ECLI:CZ:US:2017:3.US.254.17.1
sp. zn. III. ÚS 254/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. Š., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Čeňka Růžičky 767/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016 č. j. 7 Tdo 1138/2016-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2016 č. j. 4 To 118/2016-241 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2016 č. j. 4 T 151/2015-239, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle ustanovení §326 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že policistům, kteří mu v rámci zásahu odebrali střelnou zbraň, opakovaně vyhrožoval zastřelením. K incidentu došlo po několikahodinové policejní operaci, jejíž cílem bylo především zajištění bezpečnosti stěžovatelovy dcery, která zákrok policie tísňovým telefonátem iniciovala. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Současně soud rozsudkem zabral střelnou zbraň, kterou stěžovateli Policie České republiky (dále jen "policie") odebrala. Městský soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině především z výpovědí zasahujících policistů a jimi zpracovaných úředních záznamů. Těmi byla dle soudu spolehlivě vyvrácena stěžovatelova obhajoba, dle níž nevěděl, že zasahující muži jsou policisté. Stěžovatelův duševní stav mohl být lehce ovlivněn prožívaným stresem, avšak dle soudu (a znaleckého posudku) nikoliv v míře podstatné, když ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zachovány (viz sub 9).
3. Závěrům městského soudu pak zcela přisvědčily Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle stěžovatele bylo v daném trestním řízení prokázáno, že neměl v úmyslu příslušníkům policie vyhrožovat nebo ublížit. Absentuje tak subjektivní stránka trestného činu. Při svém jednání stěžovatel nevěděl, že jde o policisty. Byl zmatený, nemocný. Vyhrožovat chtěl domnělé mafii a jednal tak po celou dobu v omylu. Závěry znalkyně ohledně stěžovatelova duševního stavu je třeba považovat za neúplné, když navíc zkoumala jeho zdravotní stav v době, kdy už byl zdravý a nebyly u něj přítomny důležité okolnosti (teplota, dehydratace, únava, užití léků proti chřipce). Soudy pak pochybily, pokud se odmítly zabývat jeho zdravotnickou dokumentací. Prokázán byl rovněž stěžovatelův úmysl chránit svoji dceru (žádal policii o pomoc při jejím hledání, dožadoval se kontaktu s ní). Policie však dle stěžovatele jednala nevhodně a kontakt s ní, který by ho pravděpodobně uklidnil, mu neumožnila. Zbraň odevzdal policii bez odporu a nikoho s ní neohrožoval (i podle vyjádření policistů tak s nimi stěžovatel spolupracoval). Soudy tak stěžovatelovo jednání vytrhávají z kontextu a odmítají provést důkazy stěžovatelem navržené (ohledně jeho zdravotního stavu či přepadení ruskojazyčnou mafií v minulosti). Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel vznáší pouze několik obecných námitek, dle nichž se soudy dostatečně nevěnovaly jeho zdravotnímu stavu a okolnostem přepadení stěžovatele v minulosti. Městský soud však těmto okolnostem věnoval dostatečnou pozornost a považoval je buď za neprokázané a nedůležité (dřívější přepadení), anebo dostatečně prokázané (stěžovatelův zdravotní stav). Vzhledem k obsahu všech provedených důkazů pak považoval další důkazy za nadbytečné (srov. str. 8 napadeného rozsudku). Takový postup dle Ústavního soudu plně obstojí. Pokud ze znaleckého zkoumání nevyplynuly žádné pochybnosti o výrazném zdravotním (nejde tedy kupř. o vliv alkoholu či léků) omezení rozpoznávacích a zejména ovládacích schopností stěžovatele, nemusí soud provádět žádné další důkazy. Zvláště korespondují-li závěry posudku s ostatními důkazy.
10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Jsou opřeny o výpovědi několika přímých svědků, bez jakýchkoliv pochybností o jejich věrohodnosti, tudíž je existence extrémního rozporu v zásadě vyloučena. Stěžovatelovo chování, svědky popsané, vykazuje znaky společensky nepřijatelného chování i v situaci zvýšeného stresu ze strachu o zdraví a osud potomka. Závěrům o stěžovatelově neschopnosti vnímat prožívané události nenasvědčuje žádná zjištěná okolnost. Prokázané mírně snížené poznávací schopnosti se pak jako zmírňující faktor projevily při výměře trestu. Konečně samo nepřisvědčení stěžovatelovu názoru na hodnocení zjištěného skutkového stavu nelze označit za porušení zásady in dubio pro reo.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu