ECLI:CZ:US:2017:2.US.8.17.1
sp. zn. II. ÚS 8/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Bohuslava Hamšíka, 2/ Jitky Hamšíkové a 3/ Davida Hamšíka, všech právně zastoupených JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, AK se sídlem Arbesovo náměstí 2S7/7, Praha 5, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016 č. j. 56 Co 495/2015- 539, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. 8. 2015 č. j. 11 C 306/2012-431 rozhodl tak, že parcela č. X1 a parcela č. X2, jejíž součástí je budova, a parcela č. X3, jejíž součástí je rovněž budova, se vylučují z exekuce vedené pod sp. zn. 115 EX 44/12 a nařízené usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 3. 2012, č. j. 77 EXE 355/2012-11 (výrok I), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům (nyní stěžovatelům) na náhradě nákladů řízení 105 539 Kč (výrok II). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 56 Co 495/2015-539 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně 207 243,70 Kč. Výrokem III. pak zavázal žalovaného zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 39 879,03 Kč. Usnesení odvolacího soudu napadli ve výroku II. stěžovatelé dovoláním, které bylo v průběhu řízení před Ústavním soudem odmítnuto jako nepřípustné.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, a to za použití analogie. Stěžovatelé mají za to, že se na určení výše nákladů řízení, resp. na určení tarifní hodnoty, mělo použít ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, v důsledku čehož měl soud prvního stupně stanovit tarifní hodnotu jako cenu věci v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká, přičemž cenou věci se v daném případě rozumí cena (hodnota) předmětných nemovitostí, tedy cena ve výši 3 500 000 Kč.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byla jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud proto zpravidla neposuzuje výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy, a pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
6. Je proto výlučnou doménou obecných soudů rozhodovat o nákladech řízení, jejichž součástí jsou i náklady právního zastoupení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé takové jednotlivé rozhodnutí, s výjimkou případů, kde došlo k procesnímu excesu, který nemá povahu běžného porušení podústavního práva (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04, ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325) či I. ÚS 142/06, ze dne 26. 10. 2006).
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výší přiznané odměny za právní zastoupení s tím, že měla být stanovena podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, a tedy ve vyšší výši, než jak učinily obecné soudy. V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně právně chráněným účelem a zda napadenými rozhodnutími nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatelů, zejména do práva na legitimní očekávání, požívající ochrany jako integrální součásti majetkových práv.
8. V posuzované věci je určující, zda při určení odměny stěžovatelů měly obecné soudy vycházet z hodnoty věcí navržených k vyloučení. Řízení o vylučovací žalobě je v podstatě sporem určovacím o tom, zda budou uvedené věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Důvodem vylučovací žaloby je tedy takové právo třetí osoby, zpravidla právo vlastnické, které nepřipouští výkon rozhodnutí. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, přitom patří, aby osoba, která se ho domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které její zařazení vylučovalo, svědčí jí. Cena věci nemá v této věci určující úlohu, rozhodující je její popis ve smyslu přesné individualizace (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 1622/10).
9. Pokud při výpočtu odměny postupovaly obecné soudy odlišně od přesvědčení stěžovatelů a své právní závěry přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Dovolací soud v odmítacím usnesení dovodil, že v případě vyloučení nemovitosti z exekuce odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, dle níž se odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované, nýbrž že za tarifní hodnotu se považuje částka 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a odkázal přitom na svou bohatou judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, rozsudek ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, usnesení ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 418/2012, rozsudek ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 20 Cdo 2175/2007, či usnesení ze dne 28. 10. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2206/2007).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, jichž se dovolávali, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu