ECLI:CZ:US:2017:3.US.175.17.2
sp. zn. III. ÚS 175/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 11. ledna 2017 č. j. MSP-1400/2008-MOT-T/329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 7, 10 a 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel je jako gruzínský státní občan od roku 1999 účastníkem extradičního řízení na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu č. 17 státního prokurátora oblasti Tbilisi ze dne 24. 1. 1994 k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 15 let, uloženého pravomocným rozsudkem Městského soudu v Tbilisi ze dne 25. 3. 2008, jímž byl stěžovatel odsouzen pro spáchání trestného činu vraždy a pokusu trestného činu vraždy.
3. Ministr spravedlnosti rozhodl o povolení vydání stěžovatele do Gruzie poprvé dne 9. 8. 2010, toto rozhodnutí však bylo společně se souvisejícími soudními rozhodnutími o přípustnosti vydání zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2462/10 (N 221/59 SbNU 195). Druhé rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání ze dne 24. 4. 2013 bylo zrušeno nálezem ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169).
4. Napadené rozhodnutí vydal ministr spravedlnosti na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. 1 Nt 241/2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 2 To 5/2013 podle §399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013 ve spojení s §357 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. Tato soudní rozhodnutí byla rovněž předmětem přezkumu Ústavního soudu, výše zmíněným nálezem sp. zn. II. ÚS 1221/13 byla ústavní stížnost směřující proti nim zamítnuta.
5. Vedle extradičního řízení byl stěžovatel také opakovaně účastníkem řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra České republiky dne 29. 4. 2014 rozhodnutím č. j. OAM 10227/VL-07-ZA14-R3-2001 stěžovateli mezinárodní ochranu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neudělilo. Správní žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 56 Az 3/2014 a následnou kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. 2 Azs 190/2015. Ústavní stížnost vůči uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1445/16 jako návrh zjevně neopodstatněný.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že z napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti není patrno, jakými úvahami byl při uplatnění své diskreční pravomoci veden. Absence řádného odůvodnění je umocněna delším časovým obdobím mezi rozhodnutím obecných soudů o přípustnosti vydání a vlastním rozhodnutím ministra, protože není zřejmé, zda ministr vzal při svém rozhodování v úvahu i aktuální hlediska. Stěžovatel dodává, že se dne 17. 1. 2017 obrátil na Evropský soud pro lidská práva, proto soudní přezkum rozhodování o udělení mezinárodní ochrany nadále probíhá a rozhodnutí ministra bylo předčasné. Stěžovatel se rovněž obává, že mu spravedlivý proces nebude zaručen ani v Gruzii.
8. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v důsledku extradice by došlo k porušení jeho práva na život a zákazu mučení, krutého nelidského a ponižujícího zacházení. Vedle špatného stavu gruzínského vězeňství jako takového poukazuje i na svůj zdravotní stav, který se sice zlepšil, ale chronická hepatitida typu C, jíž trpí, nemusí být v podmínkách gruzínských věznic řádně léčena.
9. Protože se stěžovatel obává, že by mohl být kdykoli do země svého původu vydán, čímž by byl zmařen účel a smysl ústavní stížnosti, navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. III. ÚS 175/17-18.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Rozhodování o přípustnosti vydání bylo ustanoveními §397 a 399 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) svěřeno soudům, které se touto otázkou obligatorně zabývají v samostatném řízení. Ministr spravedlnosti může o povolení vydání rozhodnout až po skončení tohoto řízení, a to pouze za předpokladu, že soudy neshledaly existenci žádného z důvodu nepřípustnosti vydání podle §393 trestního řádu. V opačném případě by o žádosti o vydání do cizího státu vůbec nerozhodoval a řízení o vydání by skončilo pouhým oznámením, že vydání nelze povolit.
13. Skutečnost, že ministr spravedlnosti je v otázce přípustnosti vydání vázán právním názorem soudu, který není oprávněn ani přehodnocovat ani nahrazovat, se promítá i do rozsahu přezkumu jeho rozhodnutí o povolení vydání v řízení o ústavních stížnostech. Ústavní soud se v něm konkrétně omezuje na zjištění, zda byla přípustnost vydání stěžovatele ještě před jeho povolením vyslovena rozhodnutím soudu, aniž by se s ohledem na to, že stěžovatel měl možnost podat ústavní stížnost již proti tomuto rozhodnutí, jakkoliv zabýval jeho obsahem. Pokud by přitom vyšlo najevo, že ministr spravedlnosti povolil vydání v rozporu s rozhodnutím soudu, kterým byla vyslovena jeho nepřípustnost, nebo ještě před pravomocným skončením soudního řízení o jeho přípustnosti, pak by jeho postup musel být hodnocen jako flagrantní porušení zákona (neboli jako svévole), jímž by ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny odepřel stěžovateli soudní ochranu jeho základních práv a svobod. Uvedené však v projednávaném případě nenastalo. Povolení vydání ministrem spravedlnosti se opíralo o soudní rozhodnutí, jejichž soulad s ústavním pořádkem posoudil Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 1221/13.
14. Důvody nepřípustnosti vydání podle §393 trestního řádu byly a jsou stejným způsobem relevantní nejen v době rozhodování soudu o přípustnosti vydání, ale i kdykoliv poté, tedy až do okamžiku jeho uskutečnění. Proto musí ministr spravedlnosti při svém rozhodování vždy zvažovat, zda předmětné rozhodnutí soudu není založeno na skutkových zjištěních, která v důsledku plynutí času přestala být aktuální, a tedy zda jej i nadále lze považovat za relevantní podklad pro případné povolení vydání. Pokud by tomu tak totiž nebylo, byl by povinen vydání nepovolit, aniž by byl sám oprávněn rozhodnout, zda je případné vydání přípustné i za těchto změněných poměrů [srov. nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477)].
15. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že mezi rozhodnutím ministra spravedlnosti o povolení vydání ze dne 11. 1. 2017 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 o přípustnosti vydání uplynulo delší časové období, což by se mělo s ohledem na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny promítnout do odůvodnění rozhodnutí ministra spravedlnosti.
16. Stěžovateli lze přisvědčit, že plynutí času od vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti vydání do rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání může založit obavu o aktuálnost informací o situaci ve vyžadujícím státu, mající dopad na přípustnost vydání, a že by delší prodleva mohla skutečně být důvodem pro prohloubení odůvodnění ze strany ministra. Na druhou stranu nelze z data soudních rozhodnutí o přípustnosti vydání "automaticky" odvozovat zastaralost informací, z nichž ministr spravedlnosti vychází. Při svém rozhodování se ministr spravedlnosti opírá nejenom o soudní rozhodnutí, ale i o další informace a důkazy, opatřené z podnětu osoby, o jejíž vydání jde, nebo z vlastní iniciativy (srov. Novotná, J. in: Šámal P. a kol.: Trestní řád. 7. vyd., Praha, C. H. Beck 2013, s. 4177). Nad rámec soudního rozhodování o přípustnosti ministr přihlíží i k politickým aspektům vydání. V projednávaném případě měl navíc stěžovatel příležitost vznést pochybnosti o porušení zásady non-refoulement v řízení o udělení mezinárodní ochrany, které skončilo relativně nedávno. Zásada non-refoulement se věcně překrývá s námitkami stěžovatele týkajícími se obav o porušení práva na život a zákazu mučení a nelidského zacházení. Přestože ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zakazuje správnímu soudu přihlížet ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu, pokud by mohlo navrácením žadatele o mezinárodní ochranu dojít k porušení zásady non-refoulement v důsledku zhoršení situace až po vydání rozhodnutí správního orgánu, dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu možnost toto pravidlo prolomit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015 č. j. 1 Azs 200/2014-29). Stěžovatel tak měl ještě v roce 2016 příležitost nové důkazy v soudním řízení správním vznášet.
17. Vedle existence pravomocného usnesení soudu o přípustnosti vydání sleduje ministr spravedlnosti při svém rozhodování také, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.)]. Pokud by tedy Nejvyšší správní soud na základě nových důkazů předložených stěžovatelem jeho kasační stížnosti vyhověl, představovalo by probíhající řízení v této věci překážku pro povolení vydání ze strany ministra spravedlnosti. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost stěžovatele odmítl a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost vůči tomuto usnesení jako zjevně neopodstatněnou výše citovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 1445/16.
18. Argument stěžovatele o tom, že předložením stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nadále probíhá soudní řízení o udělení mezinárodní ochrany jako překážky pro povolení vydání, je nutno odmítnout. Výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu uvádí jako překážku povolení vydání pravomocné rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Toho se stěžovateli dostalo a řízení před Evropským soudem pro lidská práva je už zcela samostatným řízením mimo soustavu českých soudů, proto jím ani nelze podmiňovat rozhodování ministra spravedlnosti. Nicméně ani případné vydání takového předběžného opatření nelze zaměňovat s probíhajícím řízením o udělení mezinárodní ochrany podle výše citovaného stanoviska pléna Ústavního osudu.
19. Další stěžovatelovy námitky nereagují na rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání, ale pouze opakují tvrzení, jež byla vznášena v předchozích soudních řízeních. Ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání však nemá stěžovateli otevírat nový prostor pro opětovný přezkum rozhodování soudů o přípustnosti vydání nebo o udělení mezinárodní ochrany. Tato řízení už byla ve stěžovatelově věci Ústavním soudem posuzována několikrát. V tomto směru je třeba zdůraznit, že rozhodnutí Ústavního soudu je za podmínek stanovených v čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné i pro samotný Ústavní soud, který nemůže - jsa vázán pravidly stanovenými v zákoně podle čl. 88 odst. 1 Ústavy - postupovat tak, že by jinou ústavní stížnost fakticky posoudil jako nepřímé, a podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nepřípustné odvolání proti usnesení o jiné ústavní stížnosti [viz např. publikované usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993)], natož pak proti vykonatelnému nálezu Ústavního soudu. Přezkum se nyní proto zaměřil pouze na rubrikované rozhodnutí ministra spravedlnosti z pohledu vyloučení svévole nebo interpretace extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že ministr spravedlnosti při svém rozhodování náležitě zohlednil ukončení řízení o přípustnosti vydání i o udělení mezinárodní ochrany. Napadené rozhodnutí tedy nezbytným požadavkům vyhovělo.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Z tohoto důvodu, s ohledem na jeho zatímní a předběžnou povahu, sdílí osud ústavní stížnosti též usnesení Ústavního soudu, kterým byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti (viz sub 9). O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání věci mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu