ECLI:CZ:US:2017:3.US.188.17.1
sp. zn. III. ÚS 188/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, sídlem 17. listopadu 2172/15, Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. Aprk 33/2016-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů.
2. Stěžovatelka podala dne 15. 5. 2015 k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka.
3. V průběhu řízení před městským soudem stěžovatelka učinila několik opatření proti průtahům, k nimž dle jejího názoru v řízení dochází. Stěžovatelka nejprve podala stížnost předsedovi soudu, jež byla dne 23. února 2016 posouzena jako nedůvodná.
4. Dále stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích), o kterém rozhodoval Nejvyšší správní soud pod sp. zn. Aprk 15/2016 a dne 18. 4. 2016 jej zamítl jako nedůvodný.
5. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší správní soud již o druhém návrhu stěžovatelky dle §174a zákona o soudech a soudcích a opět jej posoudil jako nedůvodný.
6. Nejvyšší správní soud ze spisu a z vyjádření městského soudu zjistil, že stěžovatelka podala k městskému soudu žalobu dne 15. 5. 2015, dne 26. 5. 2015 zaslal městský soud vedlejšímu účastníku poučení o složení senátu, který bude věc rozhodovat, a o možnosti soudu rozhodnout o věci samé bez jednání, a vyzval ho k předložení úplného spisového materiálu a zaslání vyjádření k žalobě. Vedlejší účastník zaslal městskému soudu své vyjádření dne 2. 7. 2015. Toto vyjádření soud přípisem ze dne 3. 7. 2015 přeposlal stěžovatelce spolu s poučením o složení senátu a možnosti rozhodnout věc bez jednání. Dne 12. 8. 2015 byla soudu doručena replika stěžovatelky, ve které mimo jiné stěžovatelka požádala, aby bylo ve věci nařízeno jednání. Dne 17. 12. 2015 soud přeposlal repliku navrhovatelky vedlejšímu účastníkovi. Následně soud dne 29. 12. 2015 stěžovatelce zaslal přípis (doručený 4. 1. 2016), ve kterém uvedl, že nevyhovuje její žádosti o přednostní projednání a rozhodnutí věci. Dne 23. 3. 2016 stěžovatelka zaslala městskému soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle zákona o soudech a soudcích, který Nejvyšší správní soud jako nedůvodný zamítl usnesením ze dne 18. 4. 2016 č. j. Aprk 15/2016-28. Dne 27. 4. 2016 byl městskému soudu vrácen soudní spis. Dne 25. 11. 2016 pak stěžovatelka podala další návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
7. Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu městského soudu dospěl k závěru, že ani opakovaný návrh není oprávněný. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v předcházejícím usnesení č. j. Aprk 15/2016-28, z předloženého spisového materiálu vyplývá, že soud se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Městský soud komunikoval se stěžovatelkou i vedlejším účastníkem a shromažďoval informace potřebné k rozhodnutí věci. Spis je připraven k meritornímu projednání a rozhodnutí. Délku řízení osmnácti měsíců (od podání žaloby do podání opakovaného návrhu na určení lhůty) ještě nelze, vzhledem k rozsahu agendy a množství sporů vedených u daného soudu, považovat za průtahy v řízení či nečinnost městského soudu. Posuzovaná věc nespadá do přednostního režimu, a proto je nutné respektovat pořadí napadlých věcí.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na rozhodnutí ve věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že Nejvyšší správní soud neposoudil situaci v jejím řízení u městského soudu jako průtahy v řízení a nevyhověl jejímu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu se svou dosavadní judikaturou, z níž v ústavní stížnosti cituje, a též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
13. Úkolem Ústavního soudu v tomto řízení je přezkoumat napadené usnesení Nejvyššího správního soudu. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud přihlédnout k tvrzení stěžovatelky, že ani v mezidobí mezi vydáním napadeného usnesení a podáním ústavní stížnosti se ve vyřizování její věci u městského soudu nic nezměnilo a řízení tak již trvá déle než 20 měsíců. Ústavní soud posuzuje pouze, zda svým rozhodnutím, které Nejvyšší správní soud učinil v prosinci 2016, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu se svou dosavadní judikaturou. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkázala na jeho usnesení ze dne 2. 9. 2013 sp. zn. Aprk 51/2013 a ze dne 15. 10. 2013 Aprk 61/2013. Skutkové okolnosti, na jejichž základě byla tato rozhodnutí vydána, jsou však odlišné od jejího případu. V usnesení sp. zn. Aprk 51/2013 šlo o řízení, které od podání žaloby trvalo déle než 2,5 roku. V usnesení sp. zn. Aprk 61/2013 pak Nejvyšší správní soud návrhu vyhověl proto, že mezi třetím a čtvrtým návrhem podle §174a zákona o soudech a soudcích podanými v téže věci byl soud zcela nečinný. Nejvyšší správní soud přitom rovněž přihlédl k tomu, že navrhovatel nepožadoval nařízení jednání (na rozdíl od stěžovatelky v nyní projednávané věci).
15. Judikatura Ústavního soudu staví na objektivním pojmu průtahů, které musí být po určité době konstatovány i bez ohledu na množství napadlých věcí, organizaci daného soudu či jeho nedostatečné administrativní a technické zázemí [např. nálezy ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 660/03 (N 24/32 SbNU 219), ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04 (N 46/36 SbNU 487), nebo ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377)]. V projednávané věci nicméně nedošlo k překročení limitní doby, která by znamenala neúnosnou délku řízení i bez ohledu na objektivní podmínky panující u správního úseku Městského soudu v Praze.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu