ECLI:CZ:US:2017:2.US.674.16.1
sp. zn. II. ÚS 674/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1018/2015-54 ze dne 25. listopadu 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 16/2015-1230 ze dne 11. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a protokolem č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 7 k Úmluvě").
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 205/2013 se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 7 T 205/2013-1167 ze dne 22. 10. 2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvojnásobného přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 120 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 1 000 Kč, tedy celkem 120 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu strážníka obecní policie na dobu tří let. Současně byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn obžaloby pro skutek, v němž bylo spatřováno spáchání pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem, a podle §226 písm. c) tr. řádu byl zproštěn také obžaloby pro skutek, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání dvou pokračujících přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal stěžovatel.
3. Proti výrokům o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov, a to v neprospěch stěžovatele jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, neboť nesouhlasil se závěry soudu ohledně zprošťujících výroků o vině a výroku o trestu zákazu činnosti.
4. O obou odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výrocích o peněžitém trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Dále podle §256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, vedoucí k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Dle jeho názoru nebylo provedenými důkazy prokázáno, že jednal v úmyslu někomu opatřit neoprávněný prospěch. Samotným jednáním dotčených osob (domnělých přestupců) ani nedošlo k naplnění skutkových podstat konkrétních přestupků. Tyto skutečnosti byly stěžovateli známy a počínal si přesně v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákona o obecní policii.
7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že rozhodnutí o vině a trestu musí být pokryto zásadou dvojinstančnosti. Odvolací soud může změnit výrok o trestu, ale pouze v omezeném rozsahu. Pokud chce v neprospěch obviněného uložit trest nový či uložený trest zpřísnit, musí věc vrátit soudu prvního stupně k novému řízení, aby bylo zachováno právo na řádný opravný prostředek. Je totiž nutné trest posoudit i s ohledem na osobu obviněného, včetně například jeho zdravotního stavu tak, aby byl splněn požadavek individualizace a přiměřenosti trestu. Jinak se soud dopouští porušení Úmluvy (článku 2 Protokolu č. 7 Úmluvy), čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy a čl. 39 Listiny. Ani státní zástupce, který chtěl uložit širší rozsah trestu zakázaných činností, nenavrhl změnu výroku o trestu, ale ústavně konformně požadoval vrácení věci soudu prvního stupně. Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1980/13, sp. zn. IV. ÚS 33/98, sp. zn. IV. ÚS 544/98, sp. zn. III. ÚS 93/99 a sp. zn. I. ÚS 2669/09 považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť výrok o trestu odnětí svobody nenapadl ve svém odvolání státní zástupce, takže obhajoba na něj nesoustředila pozornost a došlo tak k oslabení práv na obhajobu a k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel přitom odkazuje na svoje onemocnění, pro něž není schopen výkonu trestu odnětí svobody a pro které bylo rozhodnuto o jeho odkladu, které odvolací soud nezohlednil. Stěžovatel také poukazuje na to, že nebyl nikdy trestán, což dokazuje, že vede řádný život, z údajné trestné činnosti neměl žádný majetkový prospěch. Nalézacím soudem mu byl uložen též peněžitý trest a trest zákazu činnosti, přičemž trest zákazu činnosti ho v zásadě vyloučí z možnosti jakékoliv výdělečné činnosti nejen v oblasti obecní policie, ale veřejné správy obecně. Upozorňuje i na možné dopady uloženého trestu na jeho osobu jako bývalého příslušníka Policie ČR ze strany spoluvězňů. V tomto směru však odvolací soud nevedl dokazování, a to v rozporu s čl. 38 a čl. 39 odst. 1 tr. zákoníku a tím i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Ani Nejvyšší soud tuto protiprávnost neodstranil.
8. Stěžovatel také poukazuje na to, že v jeho případě byla porušena zásada zákazu změny k horšímu dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 39 Listiny a práva na spravedlivý proces. Má za to, že odvolací soud je vázán při odvolání v neprospěch obviněného jen tím, co státní zástupce napadne, čímž je chráněna nejen zásada zákazu změny k horšímu, ale i význam soudu prvního stupně jako soudu nalézacího. Státní zástupce v části svého odvolání do trestu sice napadl výrok o trestu obecně, ale konkrétně spatřoval nesprávnost v části výroku o rozsahu trestu zákazu činnosti, přičemž proti výroku o trestu odnětí svobody nijak neargumentoval. Odvolací soud přitom změnil podmíněný trest na nepodmíněný, čímž postupoval v rozporu se zákonným pravidlem pro stanovení trestu. Pokud ani Nejvyšší soud nevidí jako podstatné zpřísnění to, že podmíněný trest byl změněn na nepodmíněný, dostává se mimo jakoukoliv rozumnou aplikaci práva.
9. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně a vedlejší účastník řízení Nejvyšší státní zastupitelství.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky stěžovatele jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka s průběhem řízení před soudem druhého stupně, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel při úvahách o účelu, druhu a výši trestu. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu pak neumožňuje přisvědčit stěžovateli v tom, že toto rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Ve stížnosti naznačená problematika se týká výkladových otázek procesního práva, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad pozitivního práva nemůže být předpokladem pro závěr o porušení ústavních práv a svobod. Nejvyšší soud se obsáhle zabýval jak obsahem a specifikací odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch stěžovatele, tak novým rozhodnutím tohoto soudu ve výroku o trestu, a vyložil, proč nejde o rozhodnutí překvapivé a proč neshledal právně relevantní námitku, že byla porušena zásada reformace in peius, a své závěry v napadeném rozhodnutí také odůvodnil. Jde o výklad práva, k němuž je odvolací soud plně oprávněn, a který je v kolizi s výrazně restriktivním výkladem prezentovaným v ústavní stížnosti. Okolnosti, spočívající v poukazu na krajně nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, přitom nastaly až po rozhodnutí ve věci samé. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť nelze mít za to, že by byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele.
11. Krajský soud v Brně ve vyjádření připomněl, že zákaz reformace in peius platí k odvolání obžalovaného, případně k odvolání státního zástupce ve prospěch obžalovaného či osob oprávněných podat odvolání v jeho prospěch. Při odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného má odvolací soud relativně neomezenou možnost rozhodování. Může obžalovaného zprostit, může odvolání zamítnout, stejně tak může odvolání vyhovět, když není limitován rozsahem konkrétního návrhu státního zástupce. V daném případě odvolání v neprospěch mířilo do trestu zákazu činnosti, který byl vzhledem k věku stěžovatele a medializaci případu zjevně nadbytečný. K uložení nepodmíněného trestu se odvolací senát rozhodl z důvodů uvedených v napadeném rozsudku, přičemž trestní řád takový postup nezakazuje. Namítá-li stěžovatel, že nebyl zkoumán jeho zdravotní stav, výrok o nepodmíněném trestu je v podstatě veřejnoprávním odsudkem za zjištěné protiprávní jednání stěžovatele, když samotný výkon trestu ještě nemusí být realizován např. z důvodu zdravotního stavu. Trestní zákon konkrétně soudu ukládá povinnost zjišťovat majetkové poměry pachatele při ukládání peněžitého trestu, stejně jako pracovní způsobilost v případě ukládání trestu obecně prospěšných prací, nestanoví však takovou podmínku pro trest odnětí svobody. Zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby je minimálně srovnatelná se zdravotní péčí, kterou poskytují civilní zdravotnické instituce, s výjimkou některých velmi specializovaných zákroků. Stěžovatel nadto v době veřejného zasedání žádal zprošťující výrok, na své zdravotní problémy nijak nepoukazoval. Namítá-li stěžovatel, že konkrétní zpřísnění trestu musí navrhnout státní zástupce, pak to neznamená, že odvolací soud je tímto návrhem vázán. Stejně tak nevidí důvod, proč by v případě, že chce uložit trest přísnější, měl věc vracet soudu prvního stupně. Namítá-li stěžovatel, že před rozhodnutím soudu žil řádným způsobem života a měl být aplikován §55 tr. zákoníku, uvedené zúžení se vztahuje na případy, kdy se jedná o exces jinak bezúhonného člověka. To ovšem není případ stěžovatele, který řadou útoků páchal trestnou činnost, s níž přestal až ve chvíli svého odhalení. Není ani pravdou, že by se stěžovatel jiné trestné činnosti nedopouštěl, neboť byl pravomocně odsouzen i za jinou trestnou činnost. Krajský soud též poukázal na podstatný rozdíl mezi civilním řízením na straně jedné a trestním řízením, kde je míra překvapivosti velmi malá. Stěžovatelem poukazované nálezy Ústavního soudu o předvídatelnosti rozhodnutí se pak týkají rozhodnutí v netrestních věcech, v poukazované trestní věci šlo o exces Vrchního soudu. Nález k rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pak označil za poněkud překvapivý.
12. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své stanovisko k věci, které vyslovilo v rámci vyjádření k dovolání stěžovatele.
13. Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vzdalo.
14. V replice na podaná vyjádření stěžovatel v podstatě setrval na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti, přičemž dle jeho názoru Krajský soud v Brně ve vyjádření vychází jen z aplikace trestního řádu bez ohledu na materiální aplikaci ústavních zásad. Negativní důsledek překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje právě v tom, že neměl důvod se v odvolacím řízení zmiňovat o svém nepříznivém zdravotním stavu, když mu byl soudem prvního stupně uložen podmíněný trest odnětí svobody.
III.
15. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky, obsah napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V souvislosti s námitkami stěžovatele, jimiž vyjadřuje přesvědčení o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, vedoucímu k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, která zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
17. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
18. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
19. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům obou stupňů. Jde tedy pouze o opakování jeho obhajoby, kterou se soudy zabývaly a řádně se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Stěžovatel tak od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.
20. Posuzovaná ústavní stížnost je v této části identická i s obsahem podaného dovolání, neboť i v něm stěžovatel namítal, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s jeho námitkami v mezích uplatněného dovolacího důvodu řádně vypořádal. V tomto směru je třeba přisvědčit i jeho závěru, že již nalézací a odvolací soud jasně, srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily závěr o vině stěžovatele a proč naopak jeho výpověď vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby ústavně konformní závěry soudů o vině stěžovatele přehodnocoval.
21. Za klíčové stěžovatel zjevně považuje námitky brojící proti odvolacím soudem uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který označuje vzhledem ke své dosavadní bezúhonnosti a zdravotnímu stavu za nepřiměřeně přísný, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť mu odvolací soud neumožnil vyjádřit se k jeho úvahám vedoucím k uložení přísnějšího trestu, a nadto má za to, že odvolací soud tím, že mu uložil trest přísnější, porušil zásadu reformationis in peius. I s těmito námitkami se však dovolací soud v napadeném usnesení vypořádal.
22. K otázce tzv. překvapivých rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkazuje i stěžovatel, podle níž jde o takové rozhodnutí tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. v případech, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. listopadu 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)].
23. Všem případům řešeným nálezy Ústavního soudu je společné, že účastníku řízení je takovým postupem odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně.
24. V posuzované věci se však odvolací soud na rozdíl od případů řešených poukazovanými nálezy neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a neměnil ani užitou právní kvalifikaci, své rozhodnutí neopřel ani o skutečnosti, které by byly stěžovateli neznámé. Soudem prvního stupně zjištěné okolnosti, že stěžovatel byl v postavení nejvyššího řídícího pracovníka Městské policie Brno, jehož základní povinností bylo řídit práci svých podřízených a v přiměřeném rozsahu na tuto činnost dohlížet, přičemž namísto toho práci svých podřízených v podstatě likvidoval a napomáhal přestupcům uniknout případnému hrozícímu postihu, pouze vyhodnotil tak, že již neumožňují podmíněný odklad výkonu trestu. Z uvedeného vyplývá, že nejde o situaci, kdy by odvolací soud přesáhl meze své pravomoci vymezené ustanovením §259 odst. 3 tr. řádu, které odvolacímu soudu umožňuje rozhodnout sám rozsudkem ve věci, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, a kdy by zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor. I kdyby odvolací soud stěžovatele před svým rozhodnutím upozornil na to, že mu hodlá uložit nepodmíněný trest, k čemuž ovšem není povinen a ani oprávněn, Ústavnímu soudu není zřejmé, jakou obhajobou by to stěžovatel mohl zvrátit, když i poukaz na dosavadní bezúhonnost a krajně nepříznivý zdravotní stav by se s ohledem na zjištěné okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, minul zamýšleným účinkem. To ostatně odvolací soud ve svém vyjádření potvrdil. V dané věci se proto nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k ústavněprávně nepřijatelnému omezení možností obhajoby. Nelze proto uznat ani námitku stěžovatele o porušení dvojinstančnosti řízení, když nadto se k námitkám uplatněným ve vztahu k uloženému trestu patřičně vyjádřil i soud dovolací.
25. Stěžovatel v této souvislosti namítá zjevnou nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu. K otázce přiměřenosti trestu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008; N 74/49 SbNU 119), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace nastává v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
26. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovateli byl uložen trest v rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jenom v tom, že odvolací soud přihlédl k relevantním okolnostem týkajícím se dotčené trestné činnosti, kdy plně v souladu s jeho diskrecí, jíž disponuje, dospěl k závěru, že podmíněný trest odnětí svobody by byl pro pachatele takové trestné činnosti neúměrný, nelze spatřovat porušení zásady zákonnosti při ukládání trestu, na niž stěžovatel odkazuje. Odůvodnění napadeného výroku o trestu je sice stručné, základní důvody, pro které byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest, jsou však z rozsudku odvolacího soudu seznatelné. Ústavní soud nadto odkazuje na relevantní argumenty obsažené ve vyjádření odvolacího soudu k nemožnosti aplikace §55 odst. 2 tr. zákoníku i k důvodům, proč nebylo přihlédnuto k nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele. Z obsahu spisového materiálu totiž vyplývá, že stěžovatel se o svém nepříznivém zdravotním stavu zmínil až v souvislosti s žádostí o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž z připojených lékařských zpráv je zřejmé, že k jeho onemocnění došlo až po vydání rozsudku odvolacího soudu. Diskutabilní je i v ústavní stížnosti tvrzená bezúhonnost stěžovatele, neboť součástí spisového materiálu jsou pravomocné rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, vydané sice po vyhlášení nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale odsuzující stěžovatele za trestnou činnost spáchanou v období od 7. 2. 2013 do 16. 4. 2013, tedy před vydáním odsuzujících rozhodnutí v projednávané věci. Byť k ní soudy nemohly s ohledem na zásadu presumpce neviny přihlížet, samotný Ústavní soud nevede toto zjištění k závěru, že by byl stěžovatel tak bezúhonný, jak tvrdí.
27. Zákaz reformationis in peius, jehož porušení stěžovatel rovněž v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu namítá, je upraven v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu. Zákon jím omezuje možnosti, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného. Odvolací soud tak může učinit jen tehdy, jestliže rozhoduje na podkladě odvolání, které bylo podáno v neprospěch obžalovaného; takové odvolání může podat jen státní zástupce a stran výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení i poškozený (srov. §247 odst. 1 tr. řádu). V důsledku odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného tak může dojít ke zhoršení postavení obžalovaného, což se může projevit nejen ve skutkových zjištěních a v použité právní kvalifikaci, ale i v druhu a výměře trestu.
27. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že státní zástupce podal odvolání jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, a to v neprospěch stěžovatele. Odvolací soud na jeho základě i k odvolání stěžovatele v souladu s §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost obou napadených výroků a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, přičemž neshledal, že by řízení vykazovalo podstatné vady, které by měly vliv na spravedlnost procesu. Výrok o vině i zprošťující výrok potvrdil jako správný. Pokud pak státní zástupce napadl svým odvoláním i výrok o trestu v neprospěch stěžovatele, neboť ho považoval za nedostatečný, odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil, byť z jiného důvodu, než státní zástupce konkretizoval. Své výhrady proti výroku o trestu v odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval a vysvětlil, proč není na místě stěžovateli ukládat peněžitý trest. Se soudem prvního stupně se pak ztotožnil v tom, že uložení trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné sazby je s ohledem na dosavadní bezúhonnost stěžovatele i konečný počet prokázaných dílčích skutků trestem přiměřeným, neshledal však jednu ze zákonných podmínek pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, což bylo důvodem pro uložení trestu nepodmíněného. Dovolací soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž zdůraznil, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele bylo zaměřeno jak do zprošťujícího výroku, tak do výroku o trestu, přičemž tento výrok byl napaden jako celek s akcentací na trest zákazu činnosti. Dovodil, že pokud státní zástupce podal odvolání proti výroku o trestu za podmínek §247 odst. 1 tr. řádu, umožňuje to odvolacímu soudu rozhodnout v neprospěch stěžovatele v intencích ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu.
28. Jestliže je takto zákonem umožněn a předvídán procesní postup odvolacího soudu, umožňující změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného, dle názoru Ústavního soudu nejde o postup vykazující znaky protiústavnosti. Jde o výklad otázek procesního práva, k němuž jsou v prvé řadě oprávněny soudy a především pak Nejvyšší soud. Ten se dle svého vyjádření zabýval jak obsahem a specifikací odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch stěžovatele, tak novým rozhodnutím odvolacího soudu ve výroku o trestu. V napadeném rozhodnutí pak vyložil, proč nejde o rozhodnutí překvapivé a proč neshledal právně relevantní námitku, že byla porušena zásada reformace in peius. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu, která mu nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy).
29. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů odvolacího a dovolacího bylo porušeno právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další tvrzená práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu. Postup soudů je tak nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu