ECLI:CZ:US:2017:3.US.1892.17.1
sp. zn. III. ÚS 1892/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Barbory Milerové, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. 25 Cdo 406/2017-559, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016 č. j. 15 Co 259/2016-517 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. února 2016 č. j. 56 C 105/2011-460, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Daniely Krhutové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí a domáhala se jejich zrušení namítajíc, že jimi došlo k porušení jejího ústavního práva zajišťovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských právech" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 56 C 105/2011 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici (společně a nerozdílně s dalším žalovaným) byla uložena povinnost nahradit újmu na zdraví ve výši 505 200 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s protiprávním jednání žalovaných. Žalovaná částka se skládala z náhrady bolestného ve výši 13 200 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 492 000 Kč. V průběhu řízení podala vedlejší účastnice vzájemný návrh, kterým se vůči stěžovatelce domáhala úhrady náhrady škody ve výši 141 720 Kč sestávající z bolestného ve výši 9 600 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 84 000 Kč, nákladů na léčení ve výši 120 Kč a ušlého zisku ve výši 48 000 Kč (škoda, sc. újma na zdraví, jí měla vzniknout protiprávním jednáním stěžovatelky vedoucím k jejímu zranění). Po provedeném dokazování rozhodl obvodní soud mezitímním rozsudkem ze dne 24. 5. 2013 č. j. 56 C 105/2011-205, kterým stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I.), určil, že nárok vedlejší účastnice vůči stěžovatelce je co do základu oprávněný (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním (v průběhu odvolacího řízení vzala zpět žalobu co do částky 492 000 Kč), na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. 15 Co 427/2013-266 zrušil výrok I. rozsudku obvodního soudu co do částky 492 000 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbytku rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu (vyjma nenapadnutého výroku o zastavení řízení) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 3780/2014-333 odmítnuto pro nepřípustnost, jelikož nesplňovalo požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
5. Proti všem třem rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 607/15 odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b), event. i e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Posléze stěžovatelka vzala podáním ze dne 1. 9. 2015 zpět žalobu ve zbývající části, tj. ve výši 13 200 Kč, obvodní soud usnesením ze dne 2. 9. 2015 č. j. 56 C 105/2011-406 rozhodl, že zpětvzetí je neúčinné, neboť rozhodnutí o žalobě (tj. též o této části) nabylo právní moci dříve, než stěžovatelka učinila zpětvzetí žaloby.
7. Po provedení dalšího dokazování rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 56 C 105/2011-460 (pozn. bez přihlédnutí k vadnému číslování listin v soudním spise - č. l. 446 až č. l. 457) a řízení co do částky 84 000 Kč zastavil (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 55 560 Kč (výrok II.), zamítl vzájemný návrh co do částky 2 160 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VIII.; kromě jiného uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 131 803 Kč), přičemž shledal důvodnou žalobu ohledně bolestného ve výši 7 440 Kč (v částce 2 160 Kč nikoliv), ušlého zisku ve výši 48 000 Kč a výdajů na hospitalizaci ve výši 120 Kč. Přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici odůvodnil odkazem na §142 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první občanského soudního řádu, ohledně vzájemného návrhu náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznal, když aplikoval §150 občanského soudního řádu (zbývající dva náhradové výroky mají marginální povahu).
8. Stěžovatelka proti výrokům II., IV., V. a VII. rozsudku obvodního soudu brojila odvoláním, v němž zejména obvodnímu soudu vytýkala ignoraci principů dokazování, zpochybňovala určení výše ušlého zisku a nepřiznání nákladů řízení, když požadavek vedlejší účastnice na ztížení společenského uplatnění byl zcela účelový a zcela neobjektivní. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2016 č. j. 15 Co 259/2016-517 rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o věci samé a ve výrocích V. a VII. potvrdil, změnil nákladový výrok IV. tak, že výše náhrady činí 111 059 Kč, jinak ho též potvrdil. V odůvodnění výslovně upozornil, že stěžovatelka v odvolání nepřinesla nic nového, její odvolací námitky směřují zejména do základu nároku vedlejší účastnice, který již byl soudy pravomocně vyřešen. K vyčíslení jednotlivých složek nároku na náhradu škody uplatněných vedlejší účastnicí městský soud plně odkázal na zcela správné a vyčerpávající odůvodnění obvodního soudu. Krajský soud přezkoumal i nákladové výroky a stěžovatelce dal částečně za pravdu, proto příslušný výrok změnil.
9. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, do něhož převzala z velké části text svého odvolání, a doplnila ho odůvodněním jeho přípustnosti. Kromě jiného uvedla, že jde o případ, v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ale i Ústavního soudu), konkrétně pak městský soud i obvodní soud nesprávně právně posoudily věc, neboť porušily právo účastníka řízení provádět účastníkem řádně navržené důkazy, a vyslechnout účastníky, čímž došlo i k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, nesprávně aplikovaly §442 odst. 1 občanského zákoníku ohledně ušlého zisku, při rozhodování o nákladech řízení se zcela nelogicky odchýlily od zásady úspěchu ve sporu a nesprávně aplikovaly §150 a §142 občanského soudního řádu. Dále připomenula, že občanský soudní řád vyslovuje požadavek spravedlnosti při ochraně soukromých práv, v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje projednání a rozhodování právních věcí u soudu, že nebylo provedeno 17 důkazů jí navržených, což může mít za následek nesprávné právní posouzení věci, že musela zaplatit dvakrát náklady řízení, jí však soud žádnou náhradu nepřiznal, až byla úspěšná, což znamená porušení spravedlivého procesu a výrazný nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním hodnocením obecného soudu. Zdůraznila, že jsou-li skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, je zásah dovolacího soudu přípustný. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. 25 Cdo 406/2017-559 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění zrekapituloval předpoklady přípustnosti dovolání a jeho obsahové náležitosti, a poté konstatoval, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Akcentoval, že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné proti rozhodnutím, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a uzavřel, že žádný z jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody, o nichž bylo v dané věci rozhodnuto napadeným rozsudkem městského soudu, nepřevyšuje uvedenou částku. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dovolání stěžovatelky neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu, neboť z obsahového hlediska nesplňuje předpoklady přípustnosti, když v něm není vymezeno, která konkrétní právní otázka řešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Připustil, že stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení určité právní otázky odvolací soud konkrétně odchýlil, či která rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla dle jejího názoru respektována. V závěru odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v podstatě pouze popsala, s čím nesouhlasí, a namítla nesprávné zjištění skutkového stavu a vadný mezitímní rozsudek s tím, že námitky směřující proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka aktualizovala obsah jejího dovolání (viz bod 9.), k němuž doplnila tvrzení o porušení jejích základních práv (bod 1.). Cítí se poškozena na svých ústavních právech a namítá, že ze strany obecných soudů jde o excesivní vybočení z principu jejich nezávislosti vykazující prvky svévole. Vůči postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí jejího dovolání žádné námitky nevznesla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 13. až 15.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 16. až 17.).
13. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 9.). Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu soudu v jeho závěru o nepřípustnosti dovolání, a to jak pro výluku založenou na bagatelní výši peněžitého plnění podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tak z důvodu, že stěžovatelka nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla představovat odchylku od dosavadní rozhodovací praxe.
14. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání plyne zcela zřejmé nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku, klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
15. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. v prosinci roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nezohlednila. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu vedoucí k odmítnutí dovolání.
16. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
17. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto proto, že nebylo přípustné pro bagatelní výši nároku a že neobsahovalo vymezení žádné otázky zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu