ECLI:CZ:US:2017:3.US.1904.17.1
sp. zn. III. ÚS 1904/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRANSEA spol. s r. o., sídlem ČSA 1, Velká Bystřice, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Politických vězňů 359/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 4765/2016-103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhá se jeho zrušení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 8/2014 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit částku (po jejím zvýšení v průběhu řízení) 577 590 Kč s příslušenstvím, jako újmu vzniklou průtahy v soudním řízení (celková suma se skládala ze tří dílčích nároků). Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2015 č. j. 18 C 8/2014-64 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tudíž nárok na náhradu škody neprokázala.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci; Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je věcně správný, proto ho rozsudkem ze dne 1. 4. 2016 č. j. 16 Co 42/2016-86 potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání (původně bez právního zastoupení - č. l. 90-91, posléze doplněné prostřednictvím právního zástupce - č. l. 96-97), v němž namítala nesprávné právní posouzení věci a ohledně jednoho z nároků (náhrada za ztrátu z neoprávněně zadržovaného finančního obnosu) tvrdila, že soud rozhodl v její neprospěch v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž platí, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a stěžovatelka tak ztratila očekávaný výnos. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 4765/2016-103 stěžovatelčino dovolání odmítl po zjištění, že trpí neodstraněnými vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně uvedl, že v dovolání není k žádnému dílčímu nároku uvedeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a že z něj nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, že nevymezuje ani žádnou z variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu. Konstatoval, že pouze k nároku na ušlý zisk stěžovatelka uvedla, že soud rozhodl v její neprospěch v rozporu s ustálenou judikaturou, avšak žádnou takovou judikaturu, od níž se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit, neuvedla.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky porušil Nejvyšší soud její právo na spravedlivý proces "když zcela striktně formálně formálně odmítnul dovolání", ona přitom v něm uvedla, jak dle jejího stanoviska "by měl být vyřešen" její tvrzený nárok dle ustálené rozhodovací praxe v dovolání vymezených právních otázkách oproti stanovisku (právnímu názoru) odvolacího soudu. Skutečnost, že v dovolání nejsou uvedeny spisové značky soudních rozhodnutí, o které se ustálená rozhodovací praxe v daných věcech opírá, pak není na závadu. Na podporu svého stanoviska odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) a ocitovala z něj příslušené pasáže. V závěru uvedla, že z usnesení Nejvyššího soudu plyne, že důvodem odmítnutí dovolání byla absence uvedení spisových značek soudních rozhodnutí, která představují ustálenou rozhodovací praxi, se kterou je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. vůči usnesení Nejvyššího soudu žádné opravné prostředky nejsou přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatelka svým dovoláním ze dne 26. 6. 2016 (s doplněním ze dne 2. 8. 2016) napadla rozsudek městského soudu; Nejvyšší soud dovolání shledal vadným.
8. Je notorietou, že dovolání je procesním úkonem, jehož essencialia jsou de lege lata vymezena dikcí §241a odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Z ní vyplývá, že jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její závažnost pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde jednak o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury a o požadavek na judikaturní odklon.
9. Ústavní soud v posuzované věci po zjištění obsahu stěžovatelčina dovolání přisvědčil Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a to ani ve vztahu k žádnému dílčímu nároku (srov. str. 2 a 3 napadeného usnesení), a dodává, že se stěžovatelka o formulaci takové relevantní otázky ani nepokusila. Důvodem pro odmítnutí dovolání tak není absence uvedených spisových značek soudních rozhodnutí dokládajících diformitu soudního rozhodování, jak se domnívá stěžovatelka, ale nenaplnění jedné ze zákonných obsahových náležitostí - vymezení relevantní otázky.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v polovině roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu