ECLI:CZ:US:2017:3.US.2123.17.1
sp. zn. III. ÚS 2123/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Grubnera, zastoupeného JUDr. Marií Emilií Grossovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Zborov 2760/3, Prostějov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017 č. j. 3A 64/2017-10, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím, postupem městského soudu a správního orgánu, který je správcem daně, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se domáhal zrušení napadeného usnesení, dále aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci jeho jednání, jímž porušuje stěžovatelova základní práva, a aby rozhodl, že vyřešení stěžovatelovy stížnosti formou "Vyrozumění o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle ustanovení §261 odst. 5 daňového řádu, ze dne 12. 10. 2016, ke kterému dospěl Finanční úřad - Odvolací finanční ředitelství v Brně je nezákonné". Stěžovatel informoval, že napadeným usnesením "Krajský soud" (správně "městský soud") odmítl jeho správní žalobu proti "Vyrozumění o prošetření způsobu vyřízení stížnosti", ke kterému dospěl vedlejší účastník a kterým byla vyřízena jeho "Žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 3. 8. 2016". Touto žádostí se snažil dosáhnout přezkoumání postupu správce daně. Další stěžovatelova argumentace se koncentruje především na námitky vůči postupu správce daně při podání oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně a pokládá Ústavnímu soudu otázku "výkladu praktické aplikace ust. §251 (správně má být "261"), odst. 3-6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění pozdějších předpisů, jeho důsledků a možnosti další obrany stěžovatele proti tomuto vyřízení stížnosti".
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Z citovaných ustanovení vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Z obsahu ústavní stížnosti a z předloženého usnesení městského soudu je zřejmé, že stěžovatel brojí primárně proti usnesení tohoto soudu. Přitom byl v napadeném usnesení výslovně upozorněn, že proti němu lze podat kasační stížnost. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel kasační stížnost proti tomuto usnesení nepodal. Stěžovatel tak v dané věci nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva, a jeho návrh je proto podle výše citovaných ustanovení návrhem nepřípustným.
6. Ústavní soud zvažoval, zda přijmout ústavní stížnost za základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (s ohledem na stěžovatelovu domněnku vyjádřenou v bodu 41. ústavní stížnosti). Je třeba předeslat, že jde o významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, a proto je nutné ji interpretovat restriktivně [srov. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky ("stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele"), Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, kupříkladu v usneseních ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95, ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96, ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06, a odvolání na ně je případné (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 386). Stěžovatel se omezil pouze na tvrzení, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dotýká se značného počtu osob, jímž byla současným zákonným stavem upřena další možnost obrany před orgánem veřejné správy, bez bližší argumentace. Uvedené tvrzení tak nemohlo být spolehlivým podkladem pro úsudek, že jde o tuto výjimečnou situaci.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj