ECLI:CZ:US:2017:2.US.4229.16.1
sp. zn. II. ÚS 4229/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Pospěcha, zastoupeného JUDr. Petrem Knittlem, advokátem, AK se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 7. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-281 a proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 10. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-323 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal dne 23. 12. 2016 ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 7. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-281 a proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 10. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-323, doplněnou následně jednak k výzvě Ústavního soudu podáními ze dne 10. 4. 2016 a 11. 4. 2016, a dále dalšími podáními stěžovatele ze dne 28. 6. 2016 a 3. 7. 2016, v níž tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že v případě usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 7. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-281, jímž došlo k zamítnutí návrhu stěžovatele na odklad provedení exekuce, se soud dopustil porušení jeho základního práva tím, že toto své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Okresní soud měl bagatelizovat jeho zdravotní stav, který dle stěžovatele odůvodňoval odklad provedení exekuce. V případě usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 10. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-323, jímž bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů exekuce soudního exekutora a oprávněné (vedlejší účastnice), měl soud rozhodnout nesprávně, neboť řádně nezohlednil všechny námitky stěžovatele ohledně účelnosti nákladů provedené exekuce vyklizením nemovitých věcí.
3. Okresní soud v Opavě rozhodl usnesením ze dne 12. 7. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-281 tak, že zamítl návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce, poté, co návrhu stěžovatele nebylo soudním exekutorem vyhověno. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelem uvedené zdravotní komplikace svou vážností i s přihlédnutím k dalším okolnostem případu neodůvodňují odklad provedení exekuce.
4. Druhým napadeným rozhodnutím ze dne 10. 10. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-323 rozhodl Okresní soud v Opavě tak, že změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Vlhy ze dne 29. 8. 2016 č. j. 102 EX 211/14-105 tak, že výše nákladů exekuce soudního exekutora se určuje částkou 80 070,50 Kč a výše nákladů oprávněné částkou 5 250 Kč. Fakticky tak částečně vyhověl některým námitkám stěžovatele a snížil výši náhrady nákladů exekuce, která byla původně určena příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 8. 2016 č. j. 102 EX 211/14-105 částkou 87 452 Kč coby nákladů soudního exekutora a částkou 11 205,50 Kč coby nákladů oprávněné.
5. Stížnost směřuje zaprvé proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 7. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-281, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce soudem prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání, kdy o možnosti jeho podání byl stěžovatel v napadeném usnesení řádně poučen. Odvolání ovšem nebylo stěžovatelem dle zjištění Ústavního soudu podáno. Stěžovatel tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jím podaná ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu dle §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní soud zároveň neshledal, že by v projednávané věci byly naplněny předpoklady projednání ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud dále podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout, je-li interpretací podústavního práva, kterou soudy zvolily, založeno porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je-li tento výklad práva výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
8. Jde-li o část stížnosti směřující proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 10. 2016 č. j. 36 EXE 1466/2014-323 Ústavní soud poukazuje na to, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). To ovšem není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
9. Okresní soud v Opavě v napadeném usnesení č. j. 36 EXE 1466/2014-323 částečně vyhověl námitkách stěžovatele, kdy výši náhrady nákladů exekuce soudního exekutora a oprávněné (vedlejší účastnice) snížil. Ve zbytku se ztotožnil s určením výše náhrady nákladů exekuce, tak jak to učinil soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Přitom zdůraznil a řádně a srozumitelně vysvětlil svůj závěr, že výše náhrady nákladů exekuce je ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřená. Ústavní soud v této argumentaci neshledal prvky svévole či extrémního vybočení z pravidel rozhodování o nákladech řízení.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh částečně nepřípustný a dále jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu