ECLI:CZ:US:2017:3.US.2139.17.1
sp. zn. III. ÚS 2139/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Smolíka, zastoupeného JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem, sídlem Sladkovského 601, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 7 As 36/2017-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť jím dle jeho tvrzení byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovateli byla na základě rozhodnutí Městského úřadu Jičín ze dne 15. 7. 2015 č. j. MuJc/2014/25707/DOP/StJ uložena pokuta 25 000 Kč a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců za spáchání přestupku, když při kontrole hlídkou Policie České republiky nepředložil ke kontrole řidičský průkaz a nepodrobil se zkoušce ke zjištění alkoholu v krvi. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím orgánem i rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 12. 2016 č. j. 28 A 11/2015-49, proti němuž podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozhodnutím.
3. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry z přezkoumávaných rozhodnutí. Správní orgány a krajský soud vycházely především z výpovědí zasahujících policistů, výpovědí trojice svědkyň a kamerového záznamu. Z výpovědí policistů vyplynulo, že při jejich příjezdu seděl stěžovatel na místě řidiče, z čehož vyplynula dle soudu vyvratitelná domněnka, že automobil řídil. Ostatní důkazy pak sloužily jako indikátor věrohodnosti výpovědí policistů a naopak nevěrohodnosti stěžovatelem předložené skutkové verze. Řádně byly vyhodnoceny i výpovědi svědkyň, jejichž motivace (údajně osobní msta stěžovateli) označil Nejvyšší správní soud za nerozhodné, neboť nemohly mít vliv na kroky a zjištění policejní hlídky. Nejasnosti kamerového záznamu (např. přesný čas) nejsou dle soudu rovněž důležité, neboť záznam nepředstavuje jediný, ba ani hlavní důkaz proti stěžovateli. Uvedené důkazy představují dle Nejvyššího správního soudu důkazní řetězec, který celkově prokazuje stěžovatelovu vinu. Dále Nejvyšší správní soud označil za přiměřené užití kamerového záznamu jako důkazu ve správním řízení. Takový důkaz může být dle předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu použit i tehdy, pokud byl pořízen nezákonně (resp. bez registrace u Úřadu pro ochranu osobních údajů). K samotnému testu proporcionality, podrobně provedenému krajským soudem, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že záznamem bylo snímáno veřejné prostranství (prostor před hernou a příchod k vozovce) a jeho pořízení sledovalo legitimní cíl ochrany majetku. Nešlo tedy o žádné cílené zasahování do soukromí (špehování) či sbírání informací o stěžovateli.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil ústavní principy důkazního řízení a dokazování zavinění v trestním a správním právu. Toto porušení spočívá především v tom, že soud dovodil stěžovatelovu vinu ze skutečnosti, že se nacházel na sedadle řidiče, a to navíc v zaparkovaném autě. Stěžovatel byl nadále nucen prokazovat svoji nevinu, když po něm soud chce, aby přesvědčivě vysvětlil, jak se na místo řidiče dostal. Soud tak vytvořil novou "vyvratitelnou domněnku", a to bez opory v zákoně, jíž je stěžovatel nucen k povinnosti, kterou mu zákon neukládá. Stěžovatel pouze z místa řidiče sahal na palubní desku. Nebylo tedy prokázáno, že stěžovatel byl ve skutečnosti řidičem. Z kamerového záznamu nelze tuto skutečnost dle stěžovatele rozpoznat a svědectví tří žen považuje stěžovatel za neobjektivní. Pochybnosti o stěžovatelově vině vyvolávají čtyři opačná svědectví.
5. Dále stěžovatel poukazuje na porušení svých práv pořízením a provedením kamerového záznamu. Ten byl pořízen protiprávně. S otázkou jeho řádného užití se pak Nejvyšší správní soud dle stěžovatele dostatečně nevypořádal. Dle stěžovatele přitom záznam není důkazem podpůrným, nýbrž rozhodujícím o stěžovatelově vině. Stěžovatel poukazuje na to, že na záznamu je vidět jeho tvář i celá postava, jakož i registrační značka vozu, do něhož stěžovatel nasedl. Přitom je pořízen v prostředí herny, tedy prostředí spojovaného se zvýšenou kriminalitou, jehož návštěvníci čelí společenskému stigmatu. Dle stěžovatele byl pak záznam použit k jinému cíli, než k jakému byl pořízen. Uvedený kamerový záznam byl pořízen k ochraně majetku herny, avšak stěžovatel nebyl uznán vinným z přestupku v této oblasti, nýbrž v oblasti pravidel dopravy. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního či správního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů správních orgánů či obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze příslušný správní orgán nebo soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném právními předpisy, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Těžiště stěžovatelových námitek přitom spočívá právě v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud, který není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), zasahuje do této oblasti zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel žádnou námitku nevznesl.
10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Do této oblasti spadá stěžovatelova námitka nepoužitelnosti kamerového záznamu jako usvědčujícího důkazu. S touto námitkou se však velmi podrobně vypořádaly Nejvyšší správní soud (v napadeném rozsudku) a krajský soud (v předchozím rozhodnutí), přičemž stěžovatel jejich obsáhlou argumentaci v podstatě vůbec nezohledňuje. Jejich závěry však dle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska zcela obstojí a lze na ně tedy odkázat. Toliko pro doplnění lze uvést, že nejsou v rozporu ani s další v ústavní stížnosti uvedenou judikaturou. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2425/09 rovněž vyplývá, že v každé konkrétní věci je třeba zkoumat, za jakých okolností byl záznam pořízen a k jakému účelu a jakým způsobem byl následně použit. To oba soudy důkladně zvážily. Podobně vyznívají i závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 3 As 118/2015-34. Ty se nicméně týkaly zcela odlišného případu, v němž soukromá osoba použila kamerový záznam pro dopadení pachatele "neúřední" cestou a nešlo tedy o otázku použití záznamu jako důkazu v trestním či správním řízení.
11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Na veškeré v tomto směru učiněné námitky reagoval velmi obsáhle Nejvyšší správní soud, přičemž jeho závěrům nelze nic vytknout.
12. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti pouze opakuje své námitky a výhrady proti závěrům, které správní orgány a soudy dovodily z jednotlivých důkazů. Vina stěžovatele však byla dovozena z řetězce důkazů (výpověď policistů, kamerový záznam a výpověď svědkyň), které stěžovatele usvědčují ve své kombinaci, a nikoliv nezávisle na sobě. Není přitom třeba, aby některý z důkazů usvědčoval stěžovatele sám, jak správně podotkl Nejvyšší správní soud. Závěr o vině pak z hlediska obsahu uvedených důkazů z ústavněprávního hlediska obstojí. Napadeným rozhodnutím nedošlo ani k porušení principu in dubio pro reo, neboť Nejvyšší správní soud, jakož i orgány rozhodující před ním, se se všemi vyvstalými pochybnosti logicky a přezkoumatelně vypořádaly. Zmínku o "vyvratitelné domněnce" nechápe pak Ústavní soud v právním slova smyslu, ale jako vyjádření vysoké pravděpodobnosti určitého skutkového děje.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu