ECLI:CZ:US:2017:3.US.2332.15.1
sp. zn. III. ÚS 2332/15
Usnesení
Usnesení
senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2332/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Petera Majeríka, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, se sídlem Dejvická 46, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 29 Cdo 620/2016-681 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015 č. j. 14 Cmo 288/2013-372, 14 Cmo 289/2013, jímž byl mimo jiné potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatel, který do řízení vstoupil jako vedlejší účastník, je povinen společně a nerozdílně se žalobcem zaplatit žalované náklady řízení, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 74 Cm 420/2009-169, kterým byla zamítnuta žaloba společnosti SONITA-TECHNOS, s. r. o., proti žalované Alence Procházkové na zaplacení částky 3 654 008,31 Kč s příslušenstvím a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a a) společnosti SONITA-TECHNOS, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Nosická 2386/18, Praha 10, a b) Alenky Procházkové jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba společnosti SONITA-TECHNOS, s. r. o., směřující proti žalované Alence Procházkové, na zaplacení částky 3 654 008,31 Kč s příslušenstvím a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ale ve výroku o nákladech řízení tak, že tyto náklady jsou povinni žalované zaplatit společně a nerozdílně žalobce a stěžovatel, který do řízení vstoupil jako vedlejší účastník, a dále (mj.) rozhodl, že jsou povinni jí zaplatit i náklady odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel (vedle žalobce) dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako podané osobou neoprávněnou podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), a pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. s tím, že není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatele
5. Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů o věci samé stěžovatel v ústavní stížnosti (v prvé řadě) namítl, že mu vrchní soud nezaslal vyjádření žalované ze dne 2. 4. 2015 a 5. 4. 2015, nepředal mu je u jednání a ani ho o nich (u jednání dne 8. 4. 2015) neinformoval; o jejich existenci se dozvěděl až z jeho rozsudku, přičemž uvedený soud tato vyjádření, resp. jejich celé pasáže převzal do odůvodnění. Dle stěžovatele došlo k porušení zásady rovnosti "zbraní", porušena měla být i zásada kontradiktornosti, neboť strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu a vyjádřit se k jejich existenci, obsahu a pravdivosti v přiměřené formě a době, pokud mohou ovlivnit rozhodnutí soudu, a o takový případ prý v souzené věci šlo, jak má plynout z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dané opomenutí mělo přitom mít značný vliv na výsledek řízení, a tak podstatně zasáhlo do jeho práv a přivodilo mu podstatnou újmu.
6. Proti rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení stěžovatel namítl, že nebyl účasten na řízení u městského soudu, resp. že vrchní soud pominul, že vstoupil do řízení až v rámci odvolacího řízení "a byl připuštěn na základě usnesení [v]rchního soudu ze dne 18. 4. 2013", a proto mu nevznikla povinnost uhradit náklady vzniklé v tomto řízení.
7. Podáním ze dne 22. 1. 2017 stěžovatel napadl rovněž (v mezidobí vydané) usnesení Nejvyššího soudu, přičemž namítl, že jeho rozhodnutí je překvapivé, protože se nevypořádal s tvrzeními žalobce i jeho tvrzeními obsaženými v dovolání, že jeho závěry jsou v rozporu se stavem řízení a dokazováním. Postupem Nejvyššího soudu mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nemohl bránit proti závěru tohoto soudu, že mu žalovaná předala finanční prostředky. Současně stěžovatel zopakoval své námitky uvedené v bodě 5 a odmítl, že by od žalované převzal nějaké finanční prostředky. Závěr Nejvyššího soudu tak prý nese prvky libovůle a zasahuje do jeho práv na důstojnost a dobrou pověst. Uvedl, že si je vědom usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 29/16 (v SbNU nepublikováno; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ale že má za to, že je třeba tento případ posoudit odlišně, a to z důvodu, že mu bylo upřeno být účasten v řízení před soudem prvního stupně, že jde o jeho věc, jestliže dovolací soud "zcela zmatečně a bez opory v provedeném dokazování" dospěl k výše uvedenému závěru, a on se proti tomu nemohl bránit. Ve svém důsledku to dle stěžovatele (v pozici vedlejšího účastníka) představuje odnětí možnosti jednat před soudem. Napadeným usnesením dovolacího soudu mělo být porušeno jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům a vyjádřením protistrany, zásady "rovnosti zbraní" a kontradiktornosti řízení, rovnosti účastníků řízení, jakož i povinnost soudů odůvodnit rozhodnutí, protože nebyla vypořádána jeho argumentace.
8. Stěžovatel také namítl, že Nejvyšší soud zcela nesprávně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to z důvodu, že nebyl v řízení účasten od počátku. Městský soud svým usnesením ze dne 16. 7. 2012 č. j. 74 Cm 420/2009-238 (tedy až po vydání ústavní stížností napadeného rozsudku dne 14. 5. 2012) rozhodl o nepřípustnosti jeho vedlejšího účastenství, avšak vrchní soud toto rozhodnutí změnil svým usnesením ze dne 18. 4. 2013 č. j. 14 Cmo 396/2012-261. Nejvyšší soud zcela pominul, že do řízení vstoupil až v rámci odvolacího řízení, neboť oznámení o jeho vstupu bylo doručeno soudu dne 11. 6. 2012. Povinnost hradit náklady řízení podle §142 a násl. o. s. ř. mu proto nevznikla, přičemž rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu má být v rozporu se zásadou předvídatelnosti a odůvodněnosti rozhodnutí, jakož i pravidly pro přiznávání náhrady nákladů řízení, resp. v rozporu s povinností soudů rozhodovat podle platné právní úpravy a v souladu s výsledkem řízení.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti rozhodnutím městského a vrchního soudu ve věci samé, není podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přípustná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vyčerpal všechny opravné prostředky. Sice podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, podle výkladu Nejvyššího soudu vedlejší účastník právo podat dovolání ve věci samé nemá (viz sub 4). Podle ustanovení §229 odst. 3 věty první o. s. ř. však může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle §231 o. s. ř. může tuto žalobu podat i vedlejší účastník, jestliže vstoupil do původního řízení; tato žaloba je však nepřípustná, jestliže s ní jím podporovaný účastník nesouhlasí.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v důsledku vadného postupu vrchního soudu se nemohl seznámit s vyjádřeními protistrany, vyjádřit se k nim a k prováděným důkazům, což mělo negativní dopad na výsledek řízení. Tuto námitku lze přitom podřadit pod zmatečnostní důvod zakotvený v citovaném ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1787/14 (v SbNU nepublikováno)]. Z obsahu ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek vyčerpal.
12. Je nutno dodat, že z hlediska otázky přípustnosti ústavní stížnosti není podstatné, zda se tak eventuálně stalo pro nesouhlas jím podporovaného účastníka řízení (§231 o. s. ř.). Ústavní soud již dříve uvedl, že vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo (o její práva a povinnosti v řízení nejde), ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem; smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" [viz usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 496/14 (v SbNU nepublikováno)]. V řízení má vedlejší účastník sice stejná práva a povinnosti jako účastník a jedná sám za sebe, jeho úkony však nemohou odporovat úkonům podporovaného účastníka (§93 odst. 3 o. s. ř.) a vedlejší účastník je jím také omezen (přímo či nepřímo) v právu na uplatnění opravných prostředků (srov. i §203 odst. 1 o. s. ř.). Dle názoru Ústavního soudu dané oprávnění nutno reflektovat i v řízení o ústavní stížnosti, neboť vedlejší účastník nemůže jednat v rozporu s vůlí jím podporovaného účastníka a ústavní stížnost používat jako "náhradní" opravný prostředek v případech, kdy jej pro nesouhlas účastníka uplatnit nemůže, a tímto způsobem - v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti - "obcházet" pořad práva a v konečném důsledku požívat lepší pozice, jde-li o podmínky podání ústavní stížnosti, než samotný účastník, kterého má podporovat.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení a usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti v její přípustné části (sub 13) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti závěrům dovolacího soudu, dle nichž stěžovatel není osobou oprávněnou k podání dovolání ve věci samé, je nutno konstatovat, že otázka práva vedlejšího účastníka podat dovolání byla Nejvyšším soudem řešena opakovaně, přičemž stěžovateli je judikatura Ústavního soudu, který interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany Nejvyššího soudu opakovaně shledal ústavně konformní, dobře známa. Pokud pak stěžovatel neměl procesní legitimaci k podání dovolání, nemohlo být jeho dovolání meritorně projednáno, a proto se dovolací soud v něm obsaženou argumentací (týkající se údajných pochybení, jichž se měl odvolací a případně nalézací soud dopustit) ani nemohl zabývat. Na doplnění je možno dodat, že pokud snad stěžovatel namítl, že dovolací soud nějak pochybil ve vztahu k druhému dovolateli (tj. žalobci), dle ustálené judikatury Ústavního soudu ústavní stížnost nemá charakter tzv. actionis popularis, a nelze ji tak podávat jménem jiné osoby.
16. Brojí-li stěžovatel proti posouzení otázky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ze strany vrchního soudu a následně Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že v ústavní stížnosti stěžovatel nejprve namítl, že nebyl účasten na tomto řízení, a proto není povinen tyto náklady platit, přičemž argumentoval tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14. 5. 2012, jeho vedlejší účastenství vrchní soud připustil usnesením ze dne 18. 4. 2013, a že tudíž do řízení vstoupil až ve stadiu řízení odvolacího. V doplnění ústavní stížnosti argumentoval tak, že do řízení vstoupil dne 11. 6. 2012, kdy bylo doručeno soudu jeho oznámení o vstupu do řízení.
17. Předně je nutno zmínit, že v doplnění ústavní stížnosti (viz str. 3 a 4) sám stěžovatel uvedl, že souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že se stal vedlejším účastníkem již v okamžiku, kdy soudu prvního stupně došlo jeho sdělení, že vstupuje do řízení, a dále, že "sice projevil snahu o vstup do řízení dříve, ale při jednání dne 14. 5. 2012 vzal svůj předchozí návrh na vstup do řízení zpět". Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrno, že se uvedený soud zabýval otázkou okamžiku stěžovatelova vstupu do řízení, přičemž vyšel z podání, která stěžovatel učinil již v řízení před soudem prvního stupně (konkrétně na č. l. 31, 116 a 196) a jejichž obsahem bylo sdělení o vstupu do řízení na straně žalobce; tuto skutečnost přitom stěžovatel (ve svém důsledku) potvrdil, a tak ani v tomto bodě Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknout, jestliže vyšly z toho, že se stěžovatel stal vedlejším účastníkem již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně (byť o jeho účasti rozhodovaly soudy až ve stadiu řízení odvolacího), a že je proto povinen (i on) hradit žalované náklady řízení.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.