ECLI:CZ:US:2017:3.US.2248.17.1
sp. zn. III. ÚS 2248/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace KONTO-EFEKT, s. r. o., sídlem Posluchov 25, Hlubočky, zastoupené Janem Kozákem, advokátem, sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. 23 Cdo 491/2017-648, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2016 č. j. 8 Cmo 69/2016-525 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 11 Cm 99/2006-469, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) obchodní společnosti AUDIT-EFEKT, s. r. o., sídlem Jablonského 151/74, Olomouc - Klášterní Hradisko, a b) Bc. Ivany Vymazalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi (a postupem jim předcházejícím) byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejším účastnicím na zaplacení částky 9 808 081,70 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejším účastnicím náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení.
4. Proti němu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, neboť pouze ocitovala §237 o. s. ř., neoznačila ale žádnou otázku podle tohoto ustanovení, přičemž pouze vyjádřila nesouhlas s právním posouzením počátku běhu promlčecí doby a toho, zda jednáním druhé vedlejší účastnice (žalované) byl porušen princip zákazu konkurence, resp. zákazu jednatele podnikat ve stejném oboru a povinnosti péče náležitého hospodáře, jakož i s posouzením, zda její počínání není v rozporu s dobrými mravy, a také s posouzením nároku na náhradu nákladů řízení. Dle dovolacího soudu pouhý argument, že vrchní soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů, jak je provedl vrchní soud. K tomu Nejvyšší soud dodal, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení založené na zpochybnění skutkového stavu, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem a že námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce nároku na úhradu ušlého zisku není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a konečně že námitky směřující do vad řízení přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení rovněž nejsou s to založit.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka především uvedla, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl s poukazem na to, že mu nebyly předestřeny okolnosti přípustnosti dovolání. V souvislosti s tím namítla, že se s daným závěrem nemůže ztotožnit, neboť v dovolání je výslovně uvedeno, že se k posouzení dovolacímu soudu předkládá otázka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jde-li o řešení počátku běhu promlčecích lhůt a posouzení porušení principu zákazu konkurence. Nejvyšší soud však argumentoval nesprávně a k řešení celého problému dle jejího názoru přistoupil "formalisticky".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti tomuto rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Jde-li o zbývající napadená rozhodnutí, ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 11-12).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud sice konstatoval, že stěžovatelkou podané dovolání je nepřípustné podle §237 o. s. ř., důvodem jeho odmítnutí byly mj. jeho vady spočívající v tom, že ač stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci vrchním soudem, konkrétně (kromě jiného) v otázce běhu promlčecí doby a porušení zákazu konkurence (viz sub 4), ve svém dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, což je ovšem podle §241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitostí. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka soudům nižších stupňů vytýká, že tyto otázky nesprávně posoudily, a v souvislosti s napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítá, že by nepředestřela "okolnosti přípustnosti dovolání", s tím, že je v něm výslovně uvedeno, že se dovolacímu soudu "překládá k posouzení otázka nesprávnosti postupu odvolacího soudu ohledně řešení otázky počátku běhu promlčecích lhůty a posouzení porušení principu zákazu konkurence".
9. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž dovolatel je v něm povinen nejen specifikovat, jaké právní posouzení (posouzení jaké právní otázky) považuje za nesprávné, ale také vysvětlit, v čem má případná nesprávnost spočívat (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vedle toho (ve spojitosti s tím) je dovolatel povinen uvést (a případně zdůvodnit), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti pokládá za splněný (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, přičemž z obsahu dovolání zjistil, že stěžovatelka, jde-li o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pouze ocitovala §237 o. s. ř., což Nejvyšší soud - v souladu se svou ustálenou judikaturou - považoval za nedostatečné.
10. Stěžovatelka přitom ústavnost daného závěru dovolacího soudu relevantním způsobem nezpochybnila, neboť jak plyne z výše uvedeného, i kdyby (snad) předestřela dovolacímu soudu právní otázku v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř., jak v ústavní stížnosti tvrdí, neznamená to, že by tím vymezila i předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž samotný závěr Nejvyššího soudu, že v tomto ohledu je pouhá citace §237 o. s. ř. nedostačující, nutno považovat za ústavně konformní [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl rovněž z toho důvodu, že některé z tam uplatněných námitek nepředstavovaly dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., v tomto směru však stěžovatelka nic výslovně nenamítla, a ani žádné konkrétní pochybení na straně Nejvyššího soudu z obsahu ústavní stížnosti vyvodit nelze.
11. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům nižších stupňů (kromě jiného), že posoudily po právní stránce věc vadně, a to (i) ve vztahu k výše uvedeným dvěma právním otázkám, bylo její povinností, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, před podáním ústavní stížnosti "vyčerpat" také dovolání, neboť to v dané věci představovalo poslední procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jenž nelze považovat za "neefektivní", neboť jeho primárním smyslem a účelem (srov. i §242 odst. 3 o. s. ř.) je náprava vad spočívajících v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, které stěžovatelka v dovolání, jak sama uvádí, a následně v ústavní stížnosti zpochybnila.
12. Stěžovatelka však tento mimořádný opravný prostředek "nevyčerpala", neboť jej sice podala, ale učinila tak způsobem, který nelze považovat za "řádný", neboť dovolání mělo vady, a (jen) z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl posuzovat, zda je přípustný podle §237 o. s. ř. a případně i důvodný. Jinak řečeno, stěžovatelka svým postupem způsobila, že Nejvyšší soud nemohl její dovolání (kvazi)meritorně projednat, a přezkoumat tak právní posouzení věci odvolacím soudem. Vzhledem k tomu je nutno považovat ústavní stížnost směřující proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozsudku krajského soudu a vrchního soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu