ECLI:CZ:US:2017:3.US.160.17.1
sp. zn. III. ÚS 160/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. A., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem, sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2016 č. j. 3 To 161/2016-319 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. března 2016 č. j. 1 T 20/2016-241, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 20/2016 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byli stěžovatel a další obžalovaný shledáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 19. 11. 2015 mezi druhou a třetí hodinou ranní cestou z restauračního zařízení opakovaně napadli poškozeného Tomáše Kubaczku, který s nimi nějakou dobu v uvedené restauraci pobýval, a to pěstmi a kopanci. Prohledávali jej a odcizili mu mobilní telefon a peněženku s hotovostí 2 400 Kč. Za uvedené jednání byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Zároveň jim byla stanovena povinnost nahradit poškozenému způsobenou škodu. K závěru o vině dospěl soud zejména na základě výpovědí samotných obžalovaných, kteří přiznali samotná fyzická napadení, označujíce je však za "rvačku", a výpovědí poškozeného a jeho matky.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se skutkovými a právními závěry soudu okresního. Žádný z provedených důkazů dle krajského soudu neodporuje podstatným částem výpovědi poškozeného. Naproti tomu výpovědi obžalovaných, které se navíc v průběhu trestního řízení měnily, obsahují podstatné rozpory, což snižuje jejich věrohodnost. Výpověď poškozeného je dle soudu logická a v podstatných částech konzistentní, podporovaná navíc dalšími nepřímými důkazy, zvýrazňující její věrohodnost.
4. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. 4 Tdo 1412/2016-28. Stěžovatelem uplatněné námitky podle názoru Nejvyššího soudu směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení důkazů, což nezakládá přípustný dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele odvolací soud popřel stěžovatelova ústavní práva a o jeho vině fakticky rozhodl již předem, když jeho argumentaci v odvolání zcela přešel. Jeho závěr, že odsuzující rozsudek okresního soudu byl řádně odůvodněn, stěžovatel napadá, neboť výpověď poškozeného stojí zcela osamoceně a je jediným usvědčujícím důkazem. Stěžovatel rovněž odmítá tvrzení krajského soudu, že by se obžalovaní měli snažit bagatelizovat svou trestnou činnost. Tyto úvahy nemohou dle stěžovatele obstát z hlediska logiky. Oba obžalovaní měli dost času, aby se případně na "bagatelizující" výpovědi domluvili. Všechny jejich výpovědi jsou však dle stěžovatele bezelstné a prosty jakéhokoliv kalkulu. Pravdivě tak popisují průběh incidentu. Stěžovatelovým nakládáním s telefonem poškozeného (pouhé odhození) je pak vyloučeno naplnění znaků trestného činu loupeže, a sice úmyslu zmocnit se cizí věci násilím. Dále pak stěžovatel obsáhle poukazuje na konkrétní rozpory ve výpovědi poškozeného a ozřejmuje důvody, pro něž k nim mělo dojít, a které měly vzít soudy při hodnocení věrohodnosti poškozeného v potaz (např. jeho výraznou opilost). V daném řízení šlo dle stěžovatele o "ryzí případ tvrzení proti tvrzení" a výpovědi poškozeného je třeba dle stěžovatele hodnotit jako nevěrohodné, pročež nemohou být podkladem pro odsouzení. Navíc je v jeho popisu děje zhruba padesátiminutová mezera, během níž není zjevné, co poškozený dělal. Podle stěžovatele se po tu dobu domlouval se svojí matkou na výhodné verzi skutkového stavu. Nedomluvili se však dokonale, neboť mezi jejich výpověďmi byly značné rozpory. Hodnocení důkazů ze strany soudů tak považuje stěžovatel za svévolné. Dle stěžovatele by spáchání trestného činu loupeže vyžadovalo předchozí domluvu, a nikoliv následné spáchání způsobem, vypovídajícím o "určitém mentálním deficitu" případných pachatelů. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel přímo v ústavní stížnosti žádnou námitku nevznesl. Toliko pro úplnost lze doplnit, že žádosti o doplnění dokazování, jež stěžovatel adresoval soudům v trestním řízení, nezůstaly bez odpovědi a soudy se s nimi vždy vypořádaly (srov. např. str. 10 usnesení krajského soudu).
11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými účastníky incidentu, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
13. Klíčový důkaz představuje v dané věci výpověď poškozeného. Ta byla dle Ústavního soudu podrobena ze strany orgánů činných v trestním řízení i obhajoby důkladné analýze, často i ve zcela detailních otázkách, netýkajících se předmětu obžaloby (např. množství navštívených podniků). Dle Ústavního soudu tak byla věrohodnost poškozeného důkladně zkoumána a soudy tedy v tomto směru nic nezanedbaly. Ústavní soud pak musí v obecné rovině přisvědčit závěru obecných soudů, že rozpory ve vedlejších otázkách nesnižují nijak věrohodnost svědka ohledně okolností podstatnějších, jako jsou vzniklá škoda, způsob napadení a "prošacování", kde vypovídal poškozený po celé trestní řízení konzistentně. Ohledně zmocnění se mobilního telefonu potvrzuje pak jeho výpověď i druhý obžalovaný. Za nepřípustný pak nelze dle Ústavního soudu označit výklad ustanovení §173 trestního zákoníku obecnými soudy, dle nějž se trestného činu loupeže dopustí osoba, která se násilím zmocní cizí věci a následně ji zahodí (popř. zničí), zatímco poškozený ze strachu před násilím prchá z místa činu. Ostatně to, že takový výklad nebyl pro obžalované zcela nečekaný, potvrzuje sám druhý obžalovaný ve svém prvním výslechu, v němž popisuje svůj strach, že obžalovaným "přišijou elpaso za to, že D. (stěžovatel) vzal ten mobil" (viz č. l. 56). Jakkoliv nemůže tento úřední záznam sloužit jako důkaz o vině, tedy k utvrzení jakéhokoliv skutkového závěru ohledně předmětu obžaloby, dokládá nicméně nepřekvapivost právních závěrů obecných soudů. V otázce odcizených peněz jde pak dle Ústavního soudu o běžný rozpor mezi jednotlivými důkazy (tvrzeními účastníků incidentu), k jehož vyhodnocení jsou povolány obecné soudy, které díky zásadě ústnosti a přímosti mohou věrohodnost jednotlivých osob posoudit nejlépe. V dané otázce soudy vyhodnotily po rozsáhlém dokazování výpovědi obžalovaných jako nevěrohodné a výpovědi poškozeného jako věrohodné, především pro jejich konzistentnost v popisu trestné činnosti obžalovaných. Tyto závěry pak potvrzují i další důkazy, prokazující čas učinění výpovědí poškozeného, jasné označení pachatelů a jejich jednání, čas prohledání místa činu, prokazatelný pohyb telefonu a opilost poškozeného, který podle všech důkazů nebyl ve fyzickém a duševním stavu vymýšlet "akt pomsty". Extrémní rozpor nelze shledávat ani u namítané údajné časové nesrovnalosti (časová prodleva padesáti minut - viz sub 5), kdy stěžovatel záměrně přehlíží jak výpovědi matky poškozeného, lépe způsobilé vnímat přesně běh času, tak fyzický i psychický stav poškozeného (opilost, zranění, šok z viktimizace), který byl téměř absolutní překážkou objektivního vnímání času. Stejně neopodstatněná jsou i ostatní stěžovatelova skutková tvrzení. Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení, že by v hodnocení soudů byl přítomen tzv. extrémní rozpor, anebo že by soudy při posuzování předmětu obžaloby porušily zásadu in dubio pro reo.
14. V souladu s výše uvedenými závěry je konečně i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, a proti kterému stěžovatel v ústavní stížnosti (zřejmě proto) výslovně žádné námitky nevznáší.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu