ECLI:CZ:US:2017:2.US.859.17.1
sp. zn. II. ÚS 859/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 54 Co 363/2016-166, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2016, č. j. 50 P 33/2015-133, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4 a 5, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 odst. 1 a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími, kterými byl její nezletilý syn svěřen do společné pěstounské péče manželů H. (dále také jen "pěstouni"). Stěžovatelka nepopírá, že na její straně došlo k několika alkoholovým excesům, tyto však nikdy nevedly k jakémukoliv přímému ohrožení nezletilého, ať už na zdraví, či na duševním vývoji. Jak vyplývá ze soudního spisu, nezletilý se dle posudků odborníků vyvíjí naprosto srovnatelně s ostatními vrstevníky, tudíž o nějakém negativním vlivu matky na jeho vývoj nemůže být řeč. Stěžovatelka se snažila a nadále snaží řešit svou situaci tak, aby předešla zopakování jakéhokoliv excesu, pravidelně docházela za lékařskou pomocí a brala prášky na léčbu alkoholové závislosti. Stěžovatelka si uvědomuje, že ji trápí určité potíže, avšak je přesvědčena, že tyto nikterak neohrozily zdraví nezletilého, ani nepůsobily překážky, které by objektivně vylučovaly její možnost o nezletilého osobně a řádně pečovat. Stěžovatelka také upozorňuje, že soud prvního stupně tak závažný zásah do rodinných poměrů, jakým je odebrání dítěte matce, zdůvodnil pouze jednou strohou větou, což nelze považovat za dostatečné. Situace přitom byla v době vydání obou rozsudků stabilizovaná a soud tak mohl a měl své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnit. Soudy především neuvedly, co brání navrácení dítěte zpět do její péče, a za jakých podmínek by mohlo dojít k opětovnému sloučení rodiny [viz. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. Pokud soudy odůvodňují odebrání nezletilého z péče tím, že stěžovatelka sama uvedla, že hodlá podstoupit ústavní léčbu a přeje si, aby po dobu její léčby o nezletilého pečovala paní D. H., neznamená podle stěžovatelky skutečnost, že zamýšlí nastoupit do ústavního léčení, že nemůže osobně pečovat o nezletilého. O tom by se dalo uvažovat až v momentě, kdy by skutečně započala s ústavním léčením, za předpokladu, že by léčení objektivně znemožňovalo péči o dítě. Soud tak měl se svým rozhodnutím počkat až do okamžiku skutečného nastoupení ústavní léčby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce bylo sděleno, že ústavní léčba není zapotřebí, tak s ní ani nezapočala. V takovém případě měl soud opětovně rozhodnout, že svěření nezletilého do péče pěstounů ruší, neboť zde již není překážka ústavního léčení.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 50 P 33/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 50 P 33/2015-133, svěřil nezletilého do společné pěstounské péče pěstounů. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Vzhledem k závažnosti tvrzeného zásahu do práv stěžovatelky i nezletilého přistoupil Ústavní soud k vyžádání si vyjádření soudů obou stupňů, Městské části Praha 10, pěstounů a organizace Rozum a cit, z. s. (doprovázející organizace pro pěstouny).
5. Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 1. 2015 byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky a nad výchovou byl stanoven dohled. V průběhu péče stěžovatelky o nezletilého byly zjištěny vážné nedostatky v péči (psychické problémy a alkoholismus stěžovatelky), která pod vlivem alkoholu nebyla schopna opakovaně zajistit péči o nezletilého. Dne 24. 2. 2016 byla přivolána policie a stěžovatelka byla převezena na záchytnou stanici. Z toho důvodu bylo dne 26. 2. 2016 vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý předán do péče pěstounů, na základě jejichž návrhu bylo zahájeno řízení o změně péče. Ve výpovědi u soudu dne 30. 3. 2016 stěžovatelka uvedla, že ví, že udělala chybu, nebyla na tom psychicky dobře, má předepsaná antidepresiva, bere Antabus, hodlá nastoupit ústavní léčbu, která bude trvat 1-3 měsíce, dochází do RlAPSu. Uvedla, že syn je u pěstounů spokojený, a souhlasila s tím, aby po dobu její léčby o nezletilého pečovala paní H. Protože bylo zjištěno, že stěžovatelka má déletrvající problémy s alkoholem (již v roce 2013 absolvovala tříměsíční léčení v Bohnicích), deprese a úzkosti, a sama souhlasila, aby po dobu její léčby o nezletilého pečovali pěstouni, bylo jejich návrhu na pěstounskou péči vyhověno.
6. Městský soud v Praze odkázal ve vyjádření na své napadené rozhodnutí a doplnil, že bylo rozhodováno za situace, kdy nezletilý byl v péči pěstounů, kteří jsou jeho tetou a strýcem, už na základě předběžného opatření ze dne 26. 2. 2016 pro opakované selhání péče stěžovatelky z důvodu opilosti. Starší dítě stěžovatelky, K., byla v roce 2010 svěřena do péče babičky. Soud má za to, že jeho rozsudek obsahuje dostatečné odůvodnění jak po procesní stránce, tak i základní věcný důvod, kterým je krátké období, po které stěžovatelka nevykazuje zdravotní problémy bránící jí ve výchově dítěte, aniž by jí současně bylo bráněno stýkat se s jejím synem. Městský soud v Praze se neztotožňuje s výhradou stěžovatelky, že její jednoznačně vyjádřené přání o péči o jejího nezletilého syna je nemožné či neúčinné, a soud by k němu neměl přihlížet, naopak odvolací soud zastává názor, že procesní postoj rodičů v řízení o péči o nezletilé dítě je soud povinen zcela vážně hodnotit, což se v daném případě stalo.
7. Městská část Praha 10 uvedla, že od 30. 1. 2015 se stěžovatelka s nezletilým zdržovala v sociálním bytě, který měla přidělený od Centra sociálních služeb Praha. Za dobu pobytu matky se synem v sociálním bytě došlo k několika případům (v květnu 2015, v srpnu 2015, v listopadu 2015 a v únoru 2016), kdy stěžovatelka pod silným vlivem alkoholu nebyla schopna zajistit řádnou péči o svého syna a následnou péči o nezletilého dočasně převzal otec dítěte, či další příbuzní z jeho strany, kteří se už i v dřívější době na péči o nezletilého dlouhodobě podíleli a stěžovatelce s péčí vypomáhali. Na základě podnětu Městské části Praha 10 z května 2015 zahájil Obvodní soud pro Prahu 10 řízení o změně péče. Městská část Praha 10 vyslovuje přesvědčení, že z písemností založených ve spise a z podkladů (především ze zpráv Policie ČR), kterými soud disponoval, je zřejmé, že stěžovatelka v péči o nezletilého syna opakovaně selhala a nezletilého vystavila možnému nebezpečí ohrožení života a zdraví. Městská část Praha 10 upozorňuje, že nezletilý je ve faktické péči pěstounů, ve které velmi dobře prospívá, už na základě předběžného opatření ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. SPO 20 Nc 9502/2016-6; 20 P a Nc 81/2016. S rodinou úzce spolupracuje organizace Rozum a Cit, z. s., která je doprovázející organizací pro pěstouny, a pěstouni s ní uzavřeli dohodu o výkonu pěstounské péče. Tato organizace rovněž uzavřela se stěžovatelkou a pěstouny dohodu o kontaktech stěžovatelky se synem, kdy kontakt v loňském roce probíhal v intervalu 1x za 14 dní víkend (pátek až neděle) s tím, že styku bude přítomna i babička dítěte. Styk stěžovatelky s nezletilým dle této dohody pravidelně probíhal až do 16. 12. 2016, kdy se stěžovatelka ke styku se synem nedostavila a nezletilého si nepřevzala. Neprodleně po této události se Městská část Praha 10 se stěžovatelkou pokoušela zkontaktovat a provést šetření v jejím současném bydlišti, šetření v bydlišti stěžovatelky se však podařilo zrealizovat až 7. 4. 2017 po mnoha neúspěšných pokusech o kontakt s matkou a po dvou (stěžovatelkou zmařených) termínech domluveného šetření, kdy stěžovatelka sociální pracovníci uvedla, že se aktuálně potýká se zdravotními problémy, které přetrvávají již od ledna letošního roku, resp. od vánočních svátků roku loňského. Po soudním jednání se psychicky zhroutila a dosud na tom není zdravotně dobře. Sdělila rovněž, že pravidelně, jedenkrát týdně, dochází do ordinace k psychiatričce MUDr. Evě Novákové a bere antidepresiva. Jinou léčbu či terapii nepodstupuje. Stěžovatelka uvedla, že nezletilého naposled viděla v prosinci loňského roku, o kontakt se synem má zájem, měla by představu styku 1x za 14 dní na celý víkend, ideálně by si přála navrácení syna zpět do své péče.
8. Dle zprávy organizace Rozum a Cit, z. s. probíhaly na základě písemné dohody mezi stěžovatelkou a pěstouny o prázdninách roku 2016 styky stěžovatelky s nezletilým v bytě babičky nezletilého 15. 7. - 17. 7. 2016, 21. 7. 2016, 27. 7. - 28. 7. 2016, 5. 8. -7. 8. 2016, 12. 8. 2016, 26. 8. - 28. 8. 2016, následně v bytě stěžovatelky za přítomnosti babičky nezletilého 9. 9. - 11. 9. 2016, 23. 9. - 25. 9. 2016, 7.10. - 9. 10. 2016, 14. 10. - 16. 10. 2016, 4. 11. - 6. 11. 2016, 18. 11. - 20. 11. 2016. Dne 30. 11. 2016 byl nezletilý na základě soudního rozhodnutí svěřen do pěstounské péče manželů H. Novou skutečností také bylo, že se stěžovatelkou v té době bydlel i otec nezletilého Z. Č. Telefonickou dohodou s oběma stranami byly stanoveny termíny kontaktů přes vánoce 16. 12. - 18. 12., 25. 12., a 30. 12. - 1. 1. Dne 15. 12. 2016 informovala paní H., že se nemůže stěžovatelce dovolat. Dne 16. 12. 2016 se stěžovatelka na plánovaný kontakt nedostavila, následně se omlouvala, sdělovala, že byla nemocná a měla rozbitý mobil. Na základě týmového rozhodnutí pracovníků Rozum a Cit, z. s., byly kontakty pozastaveny a byla zaslána dne 20. 12. 2016 na Městskou část Praha 10 žádost o prošetření situace. Bylo zjištěno, že se osobní kontakt se stěžovatelkou podařilo uskutečnit až v dubnu 2017. V mezidobí došlo ke změně pracoviště OSPOD, nově obě rodiny spolupracují s OSPOD Říčany - společná schůzka na OSPOD Říčany proběhla 9. 5. 2017, od té doby se pokouší bez úspěchu Rozum a Cit, z. s. stěžovatelku kontaktovat.
9. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo.
10. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. Taková situace však nenastala v dané věci, kdy soudy obou stupňů dovodily splnění podmínek pro svěření nezletilého do osobní péče pěstounů, a tento svůj závěr řádně a dostatečně přesvědčivě zdůvodnily.
11. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 26. 2. 2016, č. j. SPO 20 Nc 9502/2016-6, vydal předběžné opatření, jímž byl nezletilý umístěn do péče manželů D. a T. H., poněvadž se nezletilý ocitl ve stavu nedostatku řádné péče, neboť stěžovatelka při péči o něj opakovaně selhala z důvodu opilosti. Soud měl za prokázané, že stěžovatelka má problémy s alkoholem, deprese a úzkosti, v roce 2013 byla na tříměsíčním léčení v Bohnicích, dvakrát týdně dochází na ambulantní léčbu, kterou absolvovala již v r. 2014, bere Antabus, antidepresiva a hodlá nyní znovu nastoupit ústavní léčbu, která bude trvat až 3 měsíce. Stěžovatelka má ještě dceru K., která byla v r. 2010 svěřena rozhodnutím soudu babičce. Otec nezletilého nemá možnost se o nezletilého postarat, nemá kde bydlet, v současné době přespává u kamaráda a je veden na úřadu práce. Soud zkoumal také poměry pěstounů, kteří mají 8tiletou dceru a 14tiletého syna, společně žijí v novostavbě rodinného domu o velikosti 6+1. Nezletilý se u nich dobře adaptoval, neboť dané prostředí již z minulosti znal. D. H. je sestrou otce nezletilého, a oba rodiče souhlasili, aby o jejich syna pečovali manželé H., kteří o nezletilého fakticky pečují již delší dobu, a tato jejich péče je řádná. K návrhu pěstounů na svěření nezletilého do jejich péče se připojil i kolizní opatrovník. Zejména na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny podmínky §958 a násl. občanského zákoníku, protože v současné době nemůže nikdo z rodičů o dítě pečovat.
12. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací, který doplnil dokazování protokolem Úřadu městské části Praha 10 z jednání konaného na oddělení sociálně-právní ochrany dětí a práce s rodinou, zprávou MUDr. Evy Burdové - lékařky pro děti a dorost a zprávou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Odvolací soud doplnil, že nemá důvod pochybovat o tom, že by stěžovatelka byla po překonání svých zdravotních potíží schopna o nezletilého řádně pečovat, a že se snaží svoji situaci řešit, avšak pozitivní změny na její straně, k nimž od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo, jsou velmi krátkého trvání pro to, aby vzhledem k jejím předchozím opakovaným závažným selháním v důsledku závislosti na alkoholu byl nezletilý ponechán v její péči. V nejlepším zájmu nezletilého je proto podle názoru odvolacího soudu, aby byl zatím ve společné pěstounské péči své tety a strýce, jejichž rodinné prostředí zná dobře již z předchozích pobytů u nich, a kde je o něho řádně postaráno po všech stránkách.
13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly, zda je v zájmu nezletilého, aby byl ponechán v péči stěžovatelky, či svěřen do pěstounské péče. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním.
14. Z pohledu ústavnosti Ústavní soud k danému dodává, že Listina zaručuje dětem zvláštní ochranu, a rodičům, kteří pečují o dítě, právo na pomoc státu. V článku 10 odst. 2 zakotvuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, což je ve sféře vztahů mezi rodiči a dětmi konkretizováno v čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Také evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 chrání právo na respektování soukromého a rodinného života. Stalo se již součástí konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že základním prvkem rodinného života je vzájemné soužití rodiče a dítěte. Povinnost státních orgánů přijmout opatření umožňující realizaci rodinného života přitom není absolutní, neboť nespočívá v povinnosti dosáhnout určitého výsledku, ale v povinnosti vyčerpat všechna opatření, která od něj bylo možné v daném případě rozumně očekávat.
15. Také Úmluva o právech dítěte v čl. 3 stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. V článku 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se podává, že smluvní státy zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. Podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.
16. Tyto základní premisy nacházejí odraz i ve vnitrostátním právním řádu. Z právních předpisů upravujících rodinné právo a sociálně-právní ochranu dětí jednoznačně vyplývá, že jedním z prvořadých zájmů dítěte je vyrůstat ve funkční rodině. Podle ustanovení §1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), se sociálně-právní ochranou dítěte rozumí, mimo jiné, ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Přednostní řešení situace ohroženého dítěte tak spočívá v ozdravění (sanaci) vlastní rodiny dítěte [ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona]. Předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí je podle ustanovení §5 zákona o sociálně-právní ochraně dětí zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Ustanovení §16 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví povinnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností podat neprodleně návrh soudu na vydání předběžného opatření podle zvláštního právního předpisu, ocitlo-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, nebo je-li jeho život, normální vývoj, nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo narušen.
17. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že "Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10, citované shora, odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, §173 a 178; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, §69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, §93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, §75; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43".
18. Obdobně v nálezu sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93) Ústavní soud uvedl, že "Každý člověk, ať nezaviněně či dílem svým přičiněním, se ve svém životě může dostat do situace, kterou není s to sám vyřešit a která mu dočasně zabraňuje řádně pečovat o své dítě. Vedle rodiny a institucí občanské společnosti je to pak především stát, který má v takových případech klíčovou roli (bod 24) a má a musí činit aktivně kroky k znovuobnovení svazku mezi biologickým rodičem a jeho dítětem, nadto v situaci, kdy stěžovatelka od počátku projevovala snahu o řešení své tíživé osobní situace, do které se dostala ne svým zaviněním".
19. S ohledem na shora uvedené ústavněprávní mantinely Ústavní soud pečlivě zvažoval, zda napadená rozhodnutí nevybočila z jimi daného rámce, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, když v projednávané věci byly objektivně dány okolnosti (opakovaná opilost stěžovatelky v roce 2015 a 2016 bránící jí v péči o tehdy Xleté dítě) pro svěření nezletilého do pěstounské péče. Jakkoli se stěžovatelka snaží své selhání zlehčovat, když uvádí, že její chování nijak neohrozilo zdraví nezletilého, ze zpráv Policie ČR vyplývá, že stěžovatelka např. dne 23. 2. 2016, kdy byla přivolána hlídka Policie ČR, nebyla schopna stát na nohou, nezletilý plakal, neboť potřeboval přebalit, v obývacím pokoji hořely zapálené svíčky a bylo otevřeno okno. Jednalo se tedy nepochybně o situaci bezprostředně ohrožující zdraví či život dítěte.
20. Nelze tudíž přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že splňovala a splňuje veškeré předpoklady pro osobní péči o nezletilého. Ústavní soud se v tomto smyslu zabýval zejména tím, zda se skutečně ve věci stěžovatelky nejednalo o výjimečné excesy jinak řádně pečující matky, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a že naopak chování stěžovatelky v době, kdy probíhalo soudní řízení, a ani po jeho skončení do dnešní doby nevykazuje znaky, které by svědčily o nesprávnosti závěrů vyplývajících z napadených rozhodnutí. Zcela irelevantní jsou v této souvislosti námitky v tom smyslu, že soudy konkrétně neuvedly, v čem zdravotní důvody stěžovatelku omezovaly, a že pokud nenastoupila ústavní léčbu, mělo být shora citované předběžné opatření zrušeno. Na tomto místě je nutno podotknout, že předběžné opatření bylo vydáno za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 10 odročil dne 24. 2. 2016 jednání, jehož se stěžovatelka bez omluvy nezúčastnila, přičemž téhož dne odpoledne otec nezletilého kontaktoval Policii ČR MO Hostivař, že stěžovatelka není kvůli opilosti schopna řádné péče o dítě, a v bytě není přítomna žádná další osoba, která by byla schopna tuto péči zajistit. Přivolaná hlídka zjistila, že stěžovatelka měla z důvodu opilosti natolik narušenou motoriku i artikulaci, že nebylo možno ani provést dechovou zkoušku. Ze zprávy Policie ČR ze dne 25. 2. 2016 vyplynulo, že stěžovatelka byla již v noci ze dne 23. na 24. 2 převezena na záchytnou stanici, péči dítě zajistil dočasně otec nezletilého. Stěžovatelce byla provedena dechová zkouška s pozitivním výsledkem 2,43 promile alkoholu v dechu. Důvody pro vydání předběžného opatření i napadených rozhodnutí, ve kterých daly soudy najevo, že období, po které stěžovatelka (v době rozhodování odvolacího soudu) nevykazuje zdravotní problémy bránící jí ve výchově dítěte, jsou velmi krátkého trvání pro to, aby vzhledem k jejím předchozím opakovaným závažným selháním v důsledku závislosti na alkoholu byl nezletilý ponechán v její péči, jsou dle Ústavního soudu z odůvodnění těchto rozhodnutí dostatečně zřejmé, a nemohlo by na nich nic změnit stěžovatelkou požadované podrobnější odůvodnění.
21. Jako nedůvodnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatelky, kterou relativizovala své prohlášení, že si přeje, aby po dobu její léčby pečovala o nezletilého syna paní H. Ústavní soud si ověřil, že přesně takto se vyjádřila stěžovatelka při jednání soudu prvního stupně dne 30. 3. 2016. Z uvedeného je zřejmé, že paní H. je osoba, k níž má stěžovatelka důvěru, pokud jde o péči o nezletilého, a je zcela správné, že soudy při svěření nezletilého do pěstounské péče k tomuto názoru stěžovatelky coby matky nezletilého přihlédly, když dospěly k závěru o nezbytnosti svěření nezletilého do pěstounské péče bez ohledu na nenastoupení ústavní léčby stěžovatelkou.
22. Závěrem Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje pozdější možnost stěžovatelky domáhat se změny stávající úpravy péče o nezletilého. To ostatně vyplývá ze závěrů odvolacího soudu, který uvedl, že pozitivní změny na její straně, k nimž od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo, jsou velmi krátkého trvání pro to, aby vzhledem k jejím předchozím opakovaným závažným selháním v důsledku závislosti na alkoholu byl nezletilý ponechán v její péči. Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by soudy neuvedly, za jakých podmínek by mohlo dojít k navrácení nezletilého do péče stěžovatelky. Ústavní soud, jakkoli přezkoumává napadená rozhodnutí, a nikoli další stav projednávané věci, však nemůže nevidět, že v soudním spise je založena řada zpráv ohledně neuskutečněných šetření poměrů stěžovatelky, která nerespektovala dohodnuté termíny návštěv sociálních pracovnic, ani nereagovala v případech, kdy ji telefonicky kontaktovaly, což nesvědčí o její schopnosti v současné době danou situaci adekvátně řešit.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu