč i s ohledem na to, že byla předmětem sporu mezi podnikateli, což je ostatně případ i právě projednávané ústavní stížnosti), je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
9. Právě uvedené pak platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu - jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti byť jen v obecné rovině zmiňuje - Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
10. Této povinnosti však obecné soudy v nyní projednávané věci dostály. Městský soud totiž v ústavní stížností napadeném usnesení výslovně zmiňuje, že prvostupňový soud při posuzování věci pochybil, když několik plateb uhrazených stěžovatelkou započítal dvakrát. Pokud nato stěžovatelka v odvolání uváděla, že již během řízení před obvodním soudem k rukám soudního exekutora uhradila částku 99.181,30 Kč, pak ovšem podle městského soudu tuto skutečnost v řízení před prvostupňovým soudem netvrdila a neprokázala. Stěžovatelka se přitom k těmto konkrétním závěrům odůvodnění městského soudu v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje, natož aby je zpochybňovala. Za takové situace se však jeví jako logické, domáhala-li se oprávněná i nadále ochrany svých práv jak před obvodním soudem, tak i před odvolacím soudem. Městský soud proto postupoval zcela konformním způsobem, přiznal-li oprávněné náhradu nákladů řízení za všechny jí prováděné úkony.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. předmětné výroky) jsou z ústavního hlediska jako celek akceptovatelná a nebyla jimi porušena základní práva stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu