ECLI:CZ:US:2017:3.US.2403.17.1
sp. zn. III. ÚS 2403/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Marty Hruškové, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, sídlem Muchova 9/223, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2017 č. j. 21 Cdo 125/2017-273, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 39 Co 147/2016-241, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2016 č. j. 39 Co 147/2016-247, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. října 2015 č. j. 30 C 40/2013-210, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Martina Hrušky a 2) Lukáše Hrušky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka zavázána zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 255 646,02 Kč s příslušenstvím.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatelky změnil pouze v části týkající se příslušenství, ve zbývající části rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Stěžovatelčino dovolání v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, protože jednak neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze proto tento nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že jí dovolací soud svým postupem zcela odepřel právo na soudní ochranu. Má totiž za to, že Nejvyšší soud postupoval při posouzení jejího dovolání nadmíru formalisticky, a v této souvislosti se dovolává závěrů nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 10 až 13) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahovalo způsobilé vymezení údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a byl v něm uplatněn i jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
8. Z kopie dovolání, již stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, je zcela zřejmé, že tento závěr Nejvyššího soudu plně koresponduje s obsahem stěžovatelčina dovolání. Přípustnost dovolání navíc stěžovatelka vymezila toliko odkazem na znění §237 o. s. ř.
9. Na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, proto nelze hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání (mj.) žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v §237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout. Na této skutečnosti nic nemění ani závěry stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu