ECLI:CZ:US:2017:3.US.1484.16.1
sp. zn. III. ÚS 1484/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. Š. ml., b) L. Š. a c) S. Š., zastoupených JUDr. Janou Špačkovou, advokátkou, sídlem nám. T. G. Masaryka 80, Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2016 č. j. 20 Co 17/2016-359, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a K. A. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelé a), b) a c) domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), a to z důvodu porušení jejich práv i práv nezletilého zakotvených v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 2. 2007 byla schválena dohoda nesezdaných rodičů - stěžovatele a) a vedlejší účastnice, podle které byl jejich nezletilý syn D. svěřen do výchovy vedlejší účastnice, přičemž stěžovatel a) se zavázal platit na jeho výživu 1 800 Kč měsíčně. Stěžovateli a) se narodila v roce 2009 z jeho nového nemanželského vztahu dcera K. V říjnu 2012 vedlejší účastnice vycestovala i s nezletilým do zahraničí (Spojené království Velké Británie a Severního Irska), kde dosud i s jejím novým přítelem pobývají. V říjnu 2013 rodiče nezletilého uzavřeli mimosoudní dohodu o úpravě styku nezletilého se stěžovatelem a) pro roky 2014 a 2015. Vedlejší účastnici se narodila v prosinci 2014 z daného nového nemanželského vztahu dcera E. R.
3. Návrhem z ledna 2015 se vedlejší účastnice domáhala zvýšení výživného na nezletilého a úpravy styku nezletilého se stěžovatelem a). Okresní soud výroky I., II. a III. rozsudku ze dne 19. 10. 2015 č. j. 12 P 403/2012-318 změnil rozsudek okresního soudu ze dne 19. 2. 2007 tak, že uložil stěžovateli a) povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 1. 2015 částkou 2 500 Kč měsíčně, a současně mu uložil uhradit dlužné výživné. Výrokem IV. zamítl ve zbytku návrh na zvýšení výživného. Dále okresní soud výrokem V. upravil styk nezletilého se stěžovatelem a), jakož i se stěžovateli b) a c), kteří jsou prarodiči nezletilého [ze strany stěžovatele a)], a to po dobu pěti dnů v průběhu každých velikonočních prázdnin, dále po dobu od 15. 7. do 15. 8. každých letních prázdnin, a rovněž po dobu vánočních svátků od 23. 12. do 30. 12. každý sudý rok. Dále výrokem VI. upravil kontakt nezletilého se stěžovateli a), b) a c) prostřednictvím programu Skype, a to v rozsahu minimálně 60 minut každou neděli od 19.00 hod., případně v jinou dobu dle dohody stěžovatelů s vedlejší účastnicí nebo nezletilým. Výrokem VII. uložil okresní soud vedlejší účastnici povinnost informovat stěžovatele a) vždy do 7. dne v měsíci e-mailem o zdravotním stavu, školní docházce a prospěchu i mimoškolních aktivitách nezletilého za předchozí měsíc. Konečně výrokem VIII. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání vedlejší účastnice a odvolání stěžovatele a) rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 č. j. 20 Co 17/2016-359 tak, že svým výrokem I. zastavil řízení o odvolání stěžovatele a) proti prvostupňovým výrokům o výživném (pro zpětvzetí). Dále výrokem II. změnil prvostupňový rozsudek ohledně úpravy styku stěžovatelů s nezletilým tak, že zamítl návrh stěžovatelů b) a c) na úpravu jejich styku s nezletilým, nově upravil styk stěžovatele a) s nezletilým v rozsahu pěti dnů v průběhu každých velikonočních prázdnin, a po dobu od 7. 7. do 7. 8. každých letních prázdnin, přičemž ve zbývající části návrh stěžovatele a) na úpravu dalšího styku s nezletilým zamítl. Výrokem III. rozsudku krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že vedlejší účastnice odvezla nezletilého do zahraničí bez souhlasu stěžovatele a), do té doby měl stěžovatel a) s nezletilým intenzivní vztah a věnoval mu téměř všechen volný čas. Dle tvrzení vedlejší účastnice měli v zahraničí pobývat z pracovních důvodů 2-3 roky, nyní je to téměř 4 roky, nezletilý se již samotnou délkou tohoto pobytu v zahraničí stěžovateli a) odcizuje a krajský soud svým rozhodnutím takový stav ještě prohloubil, neboť extrémně omezil možnost jejich styku, a to bez relevantních důvodů. Stěžovatel a) nemá nyní reálnou možnost vztah s nezletilým udržovat a rozvíjet. Tato omezená úprava styku není v nejlepším zájmu nezletilého. Nezletilý má v České republice úzký vztah se stěžovateli i s jeho polorodou sestrou K.; v zájmu nezletilého je rovněž to, aby nezapomněl na české tradice a zvyky vánočních a velikonočních svátků. Stěžovatelé mají také za to, že jejich soudní návrhy na úpravu styku nebyly svévolné nebo šikanózní vůči vedlejší účastnici. Stěžovatelé uvedli, že právo na výchovu dítěte náleží oběma rodičům a nelze stěžovateli a) toto právo upírat pouze z toho důvodu, že vedlejší účastnice porušila rodičovská práva stěžovatele a) a přestěhovala se do zahraničí.
6. Stěžovatelé navrhli soudní úpravu styku s nezletilým prostřednictvím programu Skype, protože navzdory předchozí dohodě vedlejší účastnice takovému styku brání a nezletilý s nimi může komunikovat jen s jejím svolením (k ústavní stížnosti přiložili tisky některé elektronické komunikace mezi rodiči nezletilého). Krajský soud tuto formu styku nestanovil, přičemž stěžovatelé jsou si jisti, že vedlejší účastnice takovou komunikaci nezletilého s nimi neumožní. Uvedli, že dle ustálené judikatury je při větší vzdálenosti mezi rodičem a nezletilým dítětem nezbytnou existence obou složek styku, tedy osobní i elektronická.
7. Stěžovatel a) dále požadoval soudní úpravu povinnosti vedlejší účastnice informovat jej e-mailem každý měsíc o důležitých záležitostech nezletilého, neboť tuto svou povinnost vedlejší účastnice porušuje a neinformuje jej o školní docházce a prospěchu nezletilého, jejích záměrech přihlásit jej na jinou školu, o mimoškolních aktivitách a zdravotním stavu nezletilého. Uvedená skutečnost byla v řízení prokázána, avšak krajský soud takovou povinnost vedlejší účastnice přesto nestanovil. Stěžovatel a) dodal, že s ohledem na pobyt vedlejší účastnice a nezletilého v zahraničí nemá možnost se podstatné informace o nezletilém jinak sám dozvědět a zjistit je. Stěžovatel a) poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 s tím, že se soudy měly zabývat tím, kdo z rodičů nezletilého zapříčiňuje nedostatečnou komunikaci a zabraňuje styku nezletilého s druhým rodičem; návazně pak mají soudy teprve rozhodovat, komu bude dítě svěřeno do péče.
8. Krajský soud dále nesprávně nestanovil styk v době vánočních svátků, byť má nezletilý v tuto dobu též školních prázdnin. Stěžovatelé trvali na úpravě styku v době vánočních svátků (každý sudý rok) z toho důvodu, že jde o velmi důležité období roku, kdy se utužují rodinné vazby. Je přitom pochopitelné, že tyto svátky chtějí trávit s nezletilým. Podle stěžovatelů není jakkoliv ospravedlnitelný požadavek vedlejší účastnice, kterému vyhověl krajský soud, a podle kterého vedlejší účastnice bude trávit s nezletilým v budoucnu každé vánoční svátky.
9. Stěžovatel a) brojí také proti tomu, že jeho styk s nezletilým v době letních prázdnin byl upraven v převážném rozsahu v době mimo jeho celozávodní dovolenou, na kterou v soudním řízení poukazoval; v době stanoveného styku mu zaměstnavatel neumožní čerpat individuální dovolenou.
10. Podle stěžovatelů krajským soudem upravené omezení styku neodpovídá ani přáním nezletilého, toliko je ve prospěch vedlejší účastnice a jejích zájmů. Krajský soud nerozhodoval dle nejlepšího zájmu nezletilého, ale z hlediska výhodnosti pro vedlejší účastnici. Při komunikaci bez přítomnosti vedlejší účastnice nezletilý vždy projevoval přání udržovat co nejširší styky se stěžovateli, a to jak trávením času v České republice, tak prostřednictvím technických komunikačních prostředků. Nikdy se v soudním řízení nevyjádřil tak, že by měl zájem zcela ukončit komunikaci přes Skype nebo trávit v České republice méně času, například o vánočních svátcích. Nezletilý je spíše introvertní a bojí se případné reakce vedlejší účastnice.
11. Stěžovatelé uzavřeli, že krajským soudem stanovená úprava styku neodpovídá obsahu soudního spisu a provedenému dokazování, krajský soud rovněž opomenul některá jejich tvrzení a důkazy; rozhodl svévolně a porušil rovnost účastníků řízení. Stěžovatelé poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), a ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1156/07, ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 780/14, ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2150/07, a ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04.
12. Stěžovatelé konstatovali, že krajský soud rozhodoval za situace, kdy již proti jeho rozsudku není přípustný další řádný opravný prostředek a řízení tak bylo pouze jednoinstanční. Jsou proto z důvodu porušení ústavně zaručených práv nuceni podat ústavní stížnost.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
16. Ve věci vyplývá, že námitky stěžovatelů v ústavní stížnosti se týkají styku stěžovatelů s nezletilým, včetně vzájemné informační povinnosti rodičů o dítěti (označované též jako "nepřímý styk"). Přestože stěžovatelé požadovali po Ústavním soudu zrušit celý rozsudek krajského soudu, je zřejmé, že proti výroku I. rozsudku krajského soudu ústavní stížnost svým obsahem nesměřuje.
17. Podle Ústavního soudu napadený rozsudek vychází z relevantních ustanovení §888, §889, §890 a §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přičemž skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v něm dostatečným způsobem vyloženy, nevybočují z ustáleného výkladu zákonných ustanovení a nejsou ani v rozporu s obsahem soudního spisu (naopak mají v provedeném dokazování dostatečný podklad), který si Ústavní soud vyžádal k nahlédnutí. Závěry krajského soudu nelze označit za svévolné či excesivní. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující.
18. Krajský soud oproti okresnímu soudu neuložil vedlejší účastnici povinnost pravidelně jednou měsíčně informovat stěžovatele a) o významných záležitostech nezletilého, neboť dospěl k závěru, že tato informační povinnost je již řádně plněna (dobrovolně), tedy uložení takové povinnosti by bylo nadbytečné (nadto krajský soud poukázal na problémovou vykonatelnost výroku VII. rozsudku okresního soudu, na možné spory mezi rodiči o dostatečnosti sdělených informací, zejména v situaci, kdy k žádným změnám v soudem stanovené periodě nedojde). Ostatně ani okresní soud, jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozsudku, nedospěl k závěru, že by vedlejší účastnice tuto svou povinnost neplnila; okresní soud poukázal toliko obecně na zhoršenou možnost stěžovatele a) tyto informace v zahraničí získat, přičemž výrok VII. rozsudku okresního soudu měl zjevně preventivní povahu. Z obsahu vyžádaného soudního spisu (zejména tisků e-mailové komunikace rodičů) pak podle Ústavního soudu vyplývá přiléhavost závěru krajského soudu, neboť vedlejší účastnice pravidelně informovala e-maily stěžovatele a) o školní docházce a prospěchu, o zájmových, zejména sportovních aktivitách, a o aktuálním zdravotním stavu nezletilého. Oproti tomu stěžovatel a) v ústavní stížnosti namítá neplnění dané zákonné povinnosti ze strany vedlejší účastnice jen obecně, a není zřejmé, jaké další konkrétní informace by oproti zprávám podávaným vedlejší účastnicí navíc požadoval a v čem tedy konkrétně spatřuje informace podávané mu vedlejší účastnicí za nedostatečné. Nelze jistě zcela odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel a) [i stěžovatelé b) a c)] měl také pravidelný "přímý" styk (osobní i prostřednictvím technologií) s nezletilým, který je ve věku 10 let, přičemž z obsahu vyžádaného soudního spisu vyplývá, že i prostřednictvím tohoto styku stěžovatel a) mohl získávat a získával informace o nezletilém. Z uvedených důvodů proto závěry krajského soudu v této části nevybočují z mezí ústavnosti. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 není přiléhavý; vedlejší účastnice svou zákonnou povinnost plnila, přičemž otázka, komu má být nezletilý svěřen do péče, není předmětem této ústavní stížnosti (nebyla předmětem ani napadeného rozsudku krajského soudu).
19. Obdobně krajský soud uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by vedlejší účastnice bránila styku stěžovatelů s nezletilým prostřednictvím komunikačních technologií (zejména Skype), naopak tento dálkový styk je udržován. Podle Ústavního soudu rovněž okresní soud neshledal, že by dálkový styk pravidelně neprobíhal; výrok VI. formuloval okresní soud zjevně spíše preventivně z důvodu zájmu nezletilého i stěžovatelů na udržení kontaktu v případě dané velké vzdálenosti jejich bydlišť. Ani tyto závěry soudů o realizování pravidelné dálkové komunikace nejsou podle Ústavního soudu rozporné s provedeným dokazováním. Je třeba také uvést, že skutečnost, že krajský soud nestanovil tento druh styku výrokem rozsudku, neznamená, že by měl tento styk ustat, nebo že by snad měl krajský soud za to, že si nezletilý přeje ukončit tento druh styku (jak si napadaný rozsudek interpretují stěžovatelé), nýbrž krajský soud nepřistoupil k autoritativní úpravě právě z důvodu již faktického naplňování daného styku. Krajský soud současně konstatoval obtížnou vykonatelnost takového autoritativního výroku, a možnou kontraproduktivnost časově jednoznačně stanovené úpravy dálkového styku (tj. úpravy těžko slučitelné s běžným denním režimem a dalšími zájmovými činnostmi nezletilého). Sám nezletilý projevil zájem o další dálkovou komunikaci se stěžovateli, dodržování daného styku se stěžovateli dosud potvrdil, přičemž se vyslovil pro preferenci (flexibilnějších) dohod se stěžovateli ohledně termínů dalších dálkových styků. Absence autoritativního výroku v tomto směru tedy neznamená extrémní omezení styku, jak namítají stěžovatelé (není ani vyloučeno, že dálkový styk může nyní probíhat i ve větším rozsahu, než by stanovil soudní výrok, jako tomu bylo právě ve výroku VI. rozsudku okresního soudu).
20. Pokud jde o styk s nezletilým v době letních prázdnin, stěžovatel a) nebrojí proti jeho rozsahu, ale proti stanovenému termínu. K tomu nutno uvést, že oba soudy na stěžovatelem tvrzenou celozávodní dovolenou ve svých rozsudcích poukazovaly a byly si jí vědomy, avšak krajský soud rozhodl i s ohledem na zájem nezletilého stýkat se v létě také s dalšími příbuznými nezletilého, resp. širší rodinou (s tou nemá možnost přímého styku v jiném období roku). Z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 16. 2. 2016 navíc vyplývá, že se stěžovatel a) shodl s vedlejší účastnicí v odvolacím řízení na tom, že lze daný čtyřtýdenní letní styk realizovat právě v termínu do 7. 8. každého roku. S ohledem na obsah soudního spisu, resp. všechny okolnosti ve věci zjištěné krajským soudem, neshledal Ústavní soud závěry krajského soudu jako svévolné nebo iracionální, a není zde tedy důvod zasáhnout do rozhodovací činnosti krajského soudu.
21. Rovněž svůj závěr o styku nezletilého se stěžovatelem a) během vánočních prázdnin krajský soud dostatečně odůvodnil, a to s ohledem na všechny jím aktuálně zjištěné skutečnosti ve věci, zejména na názor nezletilého o rozsahu jeho styku se stěžovateli během každého roku (velikonoce a část letních prázdnin), i na vyjádření každého z rodičů o jejich možnostech (během vánoc) doprovázet nezletilého během cesty mezi jeho bydlištěm v cizině a Českou republikou. Jak vyplývá ze soudního spisu, nezletilý od rozchodu rodičů netrávil žádné vánoční svátky se stěžovateli (všichni stěžovatelé bydlí v jednom domě), proto se (logicky) nemohl vyjadřovat ani k otázce v České republice se zdržuje méně právě o vánočních svátcích, jak namítají stěžovatelé. Z úpravy provedené krajským soudem také neplyne, že by měl nezletilý do budoucna již vždy trávit své vánoční prázdniny jen s vedlejší účastnicí; soudy rozhodují ve věcech styku s dítětem vždy dle konkrétních okolností zjištěných v době jejich rozhodování.
22. Stěžovatelé uvádějí, že krajský soud opomenul některá jejich tvrzení a důkazy, avšak ty blíže nespecifikují. Na jednotlivé námitky stěžovatelů Ústavní soud již reagoval, a ani v tomto rozsahu se Ústavnímu soudu nejeví, že by některé zásadní důkazy byly krajským soudem opomenuty.
23. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatelů, že řízení ve věci nezletilého bylo pouze jednoinstanční. Věc projednával okresní a poté i krajský soud, přičemž všichni účastníci (tedy i stěžovatelé) měli, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, zjevně přehled o průběhu řízení a otázkách v něm řešených (byli i právně zastoupeni), a měli dostatečný prostor se k věci vyjadřovat a podávat důkazní návrhy.
24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal vybočení krajského soudu z ústavních mezí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu