ECLI:CZ:US:2014:3.US.2679.13.1
sp. zn. III. ÚS 2679/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 1 T 47/2007-618 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2013 č. j. 5 To 122/2013-649, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 2. září 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla dle jeho tvrzení porušena stěžovatelova ústavní práva vyplývající z čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 25. ledna 2011 č. j. 1 T 47/2007-441 uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit tím, že jako lékař konající službu u pacientky řádně nevyhodnotil její vitální údaje, nezabezpečil zjištění příčiny šokového stavu, načež pacientka téhož dne zemřela. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Tento rozsudek byl následně potvrzen odvolacím a dovolacím soudem. Ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 2774/12.
3. Stěžovatel podal následně v této trestní věci návrh na povolení obnovy řízení podle ustanovení §277 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž tvrdil, že existují nové skutečnosti, podle nichž se skutkový děj odehrál jinak, než jak byl zjištěn v původním řízení. Jako nové skutečnosti stěžovatel označil především závěry nových znaleckých posudků. Okresní soud napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl, přičemž uvedl, že jeden znalecký posudek a dvě odborná vyjádření předložená v řízení před tímto soudem byly již předloženy Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení. Okresní soud rovněž uvedl, že skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení již byly známy soudu v původním řízení, zejména z dříve vypracovaných znaleckých posudků. Nejednalo se tedy o nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Proti zamítavému usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v napadeném usnesení stěžovatelovu stížnost zamítl a ztotožnil se se závěry okresního soudu, které ještě významně rozvedl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Dle tvrzení stěžovatele neměl podle platného rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě rozhodovat trestní senát 5 To, neboť pokud není rozvrhem práce stanoveno, že věc musí projednávat vždy stejný senát, což v rozvrhu práce krajského soudu stanoveno není, tak věc musí být přidělena dle tzv. kolečka. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že dne 28. března 2012 napadla na krajský soud jeho stížnost a ten samý den vydala předsedkyně soudu Změnu č. 4 rozvrhu práce, v níž je modifikován rozvrh práce trestního úseku. Stěžovatel poukazuje na jednotlivé pasáže rozvrhu práce, konkrétně na strany 18 a 19, přičemž namítá, že při řádné aplikaci příslušných ustanovení rozvrhu práce by měl věc rozhodovat jiný senát než senát 5 To.
5. Stěžovatel vytýká krajskému soudu rovněž to, že aproboval neprovedení výslechu znalců, kteří zpracovali nové znalecké posudky z různých odvětví oboru zdravotnictví, jež byly podkladem pro řízení o obnově řízení. Stěžovatel namítá, že tímto postupem došlo k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny a zásady in dubio pro reo, a poukazuje na skutečnost, že pro pochopení odborných závěrů obsažených ve znaleckých posudcích je nezbytné, aby se znalci, kteří posudky vypracovali, vyjádřili nejen ke svým znaleckým posudkům, ale aby rovněž v rámci výslechu vysvětlili soudu vztah jejich posudků k důkazům provedeným v předchozím řízení, kdy tento vztah je odbornou záležitostí a bez vysvětlení formou výslechu není soud, jakožto orgán znalý toliko práva, odborně způsobilý konfrontovat nové znalecké posudky s důkazy provedenými v předchozím řízení. Stěžovatel uvádí, že tyto skutečnosti namítal již v rámci podané stížnosti, přitom krajský soud se s těmito námitkami nevypořádal, což představuje jedno z mnoha porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž namítá, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání, neboť obecné soudy nereflektovaly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2010 sp. zn. 4 Tz 16/2010, a napadená usnesení je tak třeba považovat za excesy. Stěžovatel dále sice připouští, že závěry odvolacího soudu na str. 3 a 4 napadeného usnesení jsou jakýmsi střípkem pokusu porovnat nové důkazy s důkazy provedenými v původním řízení, nicméně k tomuto dochází až v řízení o podané stížnosti, čímž je porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení. Stěžovatel dále uvádí, že pokud už odvolací soud porovnává nové důkazy s některými důkazy obsaženými v dosavadním spise, tak je s ohledem na rovnost před zákonem povinen konat důsledně a vyhodnotit vztah všech nových důkazů vůči veškerým důkazům uvedeným ve spise. Stěžovatel v této souvislosti obsáhle vyjmenovává důkazy, které dle jeho názoru nebyly obecnými soudy vzaty v potaz. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh zákonem kladené, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. V první řadě Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky představují ve své většině zopakování námitek uplatněných před oběma obecnými soudy, aniž by stěžovatel významněji reflektoval opěrné důvody napadených rozhodnutí, v jejichž odůvodnění se příslušné soudy s těmito námitkami určitým způsobem vypořádaly. Jádro stěžovatelovy argumentace pak představuje námitka, že obecné soudy svévolným způsobem vyhodnotily stěžovatelem navržené důkazy, v důsledku čehož došlo k protiústavnímu nepovolení obnovy stěžovatelova trestního řízení. K tomu Ústavní soud předně připomíná obecně uznávaný závěr, že návrh na povolení obnovy řízení nepředstavuje procesní oprávnění odsouzené osoby pokračovat v polemice s orgány činnými v trestním řízení o otázkách, které již byly zákonnou a ústavně konformní cestou rozhodnuty, ať již v oblasti práva, či jiného odborného odvětví. Smyslem tohoto institutu tedy není násobení znaleckých posudků a vytváření "odborných táborů" potvrzujících verzi obhajoby, nebo naopak obžaloby, nýbrž primárně poukázání na dosud neřešené skutkové otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vině.
9. Základní podmínkou pro povolení obnovy řízení, dopadající na projednávanou věc, pak je, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Tato okolnost má pro řízení před Ústavním soudem dále významný dopad v tom směru, že procesní institut obnovy trestního řízení se nemůže stát skrytým prostředkem obnovy řízení před Ústavním soudem v případě, kdy se návrh na obnovu v trestním řízení vztahuje na rozhodnutí, které bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, jak se právě stalo v tomto případě cestou již zmíněného usnesení sp. zn. III. ÚS 2774/12 (sub 2). V takto "obnoveném" řízení se Ústavní soud omezuje zase jen na důvody samotné obnovy ve smyslu §278 trestního řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
10. Stěžovatel především vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. K takto vzneseným námitkám je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí. Jeho úloha je vymezena především v čl. 83 Ústavy České republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377; všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz]. K žádnému takovému pochybení však v projednávaném případě nedošlo.
11. V dané věci okresní soud provedl čtením důkazy - stěžovatelem přiložené znalecké posudky - a dospěl k závěru, že z nich nevyplývají žádné nové, soudu dříve neznámé skutečnosti (str. 5 napadeného usnesení okresního soudu), přičemž tyto své závěry okresní soud jasně a srozumitelně odůvodnil. Oba soudy tak došly k závěru, že výsledky nově předložených posudků nemohou zpochybnit vinu stěžovatele, neboť skutečnosti zjištěné v rámci dokazování před okresním soudem nejsou skutečnostmi novými a byly rozhodujícím soudům známy již v průběhu předchozího řízení; ať už se jedná o posouzení vlivu alkoholu a léků na zdravotní stav poškozené, další příčiny jejího úmrtí či relevance celkového nepříznivého zdravotního stavu poškozené atd. Nebylo tedy nezbytné, aby oba soudy konfrontovaly skutečnosti zjištěné v řízení o povolení obnovy se všemi důkazy provedenými v předchozím řízení, pokud již v konfrontaci s některými z nich došly k závěru, že skutečnosti zjištěné v řízení o povolení obnovy nejsou ve smyslu ustanovení §278 trestní řádu "nové" a byly již známy v průběhu řízení předchozího (viz usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 773/14). Ústavní soud považuje tento postup za ústavně konformní, jenž se v žádném případě nepříčí závěrům ze stěžovatelem poukazované judikatury Ústavního soudu, jelikož tato vychází z předpokladu, že skutečnosti vyšlé najevo v řízení o povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými. Za pochybení nelze rovněž označit to, že odvolací soud podrobněji rozvedl ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nebyla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení.
12. Stěžovatel dovozoval další pochybení z neprovedení výslechů znalců, kteří vypracovali znalecké posudky, které byly podkladem návrhu na povolení obnovy řízení. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na znění relevantních zákonných ustanovení, ustálené judikatury i doktrinárních názorů, dle nichž soud, nemající pochybnosti o úplnosti a spolehlivosti znaleckých posudků, může v souladu s trestním řádem upustit od výslechu znalců posudky zpracovávajících (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní řád: komentář 1. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2013, s. 1599-1602). Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12). Závěry obecných soudů odůvodňující nepřistoupení k výslechu příslušných znalců hodnotí pak Ústavní soud rovněž jako srozumitelné a logicky podepřené, a tudíž nesvévolné, a Ústavnímu soudu tak nezbývá než tyto závěry respektovat. Při procesu posouzení důkazů nedošlo tedy v předmětné věci k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud rovněž námitku týkající se porušení práva na zákonného soudce v důsledku nedodržení závazného rozvrhu práce. Důvodem je především nesrozumitelnost v tomto směru stěžovatelem uplatněné námitky, z níž není zřejmé, jakým způsobem mělo být stěžovatelovo právo na zákonného soudce porušeno, resp. z čeho stěžovatel dovozuje, že rozhodoval nepříslušný senát. Současně třeba uvést, že tento svůj závěr o porušení práva na zákonného soudce stěžovatel opírá o znění Změny č. 4 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2013, jež však nabyla účinnost až 1. dubna 2013, tedy několik dní po přijetí stěžovatelem podané stížnosti. Ústavní soud nemohl v tomto ohledu spolu se stěžovatelem spekulovat o tom, že právě podaná stížnost by mohla být důvodem pro změnu rozvrhu práce tohoto krajského soudu provedenou ve stejném okamžiku. V neposlední řadě Ústavní soud z textu stěžovatelem zaslaného rozvrhu práce dovodil, že senát 5 To, který stěžovatel považuje za nepříslušný, je naopak v dané věci pro projednání návrhu na obnovu řízení jediným příslušným senátem, neboť věc rozhodoval již v minulosti. I kdyby se tak stěžovatelem uvedená změna rozvrhu práce jeho věci týkala, byl by dle Ústavního soudu k jejímu projednání příslušný stejný senát. Ani v tomto směru tedy Ústavní soud porušení principů spravedlivého procesu neshledal.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.