ECLI:CZ:US:2017:3.US.1864.17.1
sp. zn. III. ÚS 1864/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 30 Cdo 1272/2016-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2015 sp. zn. 12 Co 184/2015 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2015 č. j. 22 C 132/2013-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se proti vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 470 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu byla způsobena újma v důsledku nezákonné vazby a nezákonného výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2015 č. j. 22 C 132/2013-37 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Obvodní soud při posuzování stěžovatelova nároku vzal v prvé řadě za prokázané, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl stěžovatelovo odvolání jako obžalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 24 T 56/2008, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž mu byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč a ochranné opatření spočívající v zabrání věci, konkrétně finančních prostředků. Usnesením ze dne 27. 2. 2014 pak Obvodní soud pro Prahu 7 započetl stěžovateli jako odsouzenému do trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců vykonanou vazbu v době od 26. 7. 2006 do 25. 10. 2006, jakož i vykonaný trest odnětí svobody v době od 11. 1. 2012 do 27. 7. 2012. Současně soud prvního stupně přihlédl k tomu, že stěžovatelovo dovolání proti usnesení městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 769/2014 odmítnuto. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 se tak stal pravomocným a vykonatelným dne 14. 2. 2014. Na základě těchto zjištění obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku zejména uvedl, že pro vznik nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v případě trestního stíhání je podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") rozhodující, že trestní stíhání obviněného neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. V daném případě však byl stěžovatel v trestním řízení pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obvodní soud uzavřel, že v tomto případě zcela zjevně absentuje jakýkoliv právní titul, na jehož základě by se stěžovatel mohl domáhat náhrady škody (újmy), neboť když byl stěžovatel po právu odsouzen, nemůže být na výkonu trestu odnětí svobody, který byl posléze započítán do trestu nového, shledáno cokoliv protiprávního.
3. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 12 Co 184/2015 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že v daném případě chyběly základní podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, respektive předpoklady pro přiznání přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 1272/2016-90 odmítnuto (výrok I.) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelovo dovolání podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné, neboť při řešení projednávané věci se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Městský soud podle Nejvyššího soudu vyšel správně z toho, že újma způsobená stěžovateli tím, že byl nezákonně držen v době od 26. 7. 2006 do 25. 10. 2006 ve vazbě a v době od 11. 1. 2012 do 27. 7. 2012 ve výkonu trestu, je dostatečně zhojena již započtením doby strávené ve vazbě a ve výkonu trestu do nově uloženého trestu pro týž skutek (v tomto směru Nejvyšší soud přiměřeně odkázal na svůj rozsudek ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2486/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).
II.
Argumentace stěžovatele
5. S uvedenými závěry obecných soudů však stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že mu příslušela náhrada nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu odnětí svobody na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. 5 To 305/2011, který byl později jako nezákonný zrušen dovolacím soudem. Vykonával-li tedy stěžovatel trest odnětí svobody na základě rozhodnutí, které bylo nezákonné, byl nezákonně omezen na své osobní svobodě a byla mu způsobena nemajetková újma. V případě výkonu trestu odnětí svobody na základě nezákonného rozhodnutí totiž odsouzenému vzniká daleko závažnější psychická újma i materiální škoda, neboť výkon nezákonně uloženého trestu odnětí svobody odsouzený vnímá jako křivdu a jako nespravedlivý a neoprávněný zásah do jeho práv.
6. Odkazuje-li Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení na rozsudek ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, pak takovýto odkaz je podle stěžovatele naprosto nepřípadný, neboť v odkazovaném rozsudku byla řešena otázka odškodnění osoby neoprávněně držené ve vazbě, kdy následně byla tato doba nezákonné vazby započtena do výkonu následně uloženého trestu odnětí svobody. Stěžovatel je ovšem přesvědčen, že je podstatný rozdíl mezi tím, když někdo na základě nezákonného rozhodnutí vykonává vazbu a tím, když je někdo na základě nezákonného rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti připomíná, že v nyní Ústavním soudem posuzované věci nepožadoval náhradu (majetkové) škody způsobené rozhodnutím o trestu podle §10 zákona č. 82/1998 Sb., ale požadoval náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím státních orgánů podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se přitom poskytuje bez ohledu na to, zda nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Jak již bylo naznačeno shora, stěžovatel byl (stručně vyjádřeno) v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 a před městským soudem shledán vinným ze spáchání trestného činu podplácení, za což mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody. Nejvyšší soud však tato rozhodnutí zrušil, neboť byla porušena ustanovení zaručující stěžovateli přítomnost u hlavního líčení s tím, že Obvodní soud pro Prahu 7 měl toto pochybení v novém řízení napravit. Tak se také stalo a stěžovatel byl znovu uznán vinným z trestného činu podplácení, když mu byl opětovně uložen mimo jiné i trest odnětí svobody. Doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody před kasačním zásahem Nejvyššího soudu, mu byla posléze započtena do nově uloženého trestu odnětí svobody. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. například jeho rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) přitom dlouhodobě vychází z toho, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu (jakož i nemateriální újmu) způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. K takové situaci však v právě posuzovaném případě nedošlo.
11. Ve věci stěžovatele nadto nedošlo ani k porušení zákazu dvojího potrestání za týž trestný čin právě proto, že mu byla započtena doba, v níž byl omezen na svobodě, ač v rámci trestního řízení došlo k naznačenému pochybení. Koncepce podmínek odškodnění za škodu či nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., je pak - nahlíženo stěžovatelovým případem - mimo jiné taková, že rozhodující je výsledek trestního stíhání; stěžovatel přitom byl uznán vinným ze spáchání v trestních rozhodnutích popsané trestné činnosti a byl mu za to uložen trest. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, proč by kompenzace v podobě započtení doby omezení svobody byla v jeho věci nedostatečná. Stěžovatel byl tak jako tak konfrontován s pravomocným rozhodnutím o jeho vině a trestu, když samotná délka výkonu trestu odnětí svobody mu byla poměrně upravena (zkrácena) o to, o co byl omezen na svobodě před nabytím právní moci v pořadí druhého prvostupňového rozsudku.
12. Zpochybňuje-li stěžovatel odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, pak naopak Ústavní soud tento odkaz považuje za přiléhavý proto, že z hlediska odškodnění újmy (škody) není zásadní rozdíl mezi výkonem vazby a výkonem trestu odnětí svobody, zvláště byla-li obviněnému skutečně vina pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána a byl-li mu v trestním řízení uložen adekvátní trest; stěžovatel se k těmto souvislostem v ústavní stížnosti nevyjadřuje a argumentaci Nejvyššího soudu v tomto ohledu dostatečně přesvědčivě nezpochybňuje. Naopak Ústavní soud pro stručnost na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu odkazuje.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu