ECLI:CZ:US:2017:3.US.1394.16.1
sp. zn. III. ÚS 1394/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Pastora, zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem, sídlem Náměstí Míru 1, Nový Bor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 30 Cdo 3802/2015-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 58 Co 441/2014-146 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. května 2014 č. j. 42 C 86/2012-116, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí. Je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na rovnost stran vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejšímu účastníkovi, jíž se domáhal, aby mu byla zaplacena částka 200 000 000 Kč, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
3. Zmíněné částky se stěžovatel domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v souvislosti se svým dřívějším trestním stíháním, zahrnujícím i jeho pobyt ve vazbě, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 56 T 3/2003, jenž nabyl právní moci dne 2. 12. 2009. Z žalované sumy 200 000 000 Kč stěžovatel požadoval 148 028 850 Kč jako náhradu majetkové újmy ve výši ušlého zisku, a 51 971 150 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Obvodní soud však jeho žalobě nevyhověl, a to co se týče ušlého zisku s odůvodněním, že stěžovatel svá tvrzení neprokázal, když jeho úvahy, že by býval úspěšně realizoval určité podnikatelské plány, jsou pouhými spekulacemi, a co se týče nemajetkové újmy, přisvědčil protistranou vznesené námitce promlčení.
4. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, a rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
5. Neúspěšný byl stěžovatel i se svým dovoláním, když toto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stran tvrzeného ušlého zisku je stěžovatel za prvé přesvědčen, že ve věci nebylo zcela řádně provedeno dokazování. Konkrétně zejména nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na provedení dokazování celým trestním spisem (soud si vyžádal, aby obhajoba označila konkrétní strany). Dále pak upozorňuje, že soud druhého stupně se odmítl zabývat údajně novým požadavkem stěžovatele na odškodnění z titulu provozování stánku s občerstvením, aniž by se řádně vypořádal se stěžovatelovou argumentací.
7. Co se týče zamítnutí žaloby na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodů promlčení nároku, stěžovatel s právní úpravou v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle které se nárok poškozeného na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, nesouhlasí. Tvrdí, že takováto právní úprava je v rozporu se "zásadami reformy soukromého práva", dle kterých by se takovéto nároky neměly promlčovat.
III.
Procesní předpoklady řízení
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje.
IV.
Vlastní posouzení věci
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící nezhojenými vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité, a to poměrně vysoké, nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (podrobněji viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
11. Ústavní soud nezjistil, a stěžoval ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
12. Odmítnutí podaného dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má následně nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů prvého a druhého stupně. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu