ECLI:CZ:US:2017:3.US.1898.17.1
sp. zn. III. ÚS 1898/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Jana Schmidta, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 514/2017-122, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016 č. j. 70 Co 125/2016-105 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2015 č. j. 28 C 438/2013-79, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 18 201 012 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout pochybeními v exekučních řízeních vedených u Okresního osudu v Jablonci nad Nisou.
3. Obvodní soud shora uvedeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem (resp. nezákonným rozhodnutím) a nárokovanou náhradou škody neexistuje potřebný vztah příčinné souvislosti.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele shora označeným rozsudkem meritorní výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro vznik a existenci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
5. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti, a pro tuto vadu (jež nebyla v zákonné lhůtě odstraněna) nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, v prvé řadě vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl jeho dovolání z formálních důvodů, přestože stěžovatel mimo jiné "řádně doplnil a označil svým podáním ze dne 22. 9. 2016, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání". Obvodnímu soudu stěžovatel vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy, čímž zatížil své rozhodnutí existencí tzv. opomenutých důkazů, a navíc napadený rozsudek řádně neodůvodnil (rozsudek je dle stěžovatele nepřezkoumatelný).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 12 až 15) přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti [což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku]. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání "řádně doplnil a označil svým podáním ze dne 22. 9. 2016, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", ani z ústavní stížnosti však nevyplývá, v čem stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval (na rozdíl od toho, v čem spatřoval důvodnost dovolání, jíž se v ústavní stížnosti obsáhle věnuje).
9. Jelikož tedy stěžovatelovo dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo (stěžovatel neprokázal opak), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě jeho dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v §237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než jej odmítnout.
10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního a městského soudu.
12. Z hlediska posouzení přípustnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
13. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu