ECLI:CZ:US:2017:2.US.59.17.1
sp. zn. II. ÚS 59/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kubičky, zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 11. 2012, č. j. 13 C 256/2007-130, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 12 Co 1328/2013-181, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 33 Cdo 708/2016-216, za účasti Okresního soudu v Děčíně, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 13. 7. 2016, a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel výslovně domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrno, že stěžovatel poukazuje rovněž na v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož ostatně počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1683/16; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému (Bohumil Fulín) povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.877.000 Kč - z toho 375.000 Kč z důvodu nevrácené půjčky vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 9. 2002 a zbývající částky 1.502.000 Kč z důvodu smluvní pokuty, jíž měla být uvedenou smlouvou zajištěna splatnost půjčky. Okresní soud v Děčíně nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku předně konstatoval, že k uzavření smlouvy o půjčce (ve smyslu ustanovení §657 občanského zákoníku z roku 1964) je třeba nejen účinného přijetí návrhu na její uzavření, ale též skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena a že podle ní bylo dlužníku též plněno, přitom spočívalo na stěžovateli. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že stěžovatel "neunesl důkazní břemeno ve vztahu k plnění dlužníkovi, tedy že předal finanční hotovost jako půjčku žalovanému (...) k uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky nedošlo a žalovaný proto nemá povinnost (stěžovateli) z tohoto důvodu cokoliv vracet."
4. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž výše předestřený právní závěr ohledně neexistence závazku žalovaného z předmětné smlouvy o půjčce zpochybňoval, neboť byl toho názoru, že okresní soud jej založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném hodnocení provedených důkazů. Krajský soud v Ústí nad Labem však toto odvolání shledal ústavní stížností napadeným rozsudkem nedůvodným a rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil, s výjimkou jeho výroku o nákladech řízení, který zčásti upravil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud totiž konstatoval, že "okresní soud (v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí) ne zcela důsledně poučoval (stěžovatele) o jeho důkazní povinnosti ve vztahu k tvrzení o předání předmětu půjčky žalovanému." Proto stěžovatele při odvolacím jednání dne 5. 6. 2015 vyzval podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhl důkazy potřebné k prokázání svého sporného tvrzení o tom, že žalovanému předal předmět půjčky. Stěžovatelem posléze navrhované (převážně listinné) důkazy nicméně krajský soud zamítl, neboť "ani případně prokázaná skutečnost, že (stěžovatel) měl v rozhodné době dostatek finančních prostředků pro poskytnutí půjčky, nemohla bez dalšího prokázat to, že ke skutečnému předání předmětu půjčky žalovanému došlo." Proto krajský soud vycházel ze stejného okruhu důkazů a zjištěných skutečností jako okresní soud a konstatoval, že "závěr okresního soudu o tom, že (stěžovatel) předání předmětu půjčky žalovanému neprokázal, je správný. Z toho plyne také správný právní závěr okresního soudu, že (stěžovatel) neprokázal reálné naplnění smlouvy o půjčce, tedy uzavření platné smlouvy o půjčce, jeho nárok na vrácení (zaplacení) části předmětu půjčky ani na zaplacení smluvní pokuty, jež nebyla rovněž platně sjednána, není proto důvodný."
5. Dovolání stěžovatele, v němž namítal nesprávné právní posouzení dané věci a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (s poukazem na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 708/2016), pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se nadto vypořádal s některými dovolacími námitkami stěžovatele, když konstatoval, že odkaz stěžovatele na "ustálenou rozhodovací praxi, je nepřiléhavý a stěžovatel "se odkazem na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, že došlo k předání a převzetí předmětu půjčky." Stejně tak nepřípadnou shledal námitku, v níž stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že porušil princip priority výkladu smluv, který nezakládá jejich neplatnost. "Princip priority výkladu smluv se uplatní pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (...). Protože ve smlouvě ze dne 4. 9. 2002 zcela absentuje ujednání o předání nebo převzetí předmětu půjčky, chybí zde - logicky vzato - dvě interpretační alternativy, které by se nacházely ve vzájemném konfliktu. Závěr, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud, tedy nezávisel na interpretaci smlouvy a v řízení provedené důkazy vyvrátily tvrzení (stěžovatele), že žalovanému při podpisu smlouvy dne 4. 9. 2002 předal v hotovosti částku 675.000,- Kč jako předmět půjčky."
6. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale i odvolání. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky existence závazku žalovaného z předmětné smlouvy o půjčce vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a své právní závěry založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Z toho důvodu i v samotné ústavní stížnosti zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o stěžovatelem podané žalobě na zaplacení dlužné částky údajně vzniklé z výše uvedeného smluvního závazku, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Navzdory tvrzení o znalosti role Ústavního soudu, však stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatelem uváděné obecné námitky, že obecné soudy "během dokazování porušily princip spravedlivého procesu, v důsledku čehož vytvořily vlastní virtuální skutkový stav", za relevantní ústavněprávní argumentaci považovat nelze.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. V nyní projednávané věci přitom jak okresní, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně nedůvodnosti žaloby z důvodu neprokázané existence závazku žalovaného z uvedené smlouvy o půjčce velmi podrobně a s oporou v provedených důkazech zdůvodnily. Nelze se proto ztotožnit s námitkami vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se stěžovatel spíše snaží čelit důkazní nouzi, v níž se ocitl při své snaze prokázat důvodnost žaloby. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, proto nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
11. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
12. Výše uvedeným právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu