ECLI:CZ:US:2017:3.US.1932.17.1
sp. zn. III. ÚS 1932/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bořivoje Vágnera, zastoupeného Mgr. Václavem Láskou, advokátem, sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 3010/2016-151 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 č. j. 30 Co 371/2015-128, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jiřího Kafky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), protože v jejich postupu shledává porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy při rozhodování porušily zejména čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí a dalších podkladů předložených stěžovatelem se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 493 815 Kč s příslušenstvím, jako nevrácené části půjčky poskytnuté na základě smlouvy ze dne 11. 6. 2012. Po provedeném dokazování učinil obvodní soud skutkový závěr o tom, že stěžovatel půjčil vedlejšímu účastníkovi částku 743 815 Kč, vrácena byla pouze částka 250 000 Kč, a proto rozsudkem ze dne 16. 1. 2014 (správně má být "16. 1. 2015") č. j. 31 C 227/2014-81 žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Rozsudek obvodního soudu napadl vedlejší účastník odvoláním, na jehož základě a po provedeném dalším dokazování městský soud změnil rozsudkem napadeným ústavní stížností vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu a žalobu zamítl (dále rozhodl o nákladech řízení). Městský soud po doplnění dokazování uzavřel, že v řízení byla prokázána skutková verze sporu uplatňovaná v řízení jako obrana vedlejšího účastníka, který se bránil námitkou neplatnosti smlouvy o půjčce pro nedostatek vážnosti vůle obou stran, a svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní splnil, když prokázal, že účelem uzavřené smlouvy nebylo půjčení finančních prostředků a že žádné finanční plnění od stěžovatele neobdržel.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodňoval závislostí rozsudku městského soudu na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Poté podrobně popsal dosavadní průběh řízení před obvodním soudem a před městským soudem, zejména upozorňoval, že v rámci odvolacího řízení proběhlo dne 16. 2. 2016 jednání, kdy byl vydán rozsudek, a toto jednání proběhlo přes včasnou a řádnou žádost o jeho odročení v nepřítomnosti stěžovatele. Jednání bylo nařízeno na 16. 2. 2016 ve 13,30 hod. Právní zástupce stěžovatele se nemohl z důvodu náhlé zdravotní indispozice k tomuto jednání dostavit a jeho zaměstnankyně telefonickým hovorem v brzkých ranních hodinách do příslušné kanceláře požádala o odročení jednání, kdy jako důvod uvedla náhlou zdravotní indispozici advokáta, který nebyl s to zajistit v tak krátkém časovém úseku substituční zastoupení. Zdravotní indispozici hodlal právní zástupce doložit soudu lékařskou zprávou, avšak vzhledem ke skutečnosti, že městský soud i přes výslovnou žádost věc projednal a rozhodl, považoval za nadbytečné lékařskou zprávu soudu předkládat. Právní zástupce stěžovatele měl téhož dne zastupovat jiného klienta v jiném řízení; také v tomto případě bylo požádáno o odročení telefonicky a soud žádosti vyhověl a jednání odročil. Stěžovatel má za to, že postupem městského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo každého, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Dále stěžovatel napadl i způsob provedení důkazů městským soudem, má za to, že rozhodnutí je založeno na nesprávných skutkových závěrech, když soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich závěry, které neodpovídají skutkovému stavu. Tím byly porušeny základní zásady právního a demokratického státu, a to zejména zásada audiatur et altera pars a zásada rovnosti "zbraní". Poté polemizuje (s využitím judikaturních závěrů Nejvyššího soudu) s hodnocením smlouvy o půjčce jako simulovaného úkonu. V závěru připomenul, že jednou z elementárních součástí práva na spravedlivý proces je zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž v jeho věci je zřejmé, že názor soudu, který je v přímém rozporu s dosavadním průběhem řízení a neodpovídá dosavadnímu právnímu hodnocení situace, aniž by byli účastníci řízení na takovou změnu právního názoru upozorněni, upírá stěžovateli jeho základní práva. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 18. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 3010/2016 odmítl jako nepřípustné, protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by jeho přípustnost zakládala. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že stěžovatel pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, a že důkazům, které městský soud provedl a následně zhodnotil, odpovídá skutkový závěr o nedostatku vážnosti vůle účastníků uzavřít (reálnou) smlouvu o půjčce, a že zde není extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Posléze ještě dodal, že k vadám řízení přihlédne dovolací soud jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka, že městský soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, který se z účasti na jednání omluvil pro náhlou zdravotní indispozici, stejně jako námitka zpochybňující předvídatelnost rozhodnutí městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obvodním soudem a městským soudem a poté se soustředil na odůvodnění svých tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv. Konkrétně uvádí, že zásah spatřuje především v tom, že v řízení před městským soudem byl vyslechnut pouze vedlejší účastník, on se k jeho výslechu nemohl ani vyjádřit, shrnul předpoklady pro odročení jednání (s odkazy na relevantní judikaturu, napadl i správnost skutkových závěrů, správnost hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů, upozorňuje též na nepovolený způsob výslechu svědků. V závěru též zdůraznil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, která podle jeho názoru byla porušena, a proto byl městským soudem zbaven práva na podání řádného opravného prostředku.
6. Vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatel žádnou konkrétní námitku neformuloval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku městského soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatel svým dovoláním ze dne 16. 5. 2016 (s doplněním ze dne 15. 9. 2016) napadl rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání přisvědčil Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a dodává, že se stěžovatel o formulaci takové relevantní otázky ani nepokusil. V dovolání toliko obecně reprodukuje dva z předpokladů přípustnosti (část II., druhá věta), v ústavní stížnosti pak tvrdí, že ho podal "z důvodů, že v řízení před soudem odvolacím byla řešena otázka procesního práva a že napadený rozsudek ... spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tedy dán dovolací důvod podle ustanovení §241a občanského soudního řádu". Postup Nejvyššího soudu stěžovatel nenapadl žádnou námitkou (pozn. Nejvyšší soud neuvedl, jak tvrdí stěžovatel, že "jsou výtky stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces bezcenné" - srov. druhý odstavec na druhé straně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. v květnu roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu vedoucí k odmítnutí dovolání.
12. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádné otázky zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu