ECLI:CZ:US:2017:3.US.1756.17.1
sp. zn. III. ÚS 1756/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vicherka, zastoupeného Mgr. Markétou Oravčíkovou, advokátkou, sídlem U Stromovky 1473/7, Havířov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 3 As 240/2016-70, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2017 č. j. 3 As 240/2016-51 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2016 č. j. 5 Na 20/2016-17, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka řízení. Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků (výrok I) a odmítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného (výrok II), a to pro opožděnost, implikující zjevnou bezúspěšnost. Výrokem III bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
3. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, načež ho Nejvyšší správní soud vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a k doložení povinného zastoupení. Stěžovatel v návaznosti na tuto výzvu požádal Nejvyšší správní soud o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
4. Nejvyšší správní soud následně usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 3 As 240/2016-51 žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudního poplatku zamítl (výrok I) a výrokem II zamítl rovněž návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů. Výroky III a IV tohoto usnesení pak Nejvyšší správní soud stěžovatele opětovně vyzval, aby v dodatečné lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení uhradil soudní poplatek a prokázal splnění podmínky podle §105 odst. 2 soudního řádu správního; tomu stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyhověl a Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti napadeným usnesením ze dne 22. 3. 2017 č. j. 3 As 240/2016-70 zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má předně za to, že žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podal důvodně a včas. Postupem krajského soudu i Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu.
6. Krajský soud toto základní právo porušil tím, že nerozhodl o stěžovatelově žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků samostatným rozhodnutím a o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce nerozhodl vůbec.
7. Nejvyšší správní soud pak toto základní právo porušil tím, že u výroku, kterým krajský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku, v rozporu se svojí dosavadní judikaturou (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004 č. j. 6 Azs 27/2004-41 či ze dne 25. 4. 2007 č. j. 9 As 3/2007-77) trval na splnění poplatkové povinnosti a následně řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), vykonává svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Proto jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na přístup k soudu v tom, že i přes jím podanou žádost o osvobození od soudních poplatků, resp. návrh na ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem a později Nejvyšším správním soudem, nebylo o této žádosti (návrhu) rozhodováno správně. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že krajský soud stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl proto, že žalobní návrh shledal zjevně bezúspěšným. Po úvaze o zjevné bezúspěšnosti návrhu tedy v souladu s §36 odst. 3 soudního řádu správního takto rozhodl bez dalšího, tj. aniž by zjišťoval, zda jsou v případě stěžovatele dány "zvlášť závažné důvody" pro "výjimečné" přiznání osvobození od soudních poplatků. Jinými slovy, právní úprava v případě zjevně bezúspěšných návrhů předurčuje negativní výsledek rozhodnutí soudu o žádosti navrhovatele o osvobození od soudních poplatků. Postup krajského soudu, který samostatnými výroky stejného rozhodnutí zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a odmítl stěžovatelův žalobní návrh pro zjevnou opožděnost jeho podání, byl postupem zákonným, odrážejícím princip hospodárnosti řízení, a nelze v něm spatřovat ani protiústavnost; ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti tento podle jeho názoru nesprávný postup pouze bez další argumentace konstatuje.
12. Z hlediska výsledku řízení před krajským soudem je rovněž neopodstatněná stěžovatelova námitka, že v tomto řízení nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na ustanovení zástupce. Ten totiž může být podle §35 odst. 9 soudního řádu správního ustanoven navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytné třeba k ochraně jeho práv. Jakkoliv lze na jednu stranu přisvědčit stěžovateli, že navrhl-li v řízení před krajským soudem ustanovení zástupce, mělo být o tomto návrhu pro forma rozhodnuto (byť by případně šlo o další odůvodněný výrok napadeného usnesení). Na druhou stranu je nutno vnímat, že shledáním stěžovatelova žalobního návrhu zjevně bezúspěšným z důvodu jeho opožděného podání se rozhodnutí o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem stalo fakticky nadbytečným. V namítané absenci rozhodnutí o takovém návrhu stěžovatele proto při komplexním posouzení věci nelze spatřovat vadu ústavního charakteru.
13. Ve vztahu k řízení o jím podané kasační stížnosti stěžovatel namítá, že neměl být vyzýván k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, když se bránil proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí své žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovateli je možno v obecné rovině přisvědčit v tom, že Nejvyšší správní soud netrvá na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, ani na povinném zastoupení advokátem, jde-li o přezkum úkonů učiněných v probíhajícím řízení o žalobě, které slouží k zajištění podmínek řízení nebo jeho zdárného průběhu, tj. za situace, kdy žalobní řízení před krajským soudem i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu stále běží, resp. kdy se poplatková povinnost stěžovatele v řízení před správním soudem na základě "procesní" kasační stížnosti řeší (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 1 As 196/2014-19). Taková situace však v případě stěžovatele nenastala, neboť řízení před krajským soudem bylo ukončeno odmítavým usnesením, tedy rozhodnutím konečným.
14. V průběhu řízení o kasační stížnosti proti předmětnému usnesení krajského soudu byl stěžovatel vyzván ke splnění poplatkové povinnosti a k doložení povinného zastoupení, načež stěžovatel podal žádost o osvobození od soudních poplatků a navrhl ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Tuto žádost, resp. návrh stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl napadeným usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 3 As 240/2016-51, kterou dostatečným způsobem odůvodnil; proti důvodům zamítavého rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci neuvádí. Za situace, kdy stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyhověl opětovné výzvě Nevyššího správního soudu, aby uhradil soudní poplatek a prokázal splnění podmínky podle §105 odst. 2 soudního řádu správního, Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti v souladu se zákonem zastavil.
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudní ochraně. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu