ECLI:CZ:US:2017:3.US.1290.17.1
sp. zn. III. ÚS 1290/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 sp. zn. 5 Tdo 236/2017, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") - poté, co Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil jeho v pořadí první odsuzující rozsudek usnesením ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 3 To 77/2012 - rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 4 T 11/2011 uznal stěžovatele a další spoluobviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stěžovateli uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu čtyř roků. V této souvislosti zrušil soud výrok o trestu uložený stěžovateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 16 T 163/2005 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně městský soud rozhodl o trestech také u ostatních spoluobviněných a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání ve výroku specifikovaných věcí.
3. K odvolání stěžovatele a všech ostatních spoluobviněných rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele a dalších odvolatelů [s výjimkou konkretizovaného obviněného, ohledně něhož zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu] a pod bodem I. podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl o vině stěžovatele a ostatních spoluobviněných (s předznačenou výjimkou) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což ho odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro výkon uloženého trestu jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, uložil mu také trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce správce konkursní podstaty na čtyři roky podle §49 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění. Zároveň s uložením souhrnného trestu zrušil také výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 16 T 163/2005 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy nezabývaly řádně otázkou vlivu délky řízení na výši trestu.
6. Soudy v situaci, kdy odvolání podal pouze sám stěžovatel v procesním postavení obžalovaného (nikoliv státní zástupce), nedostály ani povinnosti při ukládání trestu použít a simili zásadu zákazu změny k horšímu. Není-li plynutí času zohledněno v rozhodování, přičemž v posuzované věci mezi rozhodnutím v pořadí prvním a rozhodnutím "finálním" ovlivněným jen odvoláním stěžovatele ve věci uplyne cca 2,5 roku, pak je tím porušeno základní právo na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, podle kterého v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy).
8. Dále připomíná, že stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8130/78, odst. 66, konstatuje, že zmírnění trestu musí být měřitelné a výslovně z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil.
9. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 konstatuje, že v rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat.
10. S řečeným korespondují rovněž nosné důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185) a ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy - zejména Nejvyšším soudem - uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost, resp. jeho námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Nejvyšší soud výsledek dovolacího řízení založil na úvaze, že stěžovatel sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale prakticky výlučně napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup a dále uplatnil výhrady proti nepřiměřené délce trestního řízení, čímž vybočil z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem trestního práva, popř. jiného právního předpisu, nikoli v aplikaci procesněprávních norem. Přesto se Nejvyšší soud k meritu stěžovatelovy - v řízení o ústavní stížnosti opětovně předestřené - argumentace vyjádřil.
19. Připomíná se, že kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
20. K námitce stěžovatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14).
21. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k ochraně práva na přiměřenou délku řízení garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzaci jeho porušení použitím prostředků, které jsou vlastní trestnímu právu, a zavázal obecné soudy vykonávající trestní jurisdikci, aby využily všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu [srov. nález ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185), nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 (N 122/57 SbNU 525)]. Zároveň však dal také najevo, že spravedlivý proces je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu, a to včetně celého řetězce záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky (usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3622/11, přiměřeně též nález ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3553/15).
22. Žádnou z výše uvedených zásad však soudy při ukládání trestu stěžovateli za jím spáchaný trestný čin neporušily.
23. Nejvyšší soud na argumentovaném základě vysvětlil, že v pořadí druhý rozsudek vrchního soudu (tj. rozsudek ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014) nebyl vydán v nepřiměřené lhůtě právě s ohledem na rozsáhlost a složitost celé věci, tudíž neshledal porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
24. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení odkázal ohledně délky řízení na vlastní usnesení ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 5 Tdo 557/2015, jímž rozhodl o dovoláních spoluobviněných proti rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014, přičemž objasnil, proč trestní řízení trvalo několik let. Šlo o objektivní důvody dané rozsáhlostí trestního jednání a trestního spisu, počtem obviněných, složitostí daňové kriminality páchané stěžovatelem ve spolupachatelství s dalšími již pravomocně odsouzenými spoluobviněnými. Ústavní soud ústavní stížnost jedné ze spoluobviněných proti tomuto rozhodnutí odmítl usnesením ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1135/16 jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Ústavní soud v bodě 13. uvedeného usnesení připomenul, že stěžovatelka uvádí, že došlo k nedůvodným průtahům v řízení, jelikož městský soud vydal druhý rozsudek 2. 4. 2014, zatímco vrchní soud zrušil předchozí rozsudek již dne 17. 12. 2012. Ústavní soud konstatoval, že v daném období si městský soud nechal vypracovat posudek, doplnění posudku, odborné vyjádření a proběhlo několik stání hlavního líčení. Ani tato námitka proto neobstojí, jelikož nenastalo tak vážné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které by mělo dopad na řízení. Případné porušení procesních práv (a eventuální kompenzace) pak není předmětem trestního řízení, ale mělo by být případně hodnoceno v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem.
26. Své stanovisko k této otázce Nejvyšší soud nezměnil ani ve svém dalším usnesení v této věci ze dne 8. 12. 2016 č. j. 5 Tdo 1181/2016-88, jímž rozhodoval o dovolání jednoho ze spoluobviněných. Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 756/17 jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval, že na námitku stěžovatele o nezohlednění délky trestního řízení při ukládání trestu odnětí svobody reagoval přiměřeným a dostatečným způsobem jak vrchní soud, tak i Nejvyšší soud. Ústavní soud rovněž připomenul, že k hodnocení časového období mezi 17. 12. 2012 (po zrušení v pořadí prvního rozsudku městského soudu usnesením vrchního soudu) a 2. 4. 2014 (vydání v pořadí druhého rozsudku městského soudu) se vyslovil již v usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1135/16 (k ústavní stížnosti spoluobviněné).
28. Ústavní soud dal najevo, že v posuzované věci nemá žádný důvod toto zjištění a posouzení jakkoliv korigovat, přičemž zdůraznil, že když stěžovatel namítl prodlevy mezi rozhodnutími odvolacího soudu, je třeba vzít na zřetel, že o odvolání obžalovaných proti v pořadí prvnímu rozsudku městského soudu rozhodl vrchní soud za pět měsíců a o odvolání obžalovaných proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu rozhodl rovněž ve lhůtě pěti měsíců (ke stěžovateli v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 756/17 zvlášť dodal, že po zrušení rozsudku vrchního soudu Nejvyšším soudem pouze ve vztahu k tomuto stěžovateli rozhodl o jeho odvolání rovněž ve lhůtě pěti měsíců), což s ohledem na složitost věci a obsáhlost důkazních prostředků nelze považovat za lhůtu nepřiměřeně dlouhou, či signalizující neodůvodněné průtahy v řízení.
29. Argumentuje-li stěžovatel v nyní posuzované věci - obdobně jako stěžovatelé v ústavních stížnostech evidovaných pod sp. zn. I. ÚS 1135/16 a sp. zn. I. ÚS 756/17 -nesprávným postupem soudu spočívajícím v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti) a obrací pozornost k období od vydání usnesení vrchního soudu ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 3 To 77/2012 do následného rozsudku městského soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 4 T 11/2011, Ústavní soud nemá důvod cokoli měnit na závěrech, k nimž v citovaných usneseních dospěl.
30. Dále stěžovatel dovozuje, že délka řízení byla nepřiměřená, jelikož "v posuzované věci mezi v pořadí prvním rozhodnutím (tj. rozsudkem městského soudu ze dne 16. 7. 2012 sp. zn. 4 T 11/2011) a rozhodnutím finálním (rozsudkem vrchního soudu ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014) ovlivněným jen odvoláním stěžovatele ve věci uplynulo cca 2,5 roku". Stojí za zmínku, že stěžovatelem uváděný časový úsek nepředstavuje cca 30 měsíců, nýbrž necelých 27 měsíců. Určující nicméně je, že i v tomto směru se uplatní nosné důvody citovaných usnesení Ústavního soudu a z ústavněprávních pozic nelze zpochybnit úvahu Nejvyššího soudu, že když se stěžovatel dožadoval přihlédnutí k délce trestního řízení v rámci úvah o ukládaném trestu, je u něj třeba zejména zohlednit, že jde o osobu v minulosti již čtyřikrát soudně trestanou pro majetkovou trestnou činnost, přičemž byl odsouzen za sbíhající se trestný čin podvodu k souhrnnému trestu. Výměra tohoto trestu odnětí svobody v délce sedmi roků, konstatoval dále Nejvyšší soud, tak v sobě zahrnuje rovněž potrestání za trestný čin podvodu (původní trest činil 4 roky nepodmíněně) a při horní sazbě deseti let pouze za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se rozhodně nedá hovořit o nepřiměřeném trestu, a to ani s ohledem na délku trestního řízení.
31. Ze stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu a ESLP nevyplývá ani závěr, že prvostupňové odsuzující rozhodnutí, které navazuje na zrušovací rozhodnutí soudu vyššího stupně vydané k odvolání obviněného, musí nutně zahrnovat trest v nižší výměře oproti v pořadí prvnímu (zrušenému) rozhodnutí; dlužno připomenout, že průtahy a ani nepřiměřená délka řízení v souvislosti s řízením před městským soudem a vrchním soudem shledány nebyly.
32. Dovolací soud vytýkal soudu prvního stupně neobvyklé zpoždění s předložením mimořádného opravného prostředku stěžovatele Nejvyššímu soudu, kdy tento byl podán k městskému soudu dne 2. 12. 2014 a Nejvyšší soud jej obdržel až 22. 2. 2017. Uvedené však vzápětí relativizoval zjištěním, že v průběhu těchto evidentních průtahů, které je nutno přiznat na vrub soudu prvního stupně, již stěžovatel vykonával jemu uložený trest odnětí svobody na podkladě pravomocného odsuzujícího rozsudku. Tento jediný ve věci identifikovatelný průtah tedy nemohl najít svůj odraz ve výroku o trestu ukládaného napadeným rozsudkem.
33. Ústavní soud v této úvaze dovolacího soudu neshledává exces. Vykonával-li již stěžovatel v období trvání tohoto průtahu trest odnětí svobody, nelze dovozovat, že jím byl účinek trestu - natožpak výrazně, ve smyslu judikaturou ESLP a Ústavního soudu definovaných kritérií - oslaben. Není bez významu, že ani stěžovatel citovaným závěrům Nejvyššího soudu neoponuje, nýbrž se soustředí k období dovolacímu řízení předcházejícímu.
34. Jak bylo předznačeno, na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Postačí již jen stručně poznamenat, že kvalifikace dovolání Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu z ústavněprávních hledisek obstojí.
35. Stěžovatel rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, čímž možnosti ústavněprávního přezkumu zúžil.
36. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu